Ve jménu oddanosti 9

Slzy zouflaství a odhodlání

Probrala se s krutou bolestí hlavy. Otevřela oči, ale hned je zavřela před přímým sluncem. Bolest jí stále bránila pořádně myslet, ale poslední události jí proběhly myslí jako blesk.
„Itachi!“ vykřikla a prudce se zvedla. Zjistila, že se nachází v prosluněném pokoji na velké posteli a na sobě má čistě bílé, lehké kimono.
Uvědomila si, že je opět doma v jejich vznešeném sídle a ještě víc ji zahltilo zoufalství. Odhodila deku, spustila nohy na zem, ale když se chtěla rozejít, kolena ji zradila a ona se zase posadila.
„Neměla by ses namáhat,“ ozvalo se u dveří na balkon a mezi záclonami rozpoznala muže s dlouhými bílými vlasy v rudém vzácném rouchu.
„Kaenome!“ vydechla, nedala na jeho rady, vstala a obejmula ho. Byl jediný, koho ráda viděla. Býval rádcem jejich rodičů a každý si ho vážil pro jeho moudrost. Staral se o ně, když otec s matkou zemřeli a dokonce ani vzpurný Kiba se mu neodvážil vzdorovat. Ucítila jeho hřejivé ruce kolem ramen a trochu se uklidnila.
„Jsem rád, že zase mluvíš. Už jsem myslel, že tvůj krásný hlas nikdy neuslyším od té hrozné události. Nepomohl ti někdo zapomenout a začít znovu?“
Hned se ale vzpamatovala a odtrhla se od něj.
„Musím pryč! Kiba nedodržel svůj slib a tak tu nemám, co dělat!“ začala hledat něco na převlečení.
„Slyšel jsem,“ odpověděl muž. „Teď se ale posaď!“ dořekl a skoro násilím ji dovlekl k posteli, kde ji přinutil sednout.
„Nemám čas, Kaenome! Musím někoho najít a bránit ho,“ mračila se.
„To je právě to, o čem jsem s tebou chtěl mluvit,“ a do jeho vstřícné tváře se vloudil smutný pohled.
„Co se děje?“ skoro bez dechu ho sledovala. Začala mít divný pocit.
„Ten Itachi, je to ten, co nechtěl, aby ses vrátila?“ optal se a ona kývla.
„Mám smutné zprávy,“ hlesl. „Itachi je mrtvý! Je mi líto.“
Poslední slova slyšela jako zdálky a pohled se jí zastřel.
„Poslali na něj patnáct nejlepších mužů. Vrátil se jenom jediný, ale se zprávou o úspěchu. Potvrdil, že ten muž už nebude dělat problémy.“
Hachi skanula první slza po tváři.
„Kiro, znám tě odmala a proto se chci na něco zeptat. Milovala jsi ho?“
Hachi jako ve snách přikývla a kde mívala srdce teď bylo jenom jedno velké, pusté prázdno.
„Potom je v pořádku, abys plakala. Jen breč a dostaň ze sebe všechnu lítost,“ objal ji a ona zoufale zasténala. Podlehla žalu celým svým vědomím. Nemohla uvěřit tomu, že už ho nikdy neuvidí, neucítí a že zemřel kvůli ní. Znovu ztratila toho nejbližšího, ale tentokrát měla pocit, že s ním ztratila i smysl žít.
Naříkala mu v náručí. Snažil se jí utěšit, ale cítil, že všechna slova jsou teď zbytečná.
Pustila se ho a lehla si na postel.
„Nech mě, prosím, o samotě,“ zašeptala a on vyhověl jejímu přání. Od té doby se nezvedla z postele. Nejedla, nemluvila, jen ležela a zírala do prázdna, každý pohyb byl pro ní utrpením. Všechno jí ho připomínalo. Po dvou dnech jí přišel navštívit bratr. Mohl se ale rozčilovat jak chtěl, že zdržuje jejich korunovaci, ale nestál jí ani za pohled.
