Šestý živel 32 - Šestý

Tak a je to tady vážení a milí! Poslední díl a tím myslím OPRAVDU poslední. Ještě vás v něm naposledy potrápím .
Vychutnejte si poslední díl...

„To je moje cesta ninji!“
Čas vypršel. Vše zahalila oslepující záře. V momentě výbuchu vše shořelo na prach.

„To je zase co?!“ zakřičel Yamato když viděl jak se blíží tlaková vlna a spalující žár. Vytvořil kamennou bariéru a doufal, že to ustojí a všechny ochrání. Přišlo obrovské zemětřesení, kdy se nikdo z přítomných neudržel na nohou. To ale ještě nic nebylo. Tlaková vlna ještě nedorazila. Kyuubi to pozoroval a věděl, že až přijde, bariéra to nevydrží ani omylem. Slíbil, že je ochrání a tak nebylo zbytí. Postavil se před ně a čekal až to přijde. S jeho velikostí to vůbec nebyl problém.
A pak to konečně přišlo. Přišel mohutný náraz a Yamatova kamenná bariéra se rozletěla na kusy. Kyuubi se držel jak mohl aby ho to nepovalilo. Tlak žhavého vzduchu z něj rval kožich a potom i kůži. Potom se to ještě zhoršilo a Kyuubi skončil roztrhaný. Za ním stálo pět Narutových klonů a okolo nich vířila chakra obrovskou rychlostí. Stály vedle sebe a tak v podstatě vytvořily bariéru. Konečně tak využil druhou techniku, kterou ho naučilo jeho druhé já z alternativní reality. Byl to obrovský Rasengan okolo celého těla. Jeho absolutní obrana. Jen co bylo po všem se klony rozplynuly.

V místě výbuchu zbyl kráter o průměru několika kilometrů. Uprostřed ležel Jashin. Ne že by mu výbuch nic neudělal, ale zabít ho nedokázal. Jen byl trochu odřený. Nebo už stihl srůst. Naruto stál vedle něj. Ani jemu výbuch ni neudělal. Naopak, pomohl mu. Uvolnil totiž obrovské množství energie a síla artefaktů ji pohltila. Naruto dostal obrovské množství síly. Cítil to a věděl, že už to brzo ukončí.
„Tak a teď se těš!“ řekl Naruto a vrhl se na Jashina, který měl velice zajímavý výraz v obličeji. Naruto Jashina s přehledem překonal. Takovou nakládačku Jashin v životě nedostal. Naruto mu urval ruce a nohy, ale hned mu zase narostly. Naruto už ho chtěl nějak odrovnat a tak mu utrhl hlavu, jenže tělo Jashinovi taky dorostlo.
„Máš obrovskou moc, ale zabít mě stejně nemůžeš. To zamrzí,“ uchechtl se Jashin.
„Moc se nesměj. Však já ti ukážu,“ zarazil ho Naruto a vymýšlel co mu provede. Začal dělat pečetě. Udělal jich přes dvacet a bylo hotovo.
„Fuuin Jutsu: Rokkaku Kage Fuuin!“ (Pečetící technika: Šestihranná stínová pečeť)
Jashin chvíli kecal něco jako že mu to nic neudělá, ale pak se rozplynul na černý dým, který zmizel v Narutovo břiše. V tom místě vznikla pečeť. Tak, jako měl zapečetěného démona, měl teď zapečetěného boha. Akorát pečetící technika byla nesrovnatelně silnější. Svýma očima prohledal okolí. Hledal jednu určitou věc. Konečně našel co hledal. Přešel na místo, pod kterým se to nacházelo. Přes padesát metrů pod zemí, takže se musel trochu prokopat. Vylezl a zvedl k očím dvě části přeraženého Meče šesti živlů. Dal je k sobě a obě části se spojily.

Sasuke měl aktivovaný Sharingan a sledoval Naruta v dálce. Ten se na něj podíval jako by věděl, že se na něj dívá.
„Celý život jsem byl Jinchuuriki. Po něčem podobným už netoužím,“ řekl Naruto, „Hokage už asi nebudu.“
Sasuke mu pomocí Sharinganu odezíral ze rtů.
„To ne!“ vyhrkl Sasuke, ale byl moc daleko na to aby ho zastavil. Naruto se chopil meče, poslal do něj chakru a ten se rozzářil barevnými efekty. Naposledy se podíval Hinatiným směrem a usmál se.
„To nesmíš!“ zakřičela Hinata, ale marně. Naruto otočil meč proti sobě a zapíchl si ho do břicha přesně tam, kde měl právě vytvořenou pečeť. To byla jediná možnost jak se Jashina určitě zbavit.
„Tak co, líbí se ti to?“ zašeptal Naruto. Svět začal tmavnout a za chvíli vše pohltila nekonečná temnota.
Temnota je všude. Vlastně ani není tak temná. Kdesi v dáli je vidět světlo. A nějaký zvuk.
„Co to je? Je to hlas? Je, ale co to říká? Někoho volá... Naruto? Co to znamená? Je to jméno? Jestli ano, tak komu patří? A kdo jsem vlastně já?“

