Voda a oheň 3

3-Díl
Ráno ji probudily křičící děti z venku. Zamžourala a posadila se na. Sluneční paprsky se drali oknem do pokoje. Noriko se podívala na budík. Bylo půl osmé. Vstala a oblékla si své včerejší oblečení. Vyšla do chodby a po té do kuchyně. V kuchyni u stolu seděl Jiraiya s velkými kruhy pod očima.
„Dobrý ráno.“ popřeji a usměji se na něj.
„Taky ti ho přeju.“ oplatil s námahou.
„Vy jse celou noc nespal že Jiraiyo-dono?“
„Myslím že si půjdu lehnout.“ vstal ze židle (ignoroval její otázku) a mířil ke dveřím.
„Jo a v devět se sejdeš s Irukou u akademie.“ řekl mi ještě než odešel. Noriko se podívala na hodiny . Bylo za půl hodiny devět. To mám ještě času. pomyslela si. Vzala si jablko co leželo na lince a vyrazila na ulici.

Noriko bloudila městem sem a tam. Vůbec nevěděla kde se nachází. Zastavila jednoho kolem jdoucí a zeptala se na hodiny.
„No je za deset minut devět.“ usmál se na ni.
„Díky.“ poděkovala a šla dál. Měla už jen deset minut, takže jí nezbývalo nic jiného než se někoho zeptat. Zastavila dalšího člověka. Když se na ní otočit zalitovala, že si vybrala zrovna jeho. Ten člověk měl přes skoro celý obličej masku a jedno oko zakrytou páskou se znakem listové. Takže to byl ninja. Jeho divnost však doplňovaly šedé vlasy, které měl divně učesané nahoru.
„No potřebuješ něco?“ zeptal se, když se Noriko neměla ke slovu.
„No... Ehm... Jo... Potřebuju najít akademii.“ vysoukala ze sebe.
„Ty jsi ninja?“ zeptal se. Norika jen napatrně přikývla.
„Tak pojď za mnou.“ vybídl ji a Norika ho následovala.

Po delší době došli k akademii (ten neznámý ninja šel strašně pomalu).
„Á zdravím tě Kakashi.“ přiběhl k nim ninja s hnědými vlasy sčesané do culíku.
„Já tebe taky.“ ucedil.
„Kakashi neměl si už být na tréninku svého týmu jen tak náhodou?“ pokračoval hned ten hnědo vlasý ninja.
„Jo měl, ale potkal jsem tadyslečnu, která chtěla dovést k akademii.“ usmál se Kakashi a podrbal se na hlavě.
„No to já se tu mám setkat s ňákou mladou kunoichi. Už má deset minut zpoždění.“ začal se rozčilovat .
„Vy jste Iruka?“ vyhrkla jsem okamžitě.
„Co? Jo sem.“ odpověděl překvapeně.
„Tak já jsem Noriko Achi a mám se tady svámi setkat.“ usmála se.
„Eh? Já jsem Iruka Umino.“ odpověděl stále ještě překvapeně. Podali si ruce.
„No tak já jdu.“ oznámil Kakashi a odešel.
„Měli bychom se přesunout na cvičiště.“ navrhnul Iruka

Někde za Konohou.

„Týjo... Kde zas je už má dvacet pět minut zpoždění.“ zastěžoval si blonďatý kluk sedící pod stromem.
„Ne Naruto dvacet šest minut.“ opravila ho růžovláska.
„Hmf“ odfrkl si černovlasý kluk.
Najednou se před nimi objevil Kakashi.
„Ya.“ pozdravil je.
„Kakashi-sensei dete pozdě!“ Křičeli na něj ta růžovláska a ten blonďák unisomo.
„No víte... Potkal jsem jednu mladou konoichi, která potřebovala dovést k akademii. Takže jsem se zdržel.“ usmál se na ně.
„Zase kecá.“ mumlali si pro sebe všichni tři.

