Dobro proti zlu- kapitola 14: Moegi

„To je vše co jsem vám chtěla,“ukončila jejich konverzaci na téma tým geninů Tsunade a poslala je pryč ze své kanceláře.
„Naruto! Postarej se o to, abys ty i Hinata byli zítra na cvičišti číslo tři. Budeme pokračovat v tréninku,“ křikla za ním Hanaya.
Naruto se překvapeně otočil a chvíli nechápal co vlastně řekla.
„Hinata?“ zopakoval.
„No ano. Hinata bude trénovat s námi,“ vysvětlila mu trochu zaraženě. „Přijďte něco kolem poledne, abychom mohli začít.“
„Jasně neechan! Budeme tam,“ ubezpečil jí a společně se Sakurou, Saiem a Kakashim odešli.
Hanaya se spokojeně otočila na tři děti, které stáli za ní.
„Čau děcka!“ pozdravila je a široce se usmála.
„Nejsme děcka!“ zaprotestoval Konohamaru a postavil se do protestantské pózy.
„Vypadáš dost odvážně,“ podotkla Hanaya a promnula si bradu, načež se Konohamaru odlepil nohama od země a vznášel se asi půl metrů nad ní.
„Co to sakra je?“ vyjekl a podíval se zděšeně na Hanayu. „Sakra ty jedna bláznivá ženská, dej mě dolů!“
„Konohamaru-kun,“ špitla zrzavá dívenka jménem Moegi.
„Tak mě poslouchej prcku. Prostě spolu budeme muset vycházet. Víš co? Podle mě jsi jen malej, uřvanej genin, který stejně nic nedokáže, když jde to tuhého,“ shrnula Hanaya svůj dojem a mávla nad chlapcem nevzrušeně rukou.
„Ááááá ty jedna!“ zakřičel vztekle a zmítal se zavěšen ve vzduchu. „Nejsem malej, uřvanej genin!“
„Opravdu?“ pozvedla obočí a nepatrně se usmála. „A jak mi to dokážeš! Nebudu tě uznávat jako ninju, dokud neukážeš, že jsi toho hoden.“
„Hele! Moc mluvíš! Já se jednou stanu hokagem. Stejně jako můj dědeček. Hned po Narutovi-niichan!“ pronesl rozhodně a založil si ruce na prsou.
Hanaya ho nechala žuchnout na zem a on se ztěžka zvedl. Její nový tým na ní s očekáváním hleděl.
„Tak se mi představte!“ pobídla je okamžitě Hanaya a zastrčila si ruce do kapes.
„Jsem Sarutobi Konohamaru. Až budu silný, stanu se sedmým hokágem, abych mohl chránit vesnici jako to dělali ti přede mnou. A když budu pořádně trénovat, zesílím tak, jako zesílil Naruto-niichan,“ probodl jí pohledem.
Hanaya se usmála. Bylo až neuvěřitelné jako moc tenhle malý kluk obdivoval Naruta. Ani on sám si to neuvědomoval.
„Jmenuju se Moegi,“ začala zrzavá dívka trochu rozpačitě. „Chtěla bych být dobrý lékařský ninja jako je třeba Sakura-san. Mám ráda bylinky a přírodu.“
Na řadu přišel podivný, unaveně vypadající chlapec, kterému se u nosu nechutně klimbal snopel. Nejdříve projel pohledem své dva společníky, než se dal trochu nejistě do řeči.
„Jsem Udon,“ začal a na chvíli se zapřemýšlel. „Baví mě matematika a přál bych si jednou být silný jako Uchiha Sasuke. Vím, že to dokážu, když se budu snažit.“
„Dobrá,“ ujala se slova Hanaya. „Jmenuju se Aozora Hanaya a ode dneška jsem váš sensei. I přesto, že bych se bez toho obešla,“ mávla rukou, načež pokračovala: „Jsem ve vesnici jen krátce, ale doufám, že jste všichni pro, abychom spolu dobře vycházeli a plnili společně mise. Je možné, že mě přece jen přesvědčíte, abych vás neměla za bandu malých děcek,“ mrkla na Konohamara a dala se do chodu. Ostatní jí beze slova následovali.
„Umh, Hanaya-sensei, kam to jdeme?“ zeptala se po chvíli Moegi.
Hanaya se na ní zvesela zazubila a kývla směrem ke cvičišti, ke kterému se právě blížili.
„Co chcete dělat?“ přidal se Udon s neskrývaným strachem v hlase.
„Chtěli jste mě přesvědčit, že nejste malí, uřvaní geninové tak vám dám možnost,“ odvětila Hanaya a spokojeně si popískávala.
Konohamaru šel jako poslední a s uraženým výrazem probodával Hanayu, dokud nedorazili na určené místo.
Otočila se k nim čelem a obdarovala je svým optimistickým úsměvem, který lezl mladému Sarutobimu krkem čím dál víc.
„No a co teď?“ vyštěkl na ni.
