Holka od vedle - 11. Nejsi můj osud

V týhle kapitole se toho dosta stane, jak už název napovídá. Ale mám jedno upozornění... kdo má rád Nejiho, tak ať to nečte.

„Ahoj, Mayo,“ usmál se Kakashi na svou dceru o týden později ráno.
„Čau,“ kývla a zamyšleně si sedla ke stolu.
„Co se stalo?“ zeptal se jí Kakashi. Už dlouho mu připadala, že není ve své kůži. Bál se o ni. Neměl rád, když nebyl informovaný o tom, co se děje.
„Nic. Jen… stále se mi neozvali z organizace,“ povzdechla si Maya.
Kakashi soucitně kývnul hlavou a nechal ji být. Dívka si oddechla. Zamluvila to. I když to byl jeden z důvodů, proč se cítila mizerně.
Pak se vydala na procházku po vesnici. Na cestě potkala tým Maito Gaie, kde byl i její Neji.
Nuceně se na ně usmála a nechala se políbit od svého přítele.
„Co se stalo, lásko?“ nechápal Neji. Připadala mu podivně kamenná.
„Ještě se mi neozvali z organizace,“ povzdechla si Maya.
„To bude dobrý…“ chlácholil ji Neji. I když nechtěl, aby odešla.
„Kam jdete?“ optala se ho Maya, když si všimla i ostatních.
„Na misi typu A. Něco s Akatsuki,“ odvětil Lee spokojeně. Maya se se strachem v očích podívala na Nejiho.
„Akatsuki?! Hlavně si dávej pozor a vrať se mi,“ naléhala na Nejiho Maya.
Objal ji a přitiskl k sobě. Ale ne moc pevně. Jeho sevření postupem času ochabovalo.
„Je můj osud, vrátit se,“ namítl Neji klidně.
„S tím počítám. Hodně štěstí,“ mávla za nimi Maya. Pak se rozešla směrem k místu, kde se to stalo. Už to byl přesně týden. Proč na sobě cítila takovou divnou tíseň?
Ani nevěděla, jak dlouho tam seděla, ale najednou se rozpršelo. A tak se vydala domů.
„Překvapení!“ přivítal ji doma její otec spolu se Sakurou, Narutem, Hinatou a Hanabi.
Až tehdy si uvědomila, že slaví šestnácté narozeniny. Jó sladkých šestnáct.
A následovala oslava. Kakashi odešel, a tak tam zůstali jenom mladí. Zahráli si nějaké hry a nakonec došlo i na flašku, ale s tou moc daleko nedošli, protože se Naruto začal ptát na úchylné otázky a Maya ovlivňovala flašku, aby se nikdy neotočila k ní. A tak se nakonec rozešli až k půlnoci plní skvělých zážitků. Maya se s nimi opět cítila šťastná, ale když odešli… opět to na ni padlo.
Následujících pár dní ji skoro nikdo neviděl. Buď byla jen u řeky nebo u sebe v pokoji. Nebo trénovala v lese, ale při tom zůstávala vždy nespatřena.
„Mayo! Přišel ti dopis!“ zaklepal Kakashi nejistě na dveře do pokoje své dcery. Otevřela mu a on uviděl její rozcuchané bílé vlasy a opuchlé zelené oči. Na sobě měla jen župan, protože bylo osm ráno.
„Díky, tati,“ řekla a vzala si od něj dopis. Chystala se zavřít dveře, ale on jí mezi ně strčil nohu a jí nešly zavřít.
„Ještě něco?“ optala se ho.
„Chci vědět, kdo ti napsal,“ odvětil Kakashi.
„Organizace…“ vydechla překvapeně Maya. Rychle dopis rozbalila a kosmickou rychlostí ho četla. Pak skočila Kakashimu okolo krku.
„Vzali mě! Vzali mě! Jooooooo!“ vykřikla nadšeně Maya a začala jako blázen poskakovat po pokoji. Byl na ni skvělý pohled po těch dnech, kdy všude chodila jako tělo bez duše.