Yondaime byl právě propuštěn z nemocnice. Posadil se do křesla v kanceláři a zadíval se z okna.
„Všechno se podařilo. Můj syn překonal boha a všechno zachránil.“
Zakroutil hlavou.
„A nakonec za to takhle zaplatí.“
Ozvalo se zaklepání na dveře a vstoupila Sakura.
„Hokage-sama, nesu správy ohledně Naruta.“ řekla a Yondaime vyskočil z křesla.
„Jak to dopadlo?!“
„Snažili jsme se...“ začala a po tváři se jí začaly rozlévat slzy, „ale ten meč způsobil abnormální zranění... navíc... navíc tam nejsou jen viditelná zranění. Takové množství energie způsobilo...z-způsobilo poranění nervového systému a... a pravděpodobně i mozku.“
Yondaime se zhroutil do křesla. Jeho nejhorší obavy se potvrdily.
„Takže?“
„Až se probudí... Jestli se probudí, tak je možné, že si nebude nic pamatovat.“
„Nic? Počkej, jak nic?“ ujišťoval se Hokage, že to pochopil správně. Sakura se už dala úplně do pláče. Tak se snažila a stejně svého nejlepšího kamaráda nedokázala uzdravit.
„Možná ani j-jméno... On nebude vědět kdo je.“

Hinata držela Naruta za ruku. On ležel v nemocniční posteli a stále se neprobíral. Celou dobu se strachovala jak to dopadne a čekala, kdy už se konečně probudí. Najednou pohnul prstem. Hinatě se rozbušilo srdce. O několik okamžiků déle otevřel oči. Konečně se probudil.
„Konečně. Jak se cítíš?“
„Ujde to. Ale... kde to jsem?“
„Přece v nemocnici. Vypadalo to s tebou dost špatně. Hrozně jsem se bála.“
„V nemocnici? Co se stalo? A kdo seš ty?“
To Hinatě vyrazilo dech.
„J-já? P-přece Hinata. Ty si mě nepamatuješ?“
„No vlastně... Kdo jsem já?“
To už Hin nevydržela a vyletěla z pokoje hledat Sakuru.

„Podle testů už je zdravý. Jen ta paměť...“ říkala Sakura na chodbě nemocnice.
„Není nějaký způsob jak by si mohl vzpomenout?“
„Víš Hinato, můžeš ho provést po vesnici, navštívit s ním známá místa a možná si na něco vzpomene.“
„Dobře, udělám co budu moct,“ řekla Hinata a odcházela z nemocnice. Měla v plánu koupit Narutovi něco k jídlu. Sakura se za ní dívala.
„Proč jsem jí to říkala? Že si vzpomene je tak... nepravděpodobné.“

Druhý den Naruta pustili z nemocnice. Hinata se snažila přimět ho si vzpomenout. Šli se podívat k hlavám Hokagů.
„Připomíná ti to něco?“
„Hmmm... ne. Mělo by?“
Hinata si povzdechla a tak ho odtáhla jinam. Tentokrát k němu domů. Naruto vešel a rozhlédl se po pokoji.
„Vzpomeň si prosím,“ snažila se. Naruto si všiml staré fotografie. Přešel ke stolu na kterém stála a zadíval se na ní. Hinata si toho všimla a už pomalu jásala, že si na něco vzpomněl.
„Vzpomínáš si?“
Na fotografii byli dva kluci, holka s růžovými vlasy a muž s maskou.
„Ne, nic mi to neříká,“ řekl a otočil se na Hinatu. Ta jen smutně zakroutila hlavou.
Tak to pokračovalo dál. Byli i v Ichiraku Ramen. Naruto si jeden dal, chutnal mu, ale nevzpomněl si, že by tu někdy byl. Obešli všechny známé a kamarády, ale nikoho nepoznával. Nepoznal ani rodiče. Už nevěděla jak dál. Vzala ho tedy za vesnici. Pomalu šli bok po boku.
„Říkala jsi, že se jmenuješ Hinata, ale kdo vlastně seš? Proč to všechno děláš? Proč ti na mě tak záleží?“
„No... to...“
Nevěděla co mu na to říct. Je to těžké, když si nic nepamatuje. Pak se rozhodla. Třeba si vzpomene. Přišla k němu blíž a chystala se ho políbit. Kdosi je ale vyrušil. A ne zrovna přátelsky. Přiletěly tři shurikeny. Zareagovala rychle a všechny je odrazila kunaiem. Ukázaly se čtyři postavy. Jedna z nich promluvila.
„Uzumaki Naruto, půjdeš s námi.“
„Co? Já? Proč?“
„Jsme skupina Nová Akatsuki a chceme zničit Listovou vesnici. Ty jsi teď trochu mimo a tak si toho dovolíme využít dřív, než se staneš hrozbou.“
„Ani se Naruta nedotknete!“ bránila ho Hinata s kunaiem v ruce.
„Tomu sama nevěříš,“ promluvila druhá postava. Přestože se nikdo z neznámých ani nehnul, Naruta i Hinatu cosi odhodilo. Než se Naruto stačil zvednout stál u něj velitel skupiny.
„Je otravná, zbavte se jí,“ přikázal ostatním. Přestože si Naruto nic nepamatoval, nechtěl aby ji zabili. Co ale proti nim zmůže? Neumí nic jako oni. Nebo možná jo, ale nepamatuje si to. Tak se zmohl jen na jedno.
„Ne!“
„Ale jo. A víš co? Tebe to moc trápit nemusí, půjdeš hned za ní,“ řekl ninja a cvrnkl mu prstem do čela. Naruto se nestačil divit, ale odhodilo ho to až na skálu poblíž. Při nárazu se ozvalo křupnutí. To si rozbil hlavu. A v tu chvíli se mu rozsvítilo.
No a pak to šlo hodně rychle. Z šéfa zbyla jen krvavá kaše. Zbytek byl u Hinaty. Zrovna se ji snažili zapíchnout. Z pohledu normálního člověka se zničehonic rozpadli na kousky. Tak vypadá Naruto, když se naštve.
„Dobrý?“ zeptal se jí.
„Jo, dobrý. A ty?“
„V pohodě. Řekl bych, že jsem si vzpomněl na všechno.“ usmál se na ní, „Tak to asi můžeme jít zpátky.“

Když přicházeli do vesnice, u brány na ně čekala Sakura.
„Jak to šlo?“ zeptala se netrpělivě Hinaty.
„Vzpomněl si,“ řekla a usmála se.
„Jo, šlo to hladce,“ řekl Naruto a odhodil kus střev nepřítele ze svého ramene.
„Skvělý! Tak musíš ještě na testy.“
„No ale, když jsem si konečně...“ začal se vymlouvat.
„Dělej!“
Po hodince vyšetření se Naruto dozvěděl, že má trojitý chakrový oběhový systém.
„Je to divný, ale zdá se, že ve druhém proudí rudá chakra a v tom třetím fialová. Za to můžou ty artefakty.“ konstatovala Sakura.
„A vadí to?“
„Vůbec ne. Jen se asi budeš moct přeměnit do liščí podoby. Jsem ráda, že se první diagnóza nepotvrdila.“

Možná to s tím mělo souvislost, možná ne, ale měl ještě větší chuť na ramen než obvykle. Sedí si v Ichiraku, dává si třicátý ramen, Hinata sedí vedle něj a spokojeně ho pozoruje. Vtrhli tam dva ANBU a oslovili ho.
„Hned jak dojíte, máte se dostavit k Hokage-sama.“
„Hmmm, jo.“ odpověděl a ANBU konečně zase zmizli. Dojedl a vydal se s Hinatou za Yondaimem. U budovy Hokageho bylo celkem rušno, což samo o sobě v Narutovi vzbuzovalo obavy. Došli až na střechu. Byli tu Narutovi rodiče a skoro všichni ANBU. Minato si všiml, že jeho syn dorazil a tak se do toho dal.
„Obyvatelé Skryté Listové vesnice, dnes je významný den. Po tragické smrti Páté Hokage mi byla navrácena funkce Hokage. Mám rád tuto vesnici, mám rád její obyvatele a budu je vždy chránit do posledního dechu. Je tu ale někdo, kdo si to zaslouží více než já. Jeho snem bylo dosáhnout uznání a chránit svou vesnici a své blízké. Dnes je nesrovnatelně silnější než já a tak mu tímto předávám svou funkci. Vaším novým Hokagem se stává můj syn, Uzumaki Naruto!“
Okolí zachvátil jásot obyvatel. Narutovi spadla brada. Pomalu přišel blíž k zábradlí a podíval se dolů. Všichni byli rádi, že mají za Hokageho právě jeho. Byl šťastný. Tohle byl vždy jeho sen a konečně se vyplnil. Sice to přišlo ve chvíli, kdy už na tom tak nezáleželo, ale přece. Pořádně se usmál a všem zamával. Jásot v tu chvíli nabral na intenzitě. Hinata k němu přišla blíž.
„Gratuluju, Rokudaime Hokage,“ usmála se a před celou vesnicí ho políbila. Jásot ještě zesílil. Teď už to bylo dokonalé. Dosáhl všeho co chtěl dosáhnout, ať to bylo sebevíce nepravděpodobné.

A tak končí příběh o člověku, který se vždy snažil dosáhnout svých cílů, ochránit své blízké a ani tváří v tvář bohu se toho nevzdal.