Mám tě rád XI. - Doma

Teďka moc nestíhám...mám toho hodně..přijímačky atd. tak se omlouvám za kratší verze Mám tě rád..budu se snažit psát co delší a co nejdřív:) Děkuji za pochopení

„Jak je na tom?“
„Co já vím…doktorka říkala, že to není vážné.“
„Musel jsi ho praštit tak silně?“
„Jinak to nešlo. Fakt…já za to přece nemůžu. Byl jsem na tom hůř než on!“
,,Ty chudáčku…ty aby ses nepolitoval!“
,,Dost vy dva! Jste v nemocničním pokoji. Můžete se alespoň tady chovat slušně a neurážet se?“
,,Promiňte sensei.“

Na Sasukeho ležícího v nemocnici doléhaly známé hlasy.
Už to bylo pár dní od souboje s Narutem.
Ale co se stalo? Vyhrál jsem snad?
,,Doktorka říkala, že by se měl každou chvíli probudit.“
Doktorka? Kde to sakra jsem?

Au…bolí mě celé tělo…a nemám žádnou energii…vypotřeboval jsem moc chakry. Vzpomínám jsi jen na ten nekonečný nesnesitelný urputný boj…a pak bolest…nesnesitelná bolest…a pak už nebylo nic…jen prázdno. Jsem tedy mrtvý? Zabil mě snad můj laskavý přítel? Ne! To se nemohlo stát! Ještě jsem se nepomstil bratrovi…bratrovi?? Mám ještě bratra? Jestli je ale Itachi mrtvý, nemá cenu dál žít!
,,Itachiho jsem nezabil!“ Do mysli se mu vracely vzpomínky na onu poslední věc, kterou mu Naruto šeptal předtím než ho uhodil.
Uhodil? Naruto? Takže jsem jen v bezvědomí a Itachi je na živu? Ale proč se stále neprobouzím? Slyším něčí hlasy, ale nemohu si vybavit čí jsou. Obklopuje mě prázdnota. V mysli se odeznívá pronikavá ozvěna vlastního hlasu…Sakra probuďte mě někdo nebo se zblázním!!

Sasuke otevřel nateklé oči. Světlo ze zářivek ho na chvíli oslepilo, takže musel na několik vteřin uhlově černé oči s nádechem bronzu zavřít. Zkusil to podruhé, tentokrát úspěšně. Do obličeje se mu vrátila narůžovělá barva a oči už zase plály tou krásnou černou.
První jeho pohled směřoval napravo od něj, k velkému sluncem prosvicujícímu oknu. Už věděl kde je. Nemohl tomu uvěřit. Po tak dlouhé době zase zpátky….DOMA. Ale dá se tomuhle vůbec říkat domov? ...Domov je tam, kde na nás někdo myslí. Domov je jediné místo, kde se můžeme vrátit a kde nás přivítají s otevřenou náručí. Domov není místo, kde bydlíš, ale místo, kde ti rozumějí...

S napětím ve tváři odtrhl oči od suché naprasklé větve vysící z vysokého mohutného stromu, stojícího na zahradě nemocnice. Jeho pohled teď směřoval k třem vysokým postavám nervózně pochodujících před ním. Jedna z postav byla o něco málo vyšší než on sám a ústa zakrývala černá těsná maska. Další postava byla žena. Pohledná, mladá, se strachem a nadšením v očích. Její krátké růžové vlasy jí padaly do obličeje, ale ona si jich nevšímala. Dál si svýma pestře zelenýma očima prohlížela pacienta až z toho Sasukeho mrazilo v zádech. Pohledem uhnul a jeho oči se zastavily až na třetí osobě. „Naruto!!“ nenáviděně zakřičel. Snažil se zvednout a dát příteli aspoň facku, jenže neměl síly a hlava se mu okamžitě zabořila zpátky do měkkých načechraných polštářů.
„Sasuke? Nemohu tomu uvěřit! Jsi zase tady! Díky bohu.“ Sakura nemohla popadnout dech. V hlavě se jí honilo tolik moc otázek, které na něj chtěla vychrlit, ale bylo rozumné počkat s nimi až se zcela zotaví. Teď stejně není ve stavu odpovídat.
„Vítej zase doma!“ pousmál se mistr Kakashi až se na jeho tváři prohloubily vrásky.
„Teď mě ale omluvte. Musím jít Tsunade-hime povědět o Sasukeho probuzení.“ S těmito slovy odkráčel z nemocničního pokoje a zanechal tam přátele osamotě. Určitě si mají co říct.
,,Kde je Orochimaru?“ prolomil ticho hrubým hlasem Sasuke.
,,Utekl. I se svými kumpány. Bojovali jsem s ním…zajímavé je, že i když byli ve značné přesile a už se zdálo, že nás porazí, odstoupili a utekli.“ Pohodila hlavou a malinko se usmála.
„Chyběl jsi nám, Sasuke. Moc.“ Doplnil ji Naruto a svými zdatnými pažemi objal Sakuru. Ta se překvapivě zachovala diplomaticky a nic mu neřekla. Byla moc ráda, že jsou zase spolu. Pohromadě. Už to bylo dávno co spolu ti tři byli. Dnešek je proto vyjímečný.
„Jsme Tým 7…“ zamumlala Sakura a její šaty zmáčely kapičky slz.