Hoshi no Chikara 1.

Shikamaru se pomalu ploužil k radnici. Spolu s ním i jeho otec. Ani jeden z nich nemluvil. Oba dva dumali nad tím proč si je Tsunade-hime volá. Vlastně spíš mysleli na to, že to bude zase otrava. Co jiného by se také dalo od těch dvou čekat. Proto jim kroky plynuly opravdu jen velmi pozvolna. Když konečně došli na místo, tak je přijala Tsunade s mírným úsměvem. Docela příjemným přátelským úsměvem. V ruce držela svítek zabalený v blankytně modrém hedvábí na němž byl vyšitý stříbrnou nití orel s roztaženými křídly. Jakmile svitek spatřil Shikaku, tak se zamračil a povzdechl si. Za to Shikamaru se najednou celý rozzářil.

„Pánové povím vám takovou milou historku.“ Začala Tsunade a pokynula jim k volným židlím před jejím stolem. „Bylo jedno krásné slunečné odpoledne a já si vyřizuji nudné úřední záležitosti. Když v tom najednou na okno něco zaklepe. Otočím se a spatřím obrovského bílého orla. Otevřu tedy opatrně okno a orel vletí dovnitř. Chvilku krouží těsně pod stropem a poté dosedne na stůl. Jakmile se nohama dotkne pevného povrchu, tak se okolo něj zvedne malý vzdušný vír a místo orla tu leží tenhle svitek. Bohužel jaksi nejde otevřít, takže nemám nejmenší tušení co v něm je. Jediná věc, kterou jsem s to poznat je tady tento malý symbol, který zní „Nara“.“ Vypráví Tsunade-sama a ukáže na malým zdobně vyvedený symbol pod levým pařátem vyšitého orla. „Mohli by jste mi to laskavě vysvětlit pánové?“ Zeptá se Tsunade a podá svitek Shikakovi, který ho od ní převezme, ale tváří se jako odsouzenec na smrt.
„To je dopis od klanu Shinzanaki.“ Odpoví úsečně Shikaku honem podá svitek Shikamarovi, který na rozdíl od něj svitek převezme s nadšením.
„A co je zač ten klan Shinzanaki?“ Zeptá se Tsunade podezřívavě a sleduje bedlivě pozoruje Shikamara svýma oříškovýma očima.
„To jeden z velkých klanů z dob Velkých Válek Shinobi. Klan Nara a klan Shinzanaki jsou již odnepaměti spojenci. Klan Shinzanaki byl jedním ze sedmi hlavních klanů. Spolu s klanem Senju, Uchiha, Adakime, Hyuuga, Dakosei a Fuumari. Samozřejmě nejznámější byly klany Senju a Uchiha, takže o těch ostatních se toho moc nevědělo.“ Vysvětlí stručně Shikamaru a obdivně si prohlíží výšivku orla.
„Aha. A vy jste s jejich klanem ještě v kontaktu, i když nežijí v Konoze?“ Zeptá se rádoby lhostejně Tsunade.
„Ano jsme. Naše klany provádí jisté společné výzkumy a experimenty. Bohužel jakékoli informace o nich jsou důvěrné.“ Odpoví Shikaku a zvedne se ze židle. „Asi již půjdeme. Potřebuje doma prostudovat zprávu, kterou nám zaslali.“
„Ale zajisté. Stejně teď pro vás nemám žádnou práci. Takže si můžete jít dělat co budete chtít.“ Usměje se Tsunade a kývne na Shizune, která spěšně otevře dveře a vyprovodí návštěvníky ven z kanceláře. Poté za nimi zavře a obrátí se s ustaraným výrazem k Tsunade.
„Ty o tom klanu něco víš Shizune?“ Zeptá se Tsunade, když si všimne Shizunina výrazu.
„Jen jsem něco zaslechla.“ Připustí Shizune a sklopí oči k zemi.
„A co Shizune?“ Zeptá se zvědavě Tsunade a vytáhne ze stolu láhev saké.
„Slyšela jste někdy výraz „Padlý andělé“ ve spojení s nějakou skupinou ninjů?“ Odpoví Shizune otázkou a podá Tsunade sklenici.
„Myslím, že ano. Ale pokud ano, tak to bylo ještě když jsem byla hodně malá. Možná že za doby kdy vládl můj dědeček. Proč?“ Zamyslí se Tsunade a nalije si až po okraj sklenice.
„Ano správně. Tato skupina začala existovat asi dva měsíce poté co byla založena Konoha. Šlo o šestici shinobi z klanu Shinzanaki. Ti se od svého klanu oddělili a začali vraždit všechny ninji na které narazili. Neřešili klan nebo vesnici. Prostě všechny bez rozdílu. S výjimkou klanu Nara. Jako odvetný krok se Konoha se Sunou spojily a napadli hlavní sídlo klanu, které se nacházelo v Travnaté vesnici. Klan Shinzanaki ji totiž založil. Byla to podle historických záznamů jatka. Nikdo nepřežil. Neušetřili vůbec nikoho. Starce ani malé děti. Půda ten den pila krev. První Kazekage se také dal slyšet, že tímto krokem zničili i vzácnou kekkei genkai tohoto klanu. První Hokage sice věděl o tom, že není stoprocentní jestli někdo neunikl, ale jeho tvrzení nijak zvlášť nevyvracel. Od té doby nikdo o tomto klanu neslyšel. Tedy až do dneška, kdy jeho jméno vyslovil Shikaku.“ Odpověděla Shizune a dolila své paní saké.
„Zvláštní příběh. Každopádně je jisté, že První Kazekage neměl pravdu. Žijí členové, žije kekkei genkai.“ Svraštila obočí Tsunade a usrkla si saké.
„To není vůbec jisté. Jejich dědičná schopnost velice vzácná. Skoro se nedědí. Pokud jí z padesáti členů rodiny má šest tak je to štěstí. Spíše tak tři nebo čtyři.“ Opraví její poznámku Shizune a vezme ze stolu láhev se saké a zamkne jí do skříně. „Pro dnešek bylo pití až až.“
„No já bych to nechala být. Shikamarovi i Shikakovi důvěřuji. Pokud se něco bude dít, tak mi to zajisté sdělí.“ Mávne rukou Tsunade a nechá to plavat.

„Co asi můžou chtít.Už se neozvali tři nebo čtyři roky. Tehdy jsme zrušili spolupráci pokud se pamatuji.“ Podrbal se Shikaku ve svém culíku a zadíval se zamyšleně do krbu.
„Třeba se stalo něco důležitého.“ Odpověděl zcela prostě Shikamaru a uvelebil se v houpacím křesle.
„Tak důležitého, že potřebují okamžitou přítomnost několika členů speciálního lékařského týmu Nara?“ Povytáhl obočí Shikaku. „To se mi nějak nezdá. Zavání to léčkou. Od doby co byl jejich klan vyvražděn, tak jsme skoro přerušili styky a před dvěmi lety úplně. A teď tohle. I kdybych chtěl, tak to nejde. Tsunade to nedovolí, pokud nebude znát důvod. A ten jí těžko můžeme dát, když ho sami neznáme.“
„Tak tam někoho pošleme a ten důvod zjistí. Pak nám dá vědět, jestli to byl planý poplach nebo jestli se jedná opravdu o něco významného.“ Navrhl Shikamaru a natáhl ruce ke krbu.
„A kdo by podle tebe měl být ten zvláštní posel?“ Zeptal se Shikaku a přihodil pomocí stínových nití polínko do krbu.
„Třeba já.“ Navrhl nevině Shikamaru.
„Cože?!“ Vyjel okamžitě Shikaku. „Jsi ještě moc mladