Dvě lišky - 12.The End

Poslední kapitolka... ukápla mi slzička na klávesnici. Jako vždycky, když dopíšu nějakou povídku. Tahle byla taková... divná. A poslední kousek téhle kapitoly je poměrně přeslazený. Snad to není špatný konec. Tak do toho a do komentářů mi napiště, co si o tom myslíte!

Stanuli před vesnicí zrovna tehdy, když tam dorazili ninjové, co měli bojovat za Akatsuki a Orochimara. ANBU skočili mezi ně a Shinobi z Konohy, kterých bylo o hodně míň. Tak třikrát. Ten boj by nedopadl dobře.
„Všichni členové Akatsuki a Orochimaru jsou mrtví. Už vás tu nic nedrží. Nikdo nemusí umřít!“ vykřikla jasným hlasem Masako.
Mezi nepřátelskými ninji zavládl zmatek. Začali vykřikovat a několik (stovek) jich dokonce i odešlo pryč. Uvěřili jí hned napoprvé.
Na první pohled bylo poznat, že tohle vojsko nemá velitele. Hned jak se tohle dozvěděli, tak si mnozí z nich začali vyřizovat staré spory a strhlo se pár rvaček. Nic pěkného.
„Tak hele, klid! Tohle si nechte na jindy!“ seřval je Kakashi. Měl silný hlas.
Kit se držela za ruku s Itachim a spolu to jen sledovali. Oba měli na tvářích masku.
Ninjové je poslechli a podívali se na ně.
„Tady už se nic zajímavýho nestane, takže se klidně můžete vrátit domů!“ podotkla Masako.
Z jejich řad se začaly ozývat námitky typu… Musíme se Konoze pomstít! a tak podobně. Tím pádem neodešli. ANBU se připravili k boji.
„Kdo se nechce pomstít Konoze, může klidně odejít a nic se mu nestane! Nehodláme nikoho zabíjet zbytečně!“ dodala Masako. Zase zahučeli, ale opět někdo odešel.
„Masako-hime, nemáme šanci je sami porazit,“ namítl Itachi a pevně stiskl ruku své přítelkyně. Moc se o ni bál.
„Neboj, my to zvládneme,“ odvětila Kit a objala ho. Pak se postavila dopředu vedle Masako. Byla si jistá, že to bude těžký boj. Přece jen celou tu dobu musela udržet klon. A to rozhodně nemohlo jít moc snadno. Opět provedla výměnu a klon byla jen Kit. Skutečná Kit byla velitelkou ANBU.
„Kit, ne! Je to příliš nebezpečné! Nech to na mně!“ zarazil ji Itachi.
„Ne,“ odsekla Masako.
„Cože?“ otočil se k ní nechápavě Itachi.
„Já všechno vyřídím. Tihle ninjové pro mě nejsou soupeři,“ poupravila si katany na zádech Masako a pousmála se pod maskou. Tyhle mohla jednoduše zvládnout. Byla na to dost silná. A konečně tak měla šanci pevně upevnit své postavení u ostatních ANBU. Stále na nich viděla, že nejsou rádi, že jim šéfuje zrovna ona. A právě tento den se to rozhodla napravit.
„Pomůžeme ti, Masako-hime. Budeme za tebou stát vždy,“ odsekl Kakashi. Masako se na něj otočila. A strnula. Za Kakashim stál zbytek ANBU. A všichni před ní klečeli. Z oka jí vyklouzla jedna osamocená slzička. Oni si jí vážili. Byla dojatá.
„Dnes ne. Dnes zmizí všechny vaše pochyby,“ opáčila Masako.
„Jsi si jistá?“ zeptala se jí Tsunade.
„Víc než kdy předtím. Tyhle Shinobi zničím, ať mě to stojí co chce… jen ne přátele, rodinu a vesnici,“ přísahala Masako. Vzápětí se otočila čelem k nepřátelskému vojsku. Nastal čas.
