Jedna Kronika...Jeden Osud: Díl 3 - Ta druhá strana

Cestou, vedoucí rozlehlými rýžovými poli šli dvě postavy. Měli na sobě černé kabáty s krvavě červenými mraky.
Jeden z nich měl krátké rozcuchané a šedivobílé vlasy a ten druhý měl dost podobný účes, ale zase měl tmavě modré vlasy, s černým proužkem, spadajícím kousek přes oko, ale ne moc.
Jeho oči byly bledě modré, až tyrkysové…vyzařoval mu z nich takový tajemně zářící plamen…ale ten první byl jeho pravý opak…jeho oči byly tmavě modré a při pohledu do nich byla cítit smrt a prázdnota…
„Za chvíli tam dorazíme…“ řekl ten první, o trošku vyšší než jeho mladší kolega.
„Nevím, proč jsem se nechal od Peina přemluvit k partnerovi, ale doufám, že nebudeš překážet…!“ řekl ledově.
„Myslíš si, že jsem rád, že jsem s tebou?Radši bych dělal sám …“ odvětil stejným tónem tázaný jako postava před chvílí vedle něj.
Světlovlasý muž po mladíkovy sice vrhl letmý pohled, ale nic neřekl.
„Toho Tříocasého nechám na tobě…jsme zvědavej, jak se předvedeš.“
Došli až na pláž, kde jí po stranách lemovaly skály a útesy nedaleko od břehu. Zablesklo se a zahřmělo. Zafoukal silný vítr a moře se rozběsnilo. Rogenovi ústa se zkřivili do úsměvu. Napravo od nich se rozkládal malý rybářský domek. Vydali se k němu. Ani k němu nedošli a ze dveří vyšel celkem mladý muž s bradkou.
„Seš ten s Tříocasým v sobě?“ řekl bez obalu Sakirou.
„Vím pro co jste přišli,ale nikdy ho nezískáte!!!“ zakřičel muž.
„Skvělý…těhle žvástů nás ušetři. Můžeš.“ Pokynul Sakirou rukou směrem k muži a podíval se na Rogena.
„Super,“ prohlásil Rogen. Byla zněj cítit touha po krvi … „Škoda, že ho nemůžeme rovnou zabít.“

Jaden šel s rukama v kapsách směrem k nemocnici.
Ach jo…mám trochu výčitky kvůli tomu co se Nano stalo…možná jsem to vzal moc tvrdě…ale zase když by mě porazila každá holka, co potkám, jak by se mi pak mohl splnit můj sen?? Přemýšlel.
Ale zajdu se za ní alespoň mrknout, jestli jí je už líp. Řekl si na konec a pokračoval v chůzi.
„Ahoj Jadene!“ ozval se před ním známý hlas.
Jaden vzhlédl a spatřil Nami.
„Ahoj, jak je Nano??“ usmál se na ní Jaden na pozdrav, když k sobě došli a zastavili se.
„Je v pořádku…ale je úplně jiná než Naruto. Vůbec by mě nenapadlo, že jsou příbuzní.“ Řekla Nami.
„To jo. Zrovna se jdu na ní podívat.“ Řekl Jaden.
„Jééé, ale já šla zrovna za tebou…“ řekla smutně Nami.
„Tak to vydrž a počkej na mě tam co vždycky. Jen se na ní mrknu a hned sem u tebe.“ Usmál se na ní Jaden a políbil jí na čelo.
„Tak dobře. Ale hejbni sebou a né že přijdeš zase pozdě!!“ zamračila se na něj přísně Nami.
„No jooo.“ Zabručel Jaden a rychle se s úsměvem vyhnul letící pěsti.
„Zatím!!“ rozloučil se s ní a pokračoval dál.

