Sairan 6 - Zklamání

„Dále.“
„Dobrý den.“ Vešel Anshin do kanceláře starosty Batasu. Postarší pán si ho nechal zavolat a on nevěděl co má čekat. Snažil se tvářit co nejvlídněji, avšak na tváři starosty bylo vidět značné rozčarování.
„Co…se děje?“ Zeptal se jounin rozpačitě.
„To by mě taky zajímalo.“ Mračil se starosta.
„Nechápu…“
„Už jste zady přes týden a ještě jste nikoho nechytili. Od ninjů z Konohy bych čekal přesvědčivější výkon. Krom toho že ještě nemáte jedinou stopu, zmizelých ubývat nepřestalo. Navíc se začali ztrácet i občané, kteří s dolováním neměli nic společného.“ Už skoro řval.
„To…sem nevěděl.“ Řekl Anshin sklesle. „Víte, vypadá to že pachatel moc dobře ví, ve kterém dole zrovna budeme. Zatím na nás nebyl spáchán jediný útok. Krom vás a mého týmu to nikdo neví.“ Pokrčil rameny.
„To už je ale vaše chyba. Jestli se o tom vybavujete někde támhle v restauraci, nemůžete se divit, že to ví celá vesnice.“ Mračil se starosta. Anshin vypadal zamyšleně.
„Vidím že na ninji z konohy už není spolehnutí. Sbalte si svoje věci a vraťte se do Konohy. S vaším příchodem se situace jen zhoršila!!“ Už doslova ječel.
„Cože?!“ Vyhrkl. „To nemůžete! Jediný kdo nás může odvolat jsou hokage!“ Bránil se. (“Jsou“ není příklep hokage jsou přece dva )
„Neslyšel ste? Už nejste ve vesnici vítáni. Odejděte! Není to jen můj dojem, ale i dojem obyčejných lidí. Ani pod ochranou ninjů se necítí bezpečně. Váš příchod ho jen vyprovokoval! Ven a ať už vás tu nevidím!“ Doslova vyřval Anshina ze svojí kanceláře. Ten vyšel ven jak spráskaná slepice a namířil si to za svým týmem.

Ten mezitím seděl na louce pod jabloní a rozjímal.
„Kde se ten Sensei zase fláká.“ Nadávala Kin.
„To je mi jedno, mám hlad…jdete někdo semnou?“ Zvedl se Atarashi ze země.
„Ani ne, od toho incidentu s falešnými penězi mě do tý restaurace nedostaneš.“ Zakroutil Shizuko hlavou.
„Né díky, všechno jídlo co bych potřebovala mám tady.“ Ukázala Kin na jablka na stromě.
„Jak chcete.“ Řekl a vydal se směrem do města.
„Nechápu jak může Kin neustále jíst jablka.“ Přemítal. „A to s tím incidentem, stane se. Přece kvůli tomu nepřestanu chodit do jediný restaurace kde vaří ramen.“
Už se pomalu smrákalo. K úplné tmě nebylo daleko. S rukama založenýma v kapsách si to genin mířil do města. Než tam došel, padla tma. Šel tmavými uličkami, v oknech okolo se svítilo a jemu už neúprosně kručelo v břiše.
„Chjo…ani sem si neuvědomil že je to taková dálka.“ Zasténal, když v tu se ho zhostil pocit, že ho někdo sleduje. Ušel ještě pár kroků a poté se otočil. Za ním nikdo nebyl. Dal se do pomalého pohybu. Opět něco uslyšel, ohlédl se a uviděl několik kunaiů, letících na něho.
„Sakra!“ Kousek uskočil, jedna ze zbraní ho škrábla do pravého ramene. Vytáhl vlastní kunai a pohlédl na místo, odkud zbraně přiletěli, nikoho v té tmě neviděl.
„To se mi nelíbí.“ Zamračil se.