Udělala několik pečetí a uvěznila je do svého dvojitého genjutsu. Podlehli. Pár jich zlikvidovala. Jenže pak někdo přišel na druhou iluzi a všichni se probrali. Nezbývalo jí moc času. Spoustu jich spálila pomocí Katon: Goukayuu no jutsu. Stále jich tam ale spousta byla. Hrozná spousta. Tasila rudou katanu a pustila se do nich. Jenže se tam najednou objevili ninjové s prokletou pečetí, kteří tak byli silnější než předtím. Tasila i druhou katanu. Zbývala poslední stovka nepřátel.
„Ušetřím vás, jestli necháte mou vesnici na pokoji!“ sykla na ně Masako. Přerývavě dýchala a z koutku úst jí tekla krev. Taky měla natržený sval v pravém stehni. Bolelo to jako čert. Ale ona si byla jistá, že tenhle zbytek ještě zvládne. Taky proč by ne.
„Nikdy! Musíme se pomstít!“ zařval nějaký ninja a vrhl se na ni. I s ostatními. Najednou. Zvolili tedy jinou taktiku než jejich předchůdci.
Tehdy na mýtinu dorazila ta skupinka, která s nimi předtím šla za Gaarou. Teď se jen bezmocně dívali na souboj jedné kunoichi s přesilou nepřátel.
„Proč jí nikdo nepomůže?“ nechápal Naruto.
„Nechce pomoct,“ pokrčil rameny Kakashi.
„No a co?! Musíme jí zabránit v sebevraždě!“ namítl Naruto a chystal se tam rozběhnout, ale Kit ho zastavila stisknutím paže. Pevným stisknutím paže.
„Nepleť se do toho. Ani vy ostatní. Masako…“ nedořekla Kit, protože se rozprskla na vodu. Všichni jen vyjeveně hleděli na místo, kde doposud stála. Nejvíc vyjevený byl Itachi. Klon?!
„T-to byl klon…“ zašumělo to mezi obrannou linií Konohy. Všichni znali Kit. Jinchuuriki. A mladší sestru Naruta. Co se to stalo? Kde je skutečná Kitsune? Proč to byl jenom klon? Z jakého důvodu?!
Mezitím Masako stále bojovala, ale už měla poměrně málo chakry a tak jí nezbylo nic jiného, než prostě a jednoduše odvolat svůj klon, aby jí dál nebral chakru. Pak použila své konečné jutsu.
„Tsubame Fubuki!“ prohlásila Masako. Tisíc ledových vlaštovek se vrhlo na její nepřátele. Nikdo to už nevykryl. A všichni klesli k zemi. Včetně ní. (Teď už to bude jenom Kit).

Všichni se k ní rozběhli a Tsunade ji ihned začala křísit. Měla jen pár řezných ran a problém s tím svalem, ale to Hokage hravě zvládla a Kitsune se pak klidně zvedla na nohy. A všichni jí prohlašovali slávu. Vždyť na jejich straně nikdo neumřel!
„Je ti dobře?“ zajímal se o její zdravotní stav Kakashi.
„V pohodě, jen se budu muset trochu prospat,“ odvětila Kit. Usmívala se, ale přes masku to nikdo neviděl. Vydali se na cestu do vesnice.
Kit po chvilce necítila rameno, protože ji po něm všichni poplácávali. Ale byla ráda. Tohle se přece nestává každý den! Byla ten nejšťastnější člověk pod sluncem.
Ostatní se pustili do úklidu vesnice a prostoru před ní, takže Kit osaměla. Tsunade šla vyřizovat ostatní záležitosti a poslala ji se vyspat.
Kitsune nikde neviděla Itachiho. Zamrazilo ji. Chtěla ho obejmout. I svého bratra. A říct jim, kdo je.
Otočila se a ztuhnula. Tam stáli všichni lidé, na kterých jí záleželo… Naruto, Hinata, Itachi, Kakashi, Sakura a dokonce i Sasuke… Kit nevěděla, co má říct.
„Byla jsi skvělá,“ pochválil ji Kakashi.
„Díky,“ odvětila Kit. On se pak otočil a odešel. Nechal to jen na ní…
Podívala se na Itachiho. Měl v obličeji vepsanou otázku. Stejně tak i ostatní.
