Ahoj, já jsem Kyra! Část 4: Boj?

„My se známe. Že ano, Kyro-chan?“ Kyra se na něj dál koukala, ale neřekla ani slovo. Před očima jí běhaly vzpomínky na prvních pět let života v sídle jejího klanu.

Asi roční holčička opatrně přecházela místnost. Naproti ní stál čtyřletý kluk a smál se na ní. Ona zatleskala ručičkami, ale jak se přestala soustředit, zakopla si o nohy, upadla a rozbrečela se. Kluk se za chviličku ocitl u ní a opatrně jí zvedal.
„Není ti nic, Kyra-chan?“ zeptal se jí starostlivě, ale odpovědi se nedočkal. Holčička se k němu přitulila.
„Nichi,“ fňukla mu akorát do trika.

Asi sedmiletý chlapec radostně běžel po louce a za ním utíkala rozesmátá čtyřletá holčička. Už byli u lesa, když holčička spadla tak nešikovně, že si o kámen rozřízla koleno, z kterého začala proudem vytékat krev. Kluk si toho nevšiml, zmizel v lese a holčička se rozplakala.
„Stalo se ti něco, maličká?“ uslyšela za sebou neznámý hlas. Otočila se a spatřila bledého ninju. Jenom před sebe natáhla nohu a neznámí jí ji začal ošetřovat obvazem, který vytáhl z kapsy. „A jak se vůbec jmenuješ?“ zeptal se jí milým hlasem, i když jí mile vůbec nepřipadal.
„Co chcete Kyře?“ zeptal se ten chlapec, kterého předtím honila, když se vynořil ze stínu stromů. Neznámý se spokojeně usmál.
„Kyře nic. Tedy, prozatím,“ odpověděl mu a měřil si ho zkoumavým pohledem. „Přišel jsem za tebou, Kenichi-kun,“ oznámil mu a Kenichi se zatvářil překvapeně.
„Kdo jste?“
„Jmenuji se Orochimaru a přišel jsem ti něco nabídnout,“ oznámil mu a posadil se. Kenichi si sednul taky a díval se na něj s dychtivostí v očích, ale Kyra si ho prohlížela nedůvěřivým pohledem. Něco se jí na něm nelíbilo. „Vím, že si ostatní z klanu myslí, že jsi k ničemu a slabý, ale já vím, že je to naopak. Chtěl bych ti pomoct s tréninkem, abys mohl všem ukázat, jak jsi silný,“ viděl, že jeho oči řvou radostí a věděl, že má vyhráno.
„A co za to?“
„Půjdeš se mnou, abys mohl trénovat, a budeš mi pomáhat. Ale neboj, šanci ukázat tvému klanu, jak jsi silný, ti dám,“ odpověděl Orochimaru.
„Kenichi-san, nechoď!“ skoro zakřičela Kyra. Bylo to poprvé, co za tu dobu promluvila, takže se na ní oba koukali, jako by už dávno zapomněli, že tam s nimi je.
„Rozmysli si to,“ dodal Orochimaru, vstal a zmizel.
„Kenichi-san?“ zeptala se opatrně Kyra.
„Pojď, Kyro-chan,“ rozvážně vstal. „Půjdeme domů,“ po dřívější rozverné náladě nebylo ani památky.

Asi týden po jejich seznámení s Orochimarem nemohla Kyra usnout. Nekonečně dlouhou dobu se jenom převalovala v posteli, pak to vzdala a šla si do kuchyně nalít vodu. V kuchyni slyšela tichý šramot a jí nenapadlo nic jiného, než rozsvítit. Kenichi na ní mířil památeční katanou, která ještě při večeři visela nad stolem.
„Kenichi-san?“ vydechla překvapeně Kyra. Kenichi si beze slova uložil katanu do pouzdra na boku. „Kam jdeš?“ zeptala se ho roztřeseným hlasem, když si všimla batohu na jeho zádech.
„To tě nemusí zajímat,“ řekl překvapivě tvrdě. Kyra svěsila hlavu. Zvykla si, že s ní tak mluví všichni ostatní z klanu, kromě její mámy, ale od Kenichiho to bolelo. Otočil se a chtěl odejít.
„Jdeš za ním, že jo?“ zeptala se ho a zvedla hlavu. On se prudce otočil a zadíval se na ní.
„Jo, a ty mi v tom nezabráníš,“ zasyčel na ní a přiblížil se k ní. „Tak to ani nezkoušej,“ zašeptal jí přímo do ucha. Ještě chvilku jí pozoroval a pak se prudce otočil.
„Ale já musim!“ zakřičela přes celý sídlo. Potom už viděla jen, jak se prudce otočil, ucítila bolest na hlavě a pak se propadala do temnoty.