„Mám tě!“ Ozval se za ním tajemný hlas, ani se nestihl otočit a dostal ránu do hlavy rukojetí katany. Svalil se na zem a omdlel.
„Atarashi!!“ Zaječela Kin, která tam právě doběhla. Při chlapcovo odchodu jí přepadl divný pocit a rozhodla se ho sledovat. Byla však moc pomalá a tak na místo nestihla doběhnout včas.
„Jdeš mi akorát do rány.“ Pousmál se mužský hlas skrytý v tmavé kombinéze, až trochu moc malou postavou a katanou v ruce.
„Cos mu to udělal ty hajzle!!“ Zaječela, vytáhla z pouzdra na levé noze kunai a rozběhla se proti útočníkovi. Ten její chabý a ukvapený pokus bez problémů katanou vykryl a jako bonus přidal ránu do břicha. Ta dívce vyrazila dech. Vyprskla několik slin, chytla se za břicho a snažila se to rozdýchat.
„Tvá ukvapenost je překvapující. U jediné dívky v týmu bych čekal větší chytrost. Na první pohled ses tak alespoň zdála.“ Řekl chraplavým hlasem. Kin na něho jen překvapeně pohlédla.
„A přesto si se ukvapila pro to prase. Nenazvala si ho snad tak?“ Zatvářil se muž podle pod kuklou. Napřáhl se pravačkou a dal Kin pěstí do tváře, ta hlavou v pádu narazila do stěny jednoho z domů, omdlela a upustila svůj kunai.
„Dva ze tří.“
…
Anshin po chvíli dorazil ke stromu, kde svůj tým nechal. Nalezl tam však jenom Shizuka.
„Kde jsou všichni?“ Pohlédl překvapeně na chlapce.
„Atarashi měl hlad a vydal se do města. Kin se po chvíli rozběhla za ním.“ Vylíčil Genin, sedíc opřen o strom.
„Máme se vrátit do konohy.“ Povzdechl si jounin.
„Takže se vracíme?“ Vykulil Shizuko oči na Anshina.
„To sem neřekl, chci si s vámi ale promluvit.“ Pokrčil rameny. „Počkej tady, zajdu pro ně.“ Řekl chlapci a rozběhl se do města aby přivedl své žáky zpět. K malé restauraci mu to jeho tempem po střechách domů trvalo necelých deset minut. Vešel dovnitř a pohlédl na kuchaře.
„Nebyli tu před chvílí dvě malé děti ve věku dvanácti let, ninja oblečcích s čelenkami konohy na čele?“ Zeptal se.
„Nikdo takový tady nebyl.“ Zakroutil kuchař hlavou.
„To je divný.“ Podrbal se Anshin ve svých stříbrných vlasech.
„Poslední zákazník byl starosta.“ Zamyslel se kuchař.
„Aha, tak děkuju.“ Pousmál se Anshin a vyšel z restaurace. Pomalým krokem se vydal zpět ke stromu.
„To je divný, přísahal bych že Atarashi půjde sem.“ Nechápal. Celou cestu si hleděl pod nohy. V jedné z tmavších uliček uzřel na zemi kunai, zvedl ho a nechápavě si ho prohlížel.
„Co by dělal kunai tady? Jediný ninjove ve vesnici jsme…“ Zarazil se. Jeho zrak sklouzl na vyškrábané “K“ na jedné ze čtyř stran zbraně. Kin si tam totiž vždy písmenko vyškrábala, aby jí ho chlapci nemohl bez zjištění vzít.
„Kin…“ Ztuhl. „To se mi nelíbí…musím za Shizukou.“ Rozběhl se tentokrát po zemi k jabloni. Která byla jejich nejčastějším stanovištěm. Za několik minut tam doběhl. Chlapec už tam nebyl. Místo něho bylo v kmeni stromu zabodnutých několik kunaiů.
„Atarashi…Kin…Shizuko…“ Řekl bezmocným hláskem pomalu jména svých žáků.