„Chcete se mě snad na něco zeptat?“ otázala se jich milým hlasem Kit. Kývli hlavami. Ale nějak se jim nechtělo ten dotaz pokládat.
„Kde je?“ zeptali se všichni najednou. Kit se podivila. Na koho se to ptali.
„Kdo?“ nechápala Kit.
„Nedělej blbou, Masako-hime!“ peskoval ji Itachi. Tím ji dorazil.
„Taky se tady s váma nemusím o ničem vybavovat, když vám pořád nic nedochází!“ otočila se Kitsune naštvaně. Copak jim to pořád nedošlo?! Proč jim musí všechno přijít pod nos na podnose, aby to pochopili?! Byla naštvaná. Hodně naštvaná.
„Kitsune?!“ vystoupil krok vpřed Sasuke. Doufal, že se zmýlil. Otočila se. Sundala si masku.
„Nečekala jsem, že na to přijdeš zrovna ty,“ podotkla Kit. Pak zmizela v dýmu. Jako ostatní. Už se to konečně naučila.
Objevila se u sebe doma a hned si zalezla do sprchy. Tam mohla legálně brečet a vydávat to za kapky na obličeji. A tak se vybrečela… ze všeho co se stalo.
Z koupelny vylezla asi tak po půl hodině. Někdo netrpělivě klepal na dveře. Nasoukala se do županu a šla otevřít.
Byl to Itachi.
„Můžu dál?“ zeptal se jí Itachi a usmál se.
Kit jenom zavrtěla hlavou a zavřela dveře. Ale on mezi ně dal nohu, a pak si je otevřel sám. Bez pozvání vešel dovnitř a obešel ji.
„Máš to tady pěkné,“ řekl Itachi, když se rozhlížel po jednoduchém interiéru jejího bytu. Líbilo se mu tam. Nejlepší byl ale stejně výhled na Konohu.
„Díky… zařizovala jsem si to sama,“ odvětila Kit. Už byla naprosto klidná. Byla připravena si s ním vše vyříkat. Aby už konečně skončila ta nedorozumění mezi nimi.
„Vždy jsi měla dobrý vkus,“ konstatoval Itachi. Pak se k ní otočil čelem. Přejel po ní pohledem. I když na sobě měla župan, tak se cítila jako nahá. A to si ji jenom prohlížel.
„Proč jsi mi to neřekla?“ přistoupil k ní blíž Itachi a pohladil ji po tváři. Zavřela oči a vychutnávala si ten krásný dotyk. Vždy se ze všeho snažila vytěžit co největší požitek.
„Neptal ses,“ odpověděla Kit.
„Ptal jsem se… pokud vím, tak jsme se kvůli tomu i pohádali… je mi to líto,“ přiznal Itachi. Přiblížil se k ní. Ustoupila, ale narazila do zdi. Pousmál se a přilepil své tělo na její. I přes oblečení cítila, jak prudce mu tluče srdce. To její na tom nebylo jinak.
„Mně taky… ale už je to pryč,“ usmála se na něj Kit a objala ho kolem krku. On jí dal ruce kolem pasu a sklonil se k ní. Byla tak maličká oproti němu… znovu zatoužil ji chránit. I když věděl, jak je silná. Nemohl se tomu pocitu bránit.
„To jsem rád… takže na mě nejsi naštvaná?“ optal se jí Itachi.
„Teď by jsi měl být naštvaný jenom ty,“ uchechtla se Kit.
„Kdepak, nejsem naštvaný,“ usmál se Itachi.
„V tom případě já taky ne,“ přitulila se k němu Kit a zabořila hlavu do jeho hrudi. Výš nemohla.
„Ale víš, jak hrozně moc jsem se bál, když jsi zmizela?! Tedy ten tvůj klon… byl jsem strachy bez tebe,“ zašeptal jí do ucha Itachi.
„Není důvod se o mě bát… já přežiju všechno,“ podívala se mu do očí Kitsune.
„Stejně se bojím… chci tě chránit,“ sklonil se k její tváři Itachi a položil své čelo na její čelo. Oba zavřeli oči.