Nenáviděla ten měsíc. Začalo to příchodem Orochimara do jejich životů, pokračovalo to odchodem Kenichiho a končilo to velkou hádkou, kterou vedla její máma se svým bratrem-Kyřiným strýcem a Kenichiho otcem. Z toho měsíce si odnesla jizvu na koleni, kterou tam má i teď, bouli na hlavě a obrovskou ránu v srdci.
Ten večer pro ní definitivně zemřel. I když v hloubi duše věděla, že ten Kenichi, kterého znala, zemřel už ten den, co se seznámila s Orochimarem.
Proto teď nenáviděla i Kenichiho. Nikdo o něm nevěděl. Ani Jiraiya ani Naruto. Nechtěla, aby o něm někdo věděl, nechtěla žít minulostí, ale, jak se zdálo, minulost jí dohnala.

„Jak se má Ayame-san?“ zeptal se značně provokativně. V Kyře se vařila krev. On to ví a dobírá si jí kvůli tomu. Než si uvědomila, co dělá, stála těsně u Kenichiho a jednu mu vrazila. Nebyla to sice až taková demoliční síla, kterou používala Sakura, ale stačila na spuštění červené. Ale Kenichi jí to už vrátit nemohl, protože si uvědomila co dělá a stáhla se.
„On zná Ayama-san?“ nechápavě se na ní podíval Naruto.
„Ty ho znáš?“ zeptal se jí pátravě Kakashi. Kyra z Kenichiho ani na okamžik nespustila oči.
„Ne,“ řekla jasně a nahlas. Kenichi se na ní lehce ublíženě podíval.
„Ale Kyro-chan! Strávili jsme spolu tolik krásných chvil a ty teď řekneš, že mě neznáš?“
„Neznám tě,“ trvala si Kyra dál za svým. „Ten Kenichi, s kterým jsem toho tolik strávila zmizel. Zmizel ve chvíli, kdy ses tady objevil ty,“ křikla už lehce naštvaně. Nechtěla s nimi bojovat. Oba vypadali dost silně, ale tohle mu říct prostě musela. Celých těch deset let mu to říct chtěla.
„Takže máš s ním něco společnýho?“ zeptal se jí jako obvykle bez jakéhokoliv náznaku aspoň špetičky citu Sai. Kyra chvilku mlčela.
„Byl to můj bratranec,“ řekla po chvíli o hodně tišeji. Kakashi se na ní nechápavě podíval.
„Jak to myslíš, byl?“
„Klan nás vydědil,“ vysvětlila Kyra. „Mě a mámu. Máma se bála, že už nebudeme mít jak platit Jiraiyu, ale ten řekl, že plat nepotřebuje. To poslední, co mám od klanu, je tahle katana,“ škubla hlavou na stranu, kde jí přes záda byla vidět katana. Kenichi se zamračil.
„Moje katana,“ zavrčel naštvaně. „Ta katana měla patřit mě!“ dodal už lehce naštvaně. Nakročil, že se na Kyru rozeběhne, ale Sasukeho ruka ho zarazila.
„Nevidím nejmenší důvod, proč se s těma ubožákama zdržovat,“ řekl potichu. Kyřina pozornost se z Kenichiho obrátila na Sasukeho a její pusa se roztáhla v úšklebek.
„Snad se nás nebojíš, Sasuke-kun?“ bez sebemenšího vědomí sufix protáhla stejně, jako to dřív dělaly Sakura s Ino, za což si vysloužila vražedný sharinganovský pohled.
„Nevidím nejmenší důvod, proč bych se vás měl bát,“ zavrčel potichu a měřil si jí pohledem.