Nano akorát doskočila na zem před nemocnici. Když z dálky spatřila Jadena.
„Ahoj Jadene, neviděl si toho chlapce, co byl s námi v pracovně u Tsunade před našim bojem?“ optala se ho.
„Ahoj-moment!! Jak to, že si tu hraješ na spider-mana??!! Nemáš bejt v posteli??!!“ zatvářil se na ní káravě Jaden.
„Vidíš, že by mi něco bylo? Ne není. Fajn. Tak nevíš, kde je?“
Jaden si povzdechl.
„Ty vážně nejseš moc jako Naruto. A kde je nevim. Proč to chceš vědět?“
„Možná, že to je dobře, že nejsem jak Naruto. Ten je jedinečný. Škoda. To je jedno,zatím“ obešla ho.
„Počkej!! Já ti ho pomůžu najít. A nebuď tak křečovitá! Uvolni se a taky se usměj!“ nedal se odbýt Jaden a už jí s úsměvem vláčel za sebou.
„No jo …“ /Kdyby si mě viděl před chvíli v pokoji …/ pousmála se Nano a společně šli najít Hira.
„Jak jsi vůbec přišla na to že ho chceš najít??“ otočil se na Nano přes rameno Jaden, zatím co se řítili Konohou.
„Byl u mě v pokoji … před chvílí,“ podívala se na Jadena a stále běžela kupředu, až se vyrovnala na jeho úroveň.
„Aleee…“ ušklíbl se potutelně Jaden.
„Ještě jednou se takhle ušklíbneš a budeš prosit o milost…přišel mě pozdravit,“ zadívala se na něj Nano s ledovým výrazem, který naháněl husí kůži.
„Dobře dobře!!! Tak mě hned neukousni hlavu!!“ zvedl na obranu před sebe ruce Jaden.
„Spíš si říkám, že seš víc podobná Sakuře…i když to už bych tu ránu asi měl.“ Zazubil se na ní Jaden.
„A co ti chtěl?? Většinou podle Hirovi poslední nálady tak nějak odvodím, kde by mohl být.“
„Chtěl mi pomoct s tréninkem, ale já to odmítla,“ / to byla chyba …/ zamračila se a poznámku o Sakuře ignorovala.
„Aha…“ zarazil se Jaden a prudce zabrzdil.
„Co je?“ taktéž zastavila a podívala se na něj.
„Ten bude určitě na cvičišti. A to je na druhou stranu. Sorry.“ Nahodil omluvný úsměv Jaden.
„Fajn, chyť se mě pevně za ruku!“ řekla rázně Nano.
„Cože??!!“ vytřeštil na ní nechápavě oči Jaden.
„Dělej!!!“
Jaden se už radši na nic neptal a chytl se jí.
Nano pozvedla ruku ve znamení, jako při jejich souboji. Jaden věděl, co je čeká. Vítr zavál a společně s listím zmizeli.
Najednou se objevili kousek před cvičištěm. Nano stekl kapka vody po tváři a klopýtla. Nakonec to ustála.
„Seš ok??“ podepřel jí pohotově Jaden.
„Jo dobrý, musím to vypilovat. Pojďme,“ usmála se na něj.
Jaden kývl a vydali se vpřed.
Hiro seděl pod stromem a měl zavřený oči.
„Čau Hiro. …Hiro!“ zvedl ruku na pozdrav Jaden, ale nic se nedělo.
„HIRO!!“ zařval na něj a Hiro málem dostal infarkt.
„Á už jsi tu. Trvalo ti to dýl, než sem čekal tak jsem usnul. Sorry.“ Podrbal se omluvně za hlavou Hiro.
Jaden s Nano s zatvářili sklesle.
„Tak já vás nechám ,,o samotě“ ne?“ pousmál se Jaden a dal se na odchod.
„Co si myslí?“ zatvářila se kysele Nano.
„Em … Hiro že?“ podívala se na chlapce sedícího pod stromem.
„Změna názoru?“ řekl Hiro.
"Tak nějak," usmála se na něj zářivě.
„Tak mi ukaž, co zatím umíš.“ Vybídl jí Hiro, stále sedící pod stromem.
„A to jako jak? Mám na tebe zaútočit nebo na strom …?“
„Ukaž mi, jak umíš manipulovat s bleskovou chakrou…nějaké jutsu nebo tak.“ Řekl Hiro a zvedl se.
„Dobrá,“ poodstoupila od něj. Soustředila se a zkoncentrovala chakru.
Nano vyhodila svůj meč do vzduchu a ten se rozdělil na tři části. Poté dopadnul na zem a obklíčil Hira. Z meče vyjšel modrý záblesk a kolem Hira se objevila bariera.
„Sorry, na někom to vyzkoušet musím.“
Najednou, ale bariéra zmizela a Nano se zamotala hlava.
Cítila, že se převrací a padá na záda.
Ale někdo jí chytil.
„Asi jsi v té nemocnici ještě chvilku zůstat měla, nemyslíš?“ řekl Hiro, který jí chytil do náruče.
„Spíš bych …neměla moc používat chakru… au…“ozvalo se břicho. Chytla křeč. Sykla bolestí. Chytla Hira za krkem a čekala až bolest ustoupí. Jak k němu byla přitisklá, ucítila přitahující vůni. Úplně zapomněla na břicho a zavřela oči.
Hiro se trochu zarazil, ale ani se nehnul, jenom jí držel v náruči… měl z toho takový divný pocti, ale ne špatný…
Zrak se jí mlžil čím dál víc a tak nechala radši oči zavřené. Pomalu usnula.
„…Nano…Nano?“ řekl tiše Hiro, ale nedostalo se mu odpovědi.
Cítil její dech, asi omdlela.
Pousmál se a vydal se s ní v náruči zpět do nemocnice.
Odnesl jí zpátky do pokoje.
„Už jsem se lekla, kde je! Co se jí stalo?“ přiběhla k ní honem Sakura. Nečekala odpověď a prohlédla jí.
„Uf, jenom usnula. Díky,“ usmála se na Hira a poté zmizela ve dveřích.
Hiro tam ještě chvilku stál a díval se na ní.
Měla zavřené oči a spala…ale trochu se usmívala…
Hiro se pousmál.
„Dokončíme ten trénink jindy.“ Řekl a odešel.