„Co teď?“ zopakovala nechápavě a projela všechny pohledem. „Shinobi se neptají co teď.“
„Vy jste fakt děsná! Chceme zpět Ebisu-senseie! Ten alespoň ví, jak nás trénovat,“ zahučel rozmrzele Konohamaru.
Moegi i Udon po něm střelili nesouhlasným pohledem, ale bylo jasné, že oba jeho společníci si myslí to samé. Hanaya si povzdechla a veškerá její dosavadní dobrá nálada byla pryč.
„Poslyšte. Dneska…dneska nic začínat nebudeme. Myslím, že byste…že byste měli jít domů,“ pronesla tiše a nevzrušeně.
Celý tým se po ní překvapeně podíval. Chvíli stáli na místě, než se jejich sensei otočil a zmizel.
„To jsi nemusel Konohamaru-kun,“ špitla Moegi.
Její přítel pokrčil rameny, ale v duchu sám zalitoval své upřímnosti.
Moegi odešla domů. Udon toužil praktikovat své matematické dovednosti a Konohamaru se vydal napříč ulicemi Konohy. Procházel se, dokud nezačalo zapadat slunce.
„Hej Konohamaru!“ zavolal na něj někdo od Ichiraku.
„Naruto-niichan,“ zamával na něj mladý pán a vydal se jeho směrem.
„Kam máš namířeno?“ zajímalo Naruta, když šli oba společnou cestou směrem domů.
„Nikam. Jen jsem se procházel.“
„Jak vám to šlo s neechan? Doufám, že vás při tréninku nešetřila. Když jsem jí potkal byla sice nějaká skleslá, ale nechtěla říct proč. Nestalo se dneska něco?“ zapřemýšlel nahlas a otočil hlavu na svého malého přítele. Ten jen zatvrzele hleděl do země.
„Hej!“ dloubnul do něj Naruto. „Tak co se sakra stalo?“
„No.. dneska jsme netrénovali,“ vypadlo z drzého genina. „Asi jsem totiž řekl něco co jsem neměl.“
„Co to?“ nechápal jeho společník.
„Byl jsem hrubý na Hanayu-sensei. Je fakt příšerná a já jí to řekl do očí. Taky jsem řekl, že chceme zpět Ebisu-senseie a asi jí to dost vzalo,“ zamručel Konohamaru a neodvažoval se podíval Narutovi do tváře.
Ten se zastavil a chvíli na něj mlčky zíral.
„Konohamaru! Ty baka! Jak jsi něco takového mohl říct?“ vyjel na něj po chvíli a chytl ho za lem trička. Vyzvedl ho do výše svých očí. Chvíli se propalovali pohledy než ho znovu pustil.
„Nesuď někoho, koho neznáš! Neechan je skvělá a i když je v Konoze jen chvíli, tak tvůj tým má štěstí, že ho ona může trénovat! Měl bys být rád! Já sám jí žádal o trénink!“ křičel na něj.
„Je hrozná! Dělá si z nás legraci a podceňuje nás! Taky mě bez varování nechala viset ve vzduchu!“ zaprotestoval křikem i Konohamaru.
Naruto ho píchnul prstem do prsou.
„Pořádně si pročisti hlavu, abys věděl co je pro tvé dobro a co ne!“ řekl ještě, než vyskočil na dřevěný plot a poté si to namířil směrem domů.
Jeho malý přítel ještě chvíli nasupeně stál na místě a díval se jeho směrem, dokud ho nerozbolely po celodenním chození nohy a on se nevydal taktéž k teplu svého domova.
Kráčel s hlavou svěšenou a rukama v kapsách.
„Konohamaru-kun!“ zavolal na něj holčičí hlas, za kterým se musel otočit.
„Co chceš Moegi?“ vyštěkl na ní možná o něco hrubším hlasem něž chtěl.
Jeho kamarádka se zasekla a veselost z jejího hlasu rázem ochabla. Probodla Konohamara pohledem a zatvářila se uraženě.
„Pche,“ odfrkla si a zvedla jedno obočí. „Už ti vlastně nic nechci.“
Mladý Sarutobi zalitoval svého předešlého tónu a zatvářil se lehce omluvně.
„No tak Moegi,“ pobídl jí prosebně.
„Ne,“ odsekla rozhodně.
„Tak fajn! Já se tě prosti nebudu!“ urazil se zase pro změnu její kamarád.
Oba stáli otočení k sobě zády a mlčeli.
„Moegi tady-,“ ozval se hlas právě přicházející Hanayi. „Ah…Konohamaru,“ doplnila, když uviděla malého genina.
„Můžeme jít Hanaya-sensei,“ ujistila jí Moegi a hodila bodavý pohled směr Konohamaru.
Hanaya i se svou novou studentkou se odebrali pokračovat v tréninku.
„Kam jdete?“ neodpustil si Konohamaru.
„Jdeme trénovat,“ protáhla Moegi a postavila se vedle Hanayi.
„Vy spolu trénujete?“
„Jasně, a teď mě omluv Konohamaru-kun,“ otočila se k němu jeho kamarádka zády a spolu s Hanayou odešly.