Tatíček Šéfík - 22. kapitola - Chtějí tě chránit

Akki se pevně držela teplého mužského těla a hlasitě vzlykala. Byla tak zaneprázdněná neustálým sebeobviňováním, že vůbec nezaznamenala něčí rychlé kroky. Tenshi jediným pohledem přehlédla celou tu hrozivou scénu a ihned se rozběhla pro pomoc.

Klečící dívka nepřestávala plakat. „Strýčku Itachi! Prosím! Strýčku Itachi, vzbuď se a já slibuju, ne, přísahám, že už to nikdy v životě neudělám!“
Neodpovídal jí, ale ucítila cizí ruku na svých zádech. Nad ní stála Tenshi se znakem Skryté listové vesnice na čelence. Po jejím boku uviděla Akki Hidana a Sasoriho.
Tenshi ji k sobě přivinula. „Neboj se, všechno bude dobrý. Už brzo budeš zase šťastná.“
Vděčně se na sestru podívala. Pak sledovala, jak nesmrtelný bere opatrně krvácejícího ninju do náručí a nesl ho pryč. Sasori kráčel mlčky za nimi.
Akki odvrátila hlavu. Proběhly jí v ní všechny události minulých dní. Vzdychla, otřela si slzy a vrhla se na sestřičku, div ji neumačkala, s výkřikem: „Promiň, Tenshi!“

Itachi ležel na posteli a držel si na hlavě studený obklad. Hlava mu třeštila, hrudník měl ovázaný a právě se marně pokoušel identifikovat škleb někoho, kdo se k němu nakláněl ze strany.
„Kdo tu straší?“ zaúpěl.
„Tak ty nepoznáváš starýho kámoše?“ zaznělo ublíženě z něčích úst.
„Vypadni, Deidaro!“ Itachi se chtěl rozmáchnout rukou, ale pak toho nechal. Nač se s tím věčným vtipálkem špinit? Navíc… stejně by toho teď nebyl schopen.

Do pokoje vešel Sasori. Chvíli si s Deidarou posunkovali, pak se blonďáček zatvářil otráveně a opustil místnost. Loutkář sáhl svému pacientovi na čelo a přitom se s ním musel poprat o kus hadru, který Itachi nechtěl dát z ruky.
„Fajn, horečka ustupuje. Měls namále,“ zabručel červenovlasý a pokradmu se na něho podíval.
„Viděl jsem jenom spoustu světla,“ vypravil ze sebe těžce. „A pak… záblesk… a potom už jen krev.“ Přinutil se opřít zády o zeď. Pak v záchvatu něčeho, co mohlo připomínat paniku, chytil loutkáře za ruku. „Akki… jednou nás všechny zabije.“
Sasori se ušklíbl. „Nepřeháněj! Vždyť je jí teprve sedm.“

Itachi se postupně vzpamatovával ze svých zranění. Kdykoli míjel Akki, zle se na ni podíval a dívenka ten nenávistný pohled nedokázala moc dlouho snést.
„Tak už seš zase poskládanej?“ rýpnul si Hidan, když viděl černovlasého bojovníka, jak s rukou přitisknutou na břiše usedá do křesla.
„Ještě si počkáš,“ zavrčel nepřátelsky.
„No, tak to si koukej pospíšit, protože mi něco dlužíš,“ uchechtl se Hidan. „Má červená kráska je kvůli tobě celá od krve.“
„Ale jdi, tos přece nemohl ani poznat.“ Itachi se zatoužil zasmát, ale palčivá bolest mu to nedovolila. Místo toho jen zkřivil obličej do bolestného šklebu. Jeho pohled byl upřen na právě přicházející Akki.
„Strýčku Hidane, mohl bys…?“ Zůstala zaraženě stát, pak se zničehonic obrátila a s brekem zmizela v chodbě.
„Vzpamatuj se, Itachi! Je to dítě!“ rozzlobil se Deidara a rozběhl se za děvčátkem.

Doběhli ke dveřím současně. Akki se rozhodla pro taktický ústup a zabouchla mu dveře před nosem. „Tak neblázni! Pusť mě dovnitř! No tak!“
Blonďatý ninja nakonec přece jen uspěl. „Copak tě trápí?“ Posadil se k ní.
„Strýček je na mě tak… tak hnusnej! A já se přitom omluvila už aspoň tisíckrát!“ Měla pocit, že se opět rozpláče.
„Neber si to tak, ono ho to zas přejde.“
„Vážně?“ Akki nedokázala potlačit vzlyknutí.
Deidara přikývl. „Hele, povím ti příhodu, jo?“ Kývla hlavou a ninja začal vyprávět. „Byl jsem mladej a hrozně zbrklej. Strašně mě bavilo pořád něco vyhazovat do povětří, a byl jsem v tom fakt dobrej. Ale jednou si pro mě přišel Kisame, Sasori a Itachi. Jo, tenkrát mi nabídli práci a já to odmít.“
„A co se stalo pak?“ V děvčátku se probouzela zvědavost.
„No… řekl jsem jim plno ošklivých věcí a všechny tři pěkně naštval, víš? A Itachiho to dožralo natolik, že se se mnou vsadil, že ho nedokážu porazit. Abys rozuměla, já byl přesvědčenej, že jsem mistr světa a všechno zvládnu a nikdo se mi neodváží poroučet…“
To vykouzlilo na tváři děvčátka úsměv a s každou další větou se její tvář stále více rozjasňovala.
„A jak to nakonec dopadlo?“
Deidara se zamyslel. Nikdy by si nepomyslel, že tenhle příběh bude někdy někomu vyprávět. „No… nakonec jsme skončili přivázaní u sloupu.“
„Čím?“ vyzvídala Akki.
„Mojí jílovou stonožkou,“ uchechtl se Deidara. „Jo, tehdy jsem poprvý dostal strach, protože kdybych to odpálil, rozmetal bych nás oba na kusy. A život je moc cennej na to, abychom s ním takhle hazardovali. Ale pak to všechno zmizelo. Byla to jen Itachiho iluze. Tehdy mě vlastně zachránil, protože jsem se musel zamyslet nad tím, jak jsem hrozně neopatrnej. A můžu říct, že mi to zachránilo život.“
Deidara vstal a cvrnkl Akki do nosu. „Takže pamatuj… všichni se tě snaží chránit. A je lepší přijímat rady, protože spoustě věcem ještě nerozumíš.“
Akki se usmála. „A strýčku… kdo je teda mistr světa?“
Deidara se rozřehtal na celé kolo. „Hidan. Je přece nesmrtelnej, ne?“ Zbytky hovoru zanikly v salvě hurónského smíchu.