Čtvrtý den Kaenom zavolal lékaře, aby jí prohlédnul a popřípadě jí dal nějaké uklidňující léky. Když doktor odešel, přišel stárnoucí muž k ní do pokoje.
„Vstaň Kiro!“ řekl vážně, ale nedočkal se žádné reakce. Ač byl klidné povahy, popadnul jí do náruče a vynesl na balkon, odkud byl výhled na celou vesnici.
„Nech mě být,“ zašeptala a unaveně zamrkala.
„Nenechám!“ pevně odpověděl a postavil ji na nohy. Tak tak se udržela, ale stále jí musel podpírat. Opřel jí ruce o římsu a stoupnul si za ní.
„Podívej se pořádně!“ promluvil. „Leží tu před tebou vesnice, kde žije tvůj lid. Ať chceš nebo ne, jednou jsi předurčená k vládnutí a tak se podle toho musíš chovat. Oba víme, že pokud se k moci dostane Kiba, bude většina života Valcanů jen obklopená válkou a utrpením, jako to bývávalo za dob tvého pradědečka. Musíš stát po jeho boku a zabránit tomu.“
Mluvil k ní, ale ona by jako stále byla duchem nepřítomná.
„Jestli tě ani tohle nepřesvědčí, zbývá už jenom jediné. Pokud už nechceš žít, dobrá. Ale neber šanci jinému, který o něj právě bojuje,“ řekl, položil jí ruku na břicho a ona překvapeně otevřela oči.
„Cítím v tobě nový život, který byl počat z lásky a doktor mi to dnes potvrdil. Máš možnost uchovat jeho odkaz a dokázat, že Itachi nezemřel zbytečně. Polovina z něj je pořád v tobě, tak jí už neubližuj.“
„Když to zjistí Kiba, zabije to dítě, jakmile se narodí. Nebude čistokrevné,“ zašeptala zoufale.
„Nezabije. O to se už postarám. Mám plán,“ řekl a ona se na něj s nadějí otočila.
„Tvé těhotenství budeme tajit až do poslední chvíle. Uděláš to, co Kiba chce a staneš se královnou. Jakmile porodíš, vezmu dítě k sobě do domu, který stojí mimo vesnici, kde bude v bezpečí. Budeš ho tam moct chodit navštěvovat a vyvaruješ se tak jakýmkoliv podezřením, protože jsi za mnou chodívala každý den. Věřím, že jednou nastane doba, kdy budeš moct přiznat své dítě za vlastní bez toho, aby ses musela bát negativní reakce ostatních. To je ale všechno na tobě.“
„Nejsem dost silná,“ stále bezmocně šeptala a slzy, o kterých si dávno myslela, že už vyschly, znovu zkropily její tvář.
„Jsi silnější než si myslíš. Záleží jen na tom, jak moc je pro tebe tvoje nenarozené dítě důležité,“ stále se mračil a čekal na její rozhodnutí.
Pohladila si ještě ploché bříško a zadívala se do dálky.
„Důležitější než cokoliv jiného,“ odpověděla nakonec a do pohledu se jí vkradlo odhodlání. Když neodkázala zabránit jeho smrti, nemůže nechat umřít i jedinou vzpomínku na člověka, kterého milovala.
„Potom je tedy načase jednat,“ kývnul a v duchu si oddechnul. Bál se, že už se nedokáže vrátit z tenat zoufalství a bolesti.
„Čím začneme?“ řekla a její pohled se zatvrdil.
„Nejspíš tím, že začneš jíst,“ odpověděl a ona kývla.
„Až se najíš, půjdu říct Kibovi, že už se pomalu uzdravuješ a že za pár dní už budeš připravená na ceremoniál. Aby neměl podezření, přesvědčím ho o malé lži. Řeknu mu, že jsi zjistila, že tě Itachi chtěl prodat otrokářům a jen předstíral svou lásku a teď necítíš k němu nic jiného než zášť. Proto se, prosím, vystříhej jakýkoliv útoků proti svému bratrovi jinak naši lest prokoukne,“ řekl a ona znovu kývla. Věděla, jak to bude těžké, ale měla teď důvod zůstat silná.