Příští ráno se otevřeli dveře do pokoje. Tsunade přistoupila k dívce.
„Sakra!“ zaklela, když prohlížela její funkce.
„Co se děje?“ dorazila Sakura.
„Upadla do bezvědomí,“ podívala se na dívku na lůžku.
„Cože?!“ podivila se Sakura.

Už to bylo druhý den a Nano se neprobírala…
´Kde to sem? Dívka stála na zemi, ale všude kolem ní byla tma… Haló? Zavolala do tmy, ale nic se neozívalo. Je tu někdo??? Zkusila to po druhé. Najednou za ní stála postava.
Kdo si? Zeptala se dívka. Osoba neodpovídala. Otočila se a zůstala koukat do tyrkysově modrých očí … Dívka oněměla. Postava najednou zmizela.´
„Probouzí se!“ vykřikla Sakura a Tsunade přiběhla.
„Ty si nám nahnala strach!“ začala jí kontrolovat.
„To není možné!“ vydechla. Nano se posadila a rozkoukala se.
„Tvoje … funkce vypadají v normálu …“ řekla a ještě prohlédla papír, co jí podala Sakura. Byli to výsledky nějakých testů.
„Kdy budu moct odejít?“ ozvala se Nano.
„Pokud ti bude dobře tak už zítra, ale to se ještě uvidí. Zatím odpočívej. Ještě zaražená Tsunade zmizela. /To je opravdu divné …/ zamyslela se.
„Jenže mě víc zajímá, co to bylo za sen …“ pohlédla dívka sedící na lůžku z okna ven.

Tsunade přišla do kanceláře, sedla si vyčerpaně za stůl a vydechla.
Vzala pár papírů do ruky a začala v nich číst, ovšem na jednom se zastavila.
„To snad ne…!! Shizune!! Sežeň mi tým Delta!!!“ zařvala směrem ke dveřím.

Za chvíli už u ní stál Jaden s Hirem a Nami.
„Rozumím!“ kývl vážně hlavou Jaden, potom co vyslechli Tsunade.
„Jen to prozkoumejte!! Nechci, aby jste se bez podpory pouštěli do jakékoliv akce!!“ řekla Tsunade, s propletenými prsty před pusou.
„Jak chcete, Pátá.“ Souhlasil Jaden.
„A můžete sebou vzít Nano, jestli ti to vyhovuje, Jadene. Tentokrát už nezdrhla, takže by měla být pořádku.“ Řekla Tsunade a Hiro se nepatrně ošil.
„Ale jistě že mi to vyhovujeee!!“ řekl honem Jaden a hodil šibalský pohled po Hirovi, který jenom semknul oči do tenké škvírky.
„Výborně, to je vše!“ propustila je Tsunade.

„Není to Stopař!! Jenom nás bude brzdit!!“ namítl na chodbě Hiro.
„Copak jste si udělali?? Ty už jí nemáš rád??!!“ naklonil se k němu provokativně Jaden. Hned na to dostal ránu.
„Tu sis zasloužil, Jadene!“ zazubila se na Jadena Nami, potom co schytal ránu od Hira.

Nano se oblékla a vyšla před nemocnici. V Ichiraku ramen se najedla.
„Mějte se hezky!“ rozloučila se s pánem v obchodě.
„Ty taky Nano a zase přijď!“
/Tak co teď?/ zamyslela se, co bude dělat a zamířila směrem k akademii.
„Hej!! Pistolníku!!“ ozval se za ní známý veselý hlas.
„Bože …“ otočila se po hlasu.
Za ní stáli Hiro s Nami a mezi nimi ležel Jaden.
Oba se tvářili naštvaně a měli každý zvednutou pěst. Zatím co Jaden měl na hlavě dvě boule.
„Jdeme na misi. A tebe máme vzít sebou, Nano.“ Řekl Hiro.
„Fakt?? Super. Alespoň nemusím řešit, co budu dělat,“ usmála se na ty tři dívka.
„Kdy vyrážíme?“ dodala aktivně.
„Hned! Seš ready?“ řekl sklesle Jaden a drbal si hlavu.
„Si piš,“ dala ruku za hlavu a usmála se.