„Ještě si mě neviděl bojovat a už soudíš, jestli mě porazíš, nebo ne?“ Kyra nespokojeně zavrtěla hlavou. „To od tebe ale není správné, Sasuke-kun,“ všimla si, že ho tím oslovením rozčiluje a tak s tím nehodlala přestat.
„Do tohohle boje se nikdo plýst nebude!“ zavrčel výhružně a vystartoval proti ní. Ale Kyra měla poměrně rychlé reakce, takže se stihla všem jeho výpadům vyhnout. Kop střídal kop a úder střídal úder a za chvíli už to mělo svůj vlastní rytmus. Po chvíli to ale Sasukeho přestalo bavit, protože Kyra k němu neustále měla nějaké připomínky (jenom na příklad: Ježiš, to sis jako myslel, že nemam nohy? Ani strefit se neumíš? Ty taky dokážeš něco vyblokovat?) i když ona sama až moc dobře věděla, že se mu moc dlouho neubrání. Nakonec trochu poodskočil a vytáhl katanu. Kyra se na něj chtěla zase vrhnout, ale najednou z té katany začaly šlehat blesky. Kyra se na to jenom překvapeně koukala, pak to chvíli zvědavě zkoumala.
„Aha,“ řekla nakonec, zavřela oči a začala se soustředit. Sasuke toho chtěl využít a skočit po ní, ale cestu mu zastoupili Naruto se Sakurou.
„Zase se pleteš někam, kam nemáš,“ zavrčel Sasuke a ohnal se po Narutovi. Ten uhnul a otevřel tak cestu Sakuře, která jenom těsně minula. Její síla se opřela do země a vytvořila tam menší kráter. Sasuke se na ní jenom překvapeně podíval, ale nijak to nekomentoval. Půl hodiny ti tři proti sobě bojovali, půl hodiny stála Kyra opodál se zavřenýma očima. Nakonec jenom mávla rukou a otevřela oči ve chvíli, kdy Sasuke prudce odhazoval Sakuru, která tvrdě dopadla na skálu a zlomila si nohu. Rozeběhla se mezi Sasukeho a Naruta a zablokovala Sasukeho úder, i když Naruto na to měl již přichystaný protiúder.
„Díky Naruto, teď to už zvládnu sama,“ stihla se na něj jenom v rychlosti usmát a pak se zase musela naplno věnovat boji. Tentokrát už ani neměla čas trousit poznámky, protože oba vytáhli katany. Po další čtvrt hodině kývla na Naruta, stojícího opodál. Ještě vyblokovala dva další údery a pak se Sasuke skácel v bezvědomí v důsledku rány, kterou mu Naruto zasadil.
„Díky,“ usmála se na něj děkovně. „Dýl bych to už asi nevydržela. Ale kde je Kenichi?“ zeptala se, protože ho nikde ve svém zorném poli neviděla.
„Támhle,“ ukázal Naruto směrem ke skále a Kyra tam uviděla ležet nějakou hroudu, která vzdáleně připomínala člověka. „Říkal jsem si, že by byla škoda, ho nechat jenom tak utéct,“ ušklíbnul se na ní. Ona mu chtěla úsměv opětovat, ale najednou se ocitla v něčí náruči.
„Měl jsem o tebe takovej strach,“ zabručel Kakashi lehce naštvaně. „Jak si mohla něco takovýho udělat. Víš jak je nebezpečnej?“ nadával dál, ale pořád jí silně objímal, což Kyře znemožňovalo přísun kyslíku.
„Já vim, tati, já vim, ale takhle ty dokonáš Sasukeho dílo, protože se nenadechnu,“ Kakashi jí pustil a ona spatřila Sakury a Narutovi překvapené pohledy. „Co je? Řekla jsem něco?“