„Kaenome?“
„Ano?“
„Vděčila jsem ti za život a teď už i za druhý. Slovo díky nemůže popsat vděčnost, kterou k tobě cítím.“
„Můžeš mi to oplatit tím, že povedeš svůj lid k míru a blahobytu,“ díval se na ní vážně a natáhl k ní dlaň na stvrzení.
Bez zaváhání stiskla jeho ruku a on věděl, že oba mají před sebou náročnou cestu plnou nástrah a nebezpečí. Rozhodla se ale vše podstoupit a on tak splní i přání jejích rodičů. Zůstane po boku nejsilnější z rodu Valcanů.

Stalo se tak, jak vše plánovali. Za týden stanuli oba sourozenci před svým národem, který je bouřlivě přivítal. Kira na sobě měla dlouhou, zlatem vyšívanou, róbu a stála po levici svého stříbrně oděného bratra. Dlouhé vlasy měla spletené na zádech a na hlavě se jí třpytila zlatá čelenka uprostřed s rubínem barvy krve. Kiba se dmul pýchou a získanou mocí. Konečně nastala chvíle, kdy mohl pomstít příkoří, které bylo na jejich rodu vykonáno.
Po korunovaci se konala v sídle slavnost, aby královský pár vyslechl pocty vysoce postavených mužů. Poslední se slova ujal Kaenom.
Vstal od stolu a natočil se k nim.
„Když zemřeli vaši rodiče, nikdy jsem nedoufal, že ještě někdy nastane chvíle, kdy bych mohl být opravdu hrdý. Ten okamžik ale nastal a přímí potomci těchto dvou odvážných lidí nastoupili na trůn. Bylo mi ctí sloužit a radit vašim rodičům a nyní bych chtěl své zkušenosti nabídnout i vám. Podmínkou vašeho vládnutí bylo, že musíte na trůn nastoupit společně a nyní vám nic nestojí v cestě jít příkladem všem Valcanům. Čeká vás dlouhá cesta a doufám, že budete pokračovat ve stopách svých předků a konečně dosáhnete spokojenosti a blahobytu,“ ukončil svou řeč a pozvednul svou číši.
Ostatní následovaly jeho příkladu a připili novým vladařům.
„Děkuji za tvoji řeč Kaenome,“ promluvil Kiba a pokynul svou číší. „Nicméně máme nejspíše jiné představy o blahobytu našich lidí. Tato vesnice je důkazem toho, jak vytrvalý a hrdý jsme národ. Pokoušeli se nás vyhubit, ale nepodařilo se jim to. Dosáhli jenom toho, že nás ztratili z očí a nechali nás tak tiše se připravovat na odboj. Náš praděd patřil do hrstky těch, co přežili a našli tuto skrytou oblast, která je pro lidské plémě ještě neprozkoumaná. Měli jsme tak dostatečně dlouhý čas na to, znovu dosáhnout původní síly Valcanů. Odplata se blíží a pak nám nestojí nic v cestě vrátit se znovu mezi nejobávanější rody tohoto světa!“
Domluvil a přítomní válečníci uznale zavrčely.
„Nesouhlasím s tebou,“ pronesla Kira a pozornost všech se přenesla na její klidnou tvář. Celá hala ztichla.
„Příliš se zaobíráš minulostí, drahý bratře, až zapomínáš na to, co by mělo být naší prioritou. Máš pravdu v tom, že bychom už se neměli skrývat a dokázat, že jsme silní, ale válka přinese jen další utrpení. Spíš než bojovat bychom měli ukázat, že jsme schopni žít s lidmi ve vzájemné symbióze.“
„To tvrdíš i potom, co ta lidská havěť zabila naše rodiče?!“ vztekle praštil do stolu.