„Tak tady začneme s tréninkem.“ oznámil jí Iruka. Nacházeli se na cvičišti číslo 3.
„Hokage mne informovala, že neumíš zacházet se zbraněmi. Dneska se naučíš úplný základy.“ informoval ji a podal ji brašničku s shurikenama. Noriko si ji připevnila ke kalhotám
„Polož si tu katanu. Teď by ti překážela.“ poručil ji. Noriko ji teda položila na zem.
„Hoď po mně jeden ze shurikenů.“ poroučel dál. Noriko vytáhla z brašničky shuriken a hodila ho na něj. Iruka se nemusel ani hnout shuriken šel tak půl metru vedle.
„Hmm... Neděláš vlastně žádnu chybu. Jen ho hoď pořádnou silou. Už si někdy házela shurikenem,“
zeptal se jí.
„Ne.“ odpovědděla popravdě.
„Chce to jen trénink.“ Po té ji ukázal strom, na kterém byl upevněn terč.
„Zkoušej zasáhnout střed a dávej co nejprudší rány. Ať ten shuriken letí tou největší rychlostí.“
Noriko se netrefila ani do stromu natož do středu. Její hody se pomalu, ale jistě zlepšovaly. Když už nastal čas oběda rozloučila se s Irukou. Další trénink měli domluvený na druhý den v šest hodin.

Noriko se loudala ulicemi zoufale hledala nějaký podnik s jídlem. Najednou ucítila omamnou vůni.
„Jídlo“ vykřikla a rozeběhla se ke zdroji té vůně. Doběhla až k restauraci s názvem Ichiraku Ramen.
Vešla dovnitř a až teď si uvědomila tvrdou realitu. Nemá sebou ani korunu! Utrápeně se svezla na kolena.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se kdosi nade mnou. Zvednu hlavu a spatřím známý Jiraiyovo obličej.
„Jiraiyo-dono pomoooc! Umírám hlady, že mě pozvete na ramen. Prosííí!“ udělám na něj obličej jídlo-nebo-umřu.
„No na jeden tě snad pozvat můžu.“ vzdychnul Jiraiya.

Noriko právě dojídala třetí misku.
„Mňam... To je... um... výborný.“ pochvalovala Noriko během jídla.
„Hmmm... Ale tohle je poslední říkal jsem na jeden.“ brumlal Jiraiya s mírně naštvaným výrazem.
Když dojedla třetí misku už si chtěla objednat další, ale Jiraiya hodil na stůl peníze a vytáhl ji z restaurace.
„Promiňte Jiraiyo-dono, ale to jídlo je táák dobrý.“ protáhla Noriko.
„Hm jo... No ještě dneska se můžeš podívat na svůj budoucí tým. Tsunade říkala, že až se naučíš alespoň trochu používat zbraně tak se k nim můžeš přidat. Za přibližně půl hodiny by jim měl začít trénink. V lese. No a jinak se měj doufám, že se domů dostaneš... jo tady jsou klíče.“ informoval mě a podal jí klíč. Noriko ho strčila do kapsy a šla směrem k lesu. Věděla kde je, protože kolem něj včera s Jiraiyou procházeli.

Když vešla do lesa, už slyšela zvuky bijících ostří o sebe. Dále postupovala tiše. Nechtěla, aby o ní věděli. Vlastně měla v plánu jen je sledovat a předurčit jací jsou. Před ní se začínala rozprostínat menší mýtinka na, který trenoval nejspíš její budoucí tým. Schovala se do koruny stromu a pozorovala je.
Na mýtince byli čtyři lidé. Dva z nich měli na sobě stejnou obtáhlou zelenou kombinézu a účes podle kastrolu z nichž byl jeden nejspíše sensei. Další měla růžovou blůzu, tmavé tříčtvrťáky a z hnědých vlasů dva drdoly. Poslední měl dlouhé vlasy na konci svázané, kraťasy nad kolena a světlé triko. Norice byl ten kluk velice povědomý jen si ho nemohla zařadit. Najednou vytřeštila oči. To je ten kluk ze včerejška. Rosvítilo se jí.

Pokračování příště...