„Já tě taky chci chránit… znamenáš pro mě víc než můj život,“ pohladila ho Kit po tváři
„Ty pro mě znamenáš víc než všechno ostatní… všecičko… a já přísahám, že tě už nikdy neopustím. Nedovolím, aby tě cokoli zranilo,“ slíbil Itachi. Šokovaně otevřela oči. I on je měl otevřené. Usmívaly se na ni. Postupně se uklidnila.
„Teď už nám nic nehrozí, lásko,“ namítla Kit. Zvedl ruku, pohladil ji po tváři, a pak jí zajel do vlasů a pohrával si s nimi. V jejích očích se ale zračil strach. Itachi si toho všiml a zarazil se.
„Čeho se bojíš?! Mně to můžeš říct, miláčku…“ slíbil Itachi a vtiskl jí lehký polibek na čelo. Kit se mu podívala do očí. Už dávno věděla, že mu může věřit.
„Bojím se, aby nás něco nerozdělilo…“ přiznala Kit a uhnula pohledem. Při tomhle se mu nedokázala podívat do očí.
„Proč?“ nechápal Itachi. Vzal ji za bradu, aby se mu podívala do očí. Povzbudivě se na ni usmál. Nadechla se.
„Nejsem tě hodna… vždyť jsem nikdo…“ přiznala Kitsune něco, co vždycky tajila v sobě. No, jednou to muselo vyjít na povrch. Z oka jí vytekla zatoulaná slza.
„Nikdo?! Ale prosím tě…“ napomenul ji Itachi a slzu jí láskyplně slíbal z tváře. „Vždyť jsi porazila několik set ninjů úplně sama, ovládla jsi Yamata, zničila jsi Akatsuki i Orochimara, šéfuješ celýmu ANBU, zkrotila jsi svého bratra a přinutila ho zasnoubit se, a pak…“ Nedokončil to. Kit se mu podívala do očí. Co bylo pak?!
„Itachi?!“ podívala se na něj tázavě Kit. Stále se na ni láskyplně díval. Nemohla uvěřit, že všechnu tu lásku, co na ně viděla, dává jenom a jenom jí. Byl to krásný pocit.
„A pak… naučila jsi mě cítit. Milovat. Díky tobě jsem se stal člověkem. Ty nejsi nikdo, Kit… ty jsi Kitsune Kushina Uzumaki Namikaze. To jméno už samo o sobě něco svědčí,“ dokončil to Itachi.
„Jsi až příliš hodný,“ zavrtěla hlavou Kit.
Chytil její drobnou hlavu do dlaní a stále se jí díval do očí. Musela už konečně pochopit, kdo ona sama vlastně je!
„Všechno, co jsem řekl je pravda, lásko… všecičko…“ ujistil ji pevně Itachi, a pak ji krásně políbil. Ani jeden z nich nevěděl, jak dlouho se líbali. Ale oběma se to moc a moc líbilo. Ale pak přestali a Itachi objal Kit ještě pevněji, jako kdyby ji už nikdy nechtěl pustit.
„Udusím se…“ zasmála se Kit.
„Už tě nikdy nepustím… nikdy… bez tebe nemá můj život cenu,“ řekl pevně Itachi a objal ji ještě pevněji.
„Jsem jen tvá, Itachi… nikoho jiného…“ objala ho ještě pevněji Kit. Na tohle čekal.
Najednou ji pustil a klekl si před ni na jedno koleno. Kit se zachmuřila. Co chystá?!
Vzápětí vytáhl ze svých kalhot krabičku.
„Vezmeš si mě, má milovaná?“ zeptal se jí. Kit nevěděla, co mu má odpovědět. Bylo to úžasné!
Klekla na kolena vedle něj. Vydýchávala se z toho šoku i z jeho medvědího obětí. Ale nic neříkala. Bylo to moc dlouho. Začal být nejistý.
„Ano, vezmu!“ skočila mu najednou kolem krku Kit. Neustál to, a tak oba padli k zemi. A smáli se jako blázni.
„Jsi to ale liška podšitá, takhle mě napálit!“ zasmál se Itachi. Nasadil jí prstýnek a políbili se… vše skončilo dobře…