„Naši rodiče byli zavražděni, ale nikdo nikdy nedokázal, že to byli lidé,“ odpověděla bez zjevných emocí.
„Chceš snad říct, že by se tohohle odporného činu mohl dopustit někdo z našich?“ vrčel na ní.
„Ne, ale nemohu to ani vyloučit.“
„Nejspíš jsi strávila příliš dlouhou dobu mezi verbeží a jejich nadutostí. Měla by sis to vyhnat z hlavy!“
„Svůj názor nezměním,“ řekla a její chlad ho přiváděl k šílenství.
„Ničemu nerozumíš, hloupá ženská!“ syknul a měl sto chutí ji udeřit. Kazila mu představu skvělé budoucnosti a začal litovat, že jejich práva a slova jsou rovnovážná.
Kira unaveně zavřela oči a vstala.
„Omluvte mne, prosím. Jsem ještě vysílená z nedávné nemoci. Jdu odpočívat. Kaenome? Mohl bys mne, prosím, doprovodit?“ otázala se a šedovlasý muž se beze slova přidal ke své královně.
Kiba je vztekle pozoroval, dokud nezmizeli za rohem a rozhodl se, že si náladu jen tak zkazit nenechá.
„Ženy by měly zůstat doma u plotny a ne se míchat do takových věcí!“ zavrčel a několik mužů souhlasně zabručelo.
„Nuže tedy! Na naše brzké vítězství!“ zvednul svou číši a obrátil do sebe její obsah na jedno napití.
Zatímco slavil, Kira došla do svého pokoje se svým doprovodem.
„Je tak zaslepený!“ rozčílila se a zatnula ruce v pěst.
„To ano. Pochop ale, že se ztrátou vašich nejbližších se každý z vás vypořádal po svém. On své srdce i rozum zaslíbil pomstě. Ty jsi byla jiná. Možná proto, že jsi přestala mluvit, mnohem více jsi poslouchala ostatní kolem sebe a tak sis zachovala otevřenou mysl,“ odpověděl Kaenom.
„Nebude lehké ho přesvědčit o opaku. Spíš se mi to zdá nemožné,“ posadila se do křesla a pohodlně se opřela.
„Musíš vytrvat. Netlač ale na něj. Tím spíš si získáš jeho nepřátelství než přízeň. Musíš přijít na cestu, která ublíží co nejmíň lidem i vesnici,“ došel k ní.
„Já vím. Pokusím se,“ unaveně si promnula oči.
„Jak se dnes cítíš?“ změnil téma a Kira si položila ruku na břicho.
„Zatím dobře, ale asi bude hůř,“ zamyslela se.
„Ano, bude těžké časem ukrýt tvůj požehnaný stav, ale nic není nemožné. Vše dopadne dobře, uvidíš,“ stisknul jí rameno a ona se na něj vděčně podívala.
Když odešel, vyšla se podívat na krásnou noc plnou hvězd na balkon.
Dívala se na prosvícenou vesnici pod ní a přemýšlela. Musí se stát silnější ještě než se to malé narodí. Pak bude muset bojovat za oba a nebude to lehké.
„Itachi,“ vydechla a zavřela oči. Toužila ho ještě jednou vidět, ještě jednou se ho dotknout. Když byla s ním, všechno byl tak lehké a krásné. S ním na všechno zapomněla a mohla se oddávat jen svým prožitkům. Nenáviděla tenhle svět vysoké politiky plný zatvrzelých válečníků a bezpáteřních mužů z bohatých a vlivných rodin. Když předtím tenkrát utíkala ještě si plně neuvědomovala prohnilost těchto lidí, ale tentokrát ji to zasáhlo plnou silou. Chtěla se znovu vrátit k Akatsuki a znovu si užívat života, ale ta doba už je nenávratně pryč.