„Jdu udělat snídani,“ usmál se na ni Kakashi a odešel. Maya se zuřivě oblékla, vlasy si stáhla do dvou rozpustilých culíků na obou stranách hlavy, lehce se nalíčila a seběhla dolů. Kakashi ji rád viděl takhle nadšenou.
„Já se dostala do organizace!“ prozpěvovala si nadšeně Maya, když snídala a musela si dát hodně velký pozor, aby se neudusila.
„Gratuluji ti. A mimochodem… Neji se dnes ráno vrátil,“ odvětil Kakashi.
„Super!“ vykřikla nadšeně Maya a okamžitě se po snídani vydala za svým přítelem, kterého potkala uprostřed vesnice.
„Ahoj,“ usmála se na něj a skočila mu do náruče. Ale on ji neobjal. Poodstoupila od něj a vážně se na něj podívala.
„Co se stalo?“ zeptala se ho.
„Pojď za mnou. Měli bychom si promluvit,“ vyzval ji Neji a společně došli k řece. Nedaleko od místa, kde prožili svoje poprvé.
„Tak co se děje?“ optala se ho Maya nadšeně.
„Nejsi můj osud,“ odvětil Neji.
„Cože?!“ podivila se Mayame. Její radost a nadšení najednou zmizely.
„Nejsi můj osud,“ zopakoval Neji.
„A to má jako znamenat co?“
„Že nejsi můj osud. Není mi souzeno být s tebou.“
„Cože?!“
„Náš vztah nemá budoucnost.“
„Ale… proč?“
„Tak bylo předurčeno.“
„Jak jsi na to přišel?“
„Vykládal jsem si karty.“
„Karty?! A co ti ty karty řekly?“
„Že jsi souzena někomu jinému. Poslednímu z klanu. Mě ale ne.“
„Karty neříkají pravdu,“ namítla šokovaně Maya.
„Ale říkají,“ odsekl Neji dotčeně.
„A zrovna dneska… splnil se mi sen a ty mě takhle odpálkuješ.“
„Jaký sen?“
„Přijali mě do organizace.“
„Karty mi říkaly, že se chystáš na delší dobu opustit vesnici. Ten vztah by už stejně neměl budoucnost.“
„Na jakou delší dobu? Bude to úplně stejný jako život kunoichi!“
„Musíš odejít do školy.“
„Nemusím. Když zvládnu udělat zkoušky, tak ne.“
„To bys kvůli mně neudělala.“
„Udělala. Dřív. Ale teď už ne. Nemůžu být s někým, jehož životní cestu a rozhodnutí ovládají karty a astrologie,“ prohlásila zklamaným hlasem Maya a zvedla se ze země.
„To není pravda! Jen prostě věřím na osud,“ namítl Neji.
„To je mi jedno. Nemáš právo se v těchhle věcech spoléhat na něco jiného než na sebe. Vždycky se v citových záležitostech musíš spoléhat na sebe. Ale ty sis už vybral. Karty místo mě. Jdi tedy svou cestou,“ odsekla Maya.
„Nevážíš si našeho vztahu?“
„Já?! To spíš ty. Jen kvůli tobě a tvé víře končí tento vztah.“
„Vina je na obou stranách.“
„Co jsem ti udělala?“
„Nechala mě blábolit si svý. A neřekla ani slůvko o tom, že láska je silnější než osud.“
„Už je pozdě, aby se to dalo napravit. Dávno bylo pozdě. Ano, láska je silnější než osud, ale musí v to věřit oba dva. Ve vztahu nemůže být jen jeden. Sbohem, Neji Hyuugo. Zklamala jsem se v tobě,“ pronesla tiše Maya.
„Karty mi to řekly. Jsem rád, že jsem jim věřil,“ odsekl Neji.
Mayi vytryskly slzy a rychle utíkala pryč. Pryč od něj. Pryč od bolesti. Až tehdy si uvědomila, co pro ni ten vztah znamenal. Byla to jistota. Jistota bezpečí, lásky a čisté důvěry. Ale pak byl konec. Rychlý konec. A události nabraly spád…