Otevřela oči. Ve chvíli, kdy zjistila, že bude matkou, vše se změnilo. Aby z jejího dítěte vyrostl hrdý Valcan, musí ho takového vychovat. Zbyla na to sama a o to větší cítila zodpovědnost. Nesmí se vzdát!

Dny a měsíce ubíhaly a těhotenství na ní bylo čím dál vidět. Na sklonku osmého měsíce už i Kibovi bylo podezřelé, proč čím dál méně vychází mezi ostatní a Kaenom začal jednat. Namluvil mu, že se u jeho sestry znovu objevila nemoc, která ji sužovala při jejím příchodu a tak ji vezme na nějakou dobu k sobě, aby ji měl pod dohledem a nic se jí nestalo. Kiba byl příliš zaneprázdněn svou dokonalostí a přípravou své armády k boji a tak tomu nevěnoval větší pozornost. Spíš byl rád, že se jí na chvíli zbaví a nebude se jí muset ptát na její názor.
Kira se tedy přestěhovala do velkého domu v lese za vesnicí, kde každým dnem očekávala příchod svého potomka. Často jí pobolívala záda z těžkého břemena, které se stalo z jejího břicha a sedávala na verandě, kde rozjímala v lesním tichu a probírala se starými knihami. Kaenom zrovna odešel zařídit něco do vesnice, když na ní přišla její hodinka. Bolest projela jejím tělem a ona se zhroutila do křesla. Křečovitě svírala rukama břicho a snažila se bolest přemoct.
„Ještě vydrž maličký. Dočkáš se, jen ještě chvíli počkej!“ mluvila tiše a kapičky potu jí vyvstanuly na čele. Když se Kaenom vrátil, kontrakce už propukly naplno a porod už nešel zastavit. Rychle přivolal lékaře, který byl jeho přítelem a tak se vše mohlo uskutečnit v tichosti. Ten vzal s sebou jen svou asistentku.
Kira ležela na posteli a v křečích se svíjela v dalším návalu bolesti. Ta doba se jí zdála snad nekonečná a síly jí začínaly opouštět.
„Tak a teď znovu! Tlač!“ vyzval jí doktor a ona zatnula. Vykřikla, ale po chvíli se po domě ozval dětský pláč.
„Máš krásného chlapečka, Kiro,“ pohladil jí po vlasech Kaenom, ale bolest jí stále neopouštěla.
„To snad ne!“ zvolal doktor a Kaenoma obestřel strach.
„Co se děje?“
„Vypadá to, že tam je ještě jedno. To znamená, že ještě nekončíme. Musíš znovu zatlačit!“ přikázal jí.
„Nemůžu!“ vycedila zoufale přes zuby.
„Musíš! Jsi bojovnice tak bojuj!“ chytnul ji za ruku a ona z posledních sil zatlačila.
V místnosti se rozkřičel další nový život a Kira konečně úlevně vydechla. Bolest byla najednou ta tam.
„Je to holčička!“ usmál se doktor a podal i druhé dítě své asistence, která malé hned zabalila do deky. „Máš nádherná a zdravá dvojčata, královno!“
Když jí dali malá stvoření do náručí, po neskutečné době se usmála. Byli tak malí. Svírali pěstičky a když je objala, přestali oba plakat.
„Jsi skvělá!“ stisknul jí Kaenom dojatě rameno a Kiře vytryskly slzy. Před světlenými roky tohle slyšela v den, kdy se s ním viděla naposledy. Teď drží v rukou jeho děti a on u toho není. Zapřísahala se, že jim o jejich otci bude vyprávět tak, aby na něj mohli být hrdí.
„Už víš jména?“optal se Kaenom a Kira ani na chvíli nezaváhala.
„Vím,“ zašeptala. Hachi a Sasuke....“
Jméno, které jí vymyslel a jméno bratra, kterého se mu nepodařilo zachránit.
„Jejich život bude daleko lepší než ten můj a Itachiho,“ vyslovila odhodlaně.
„O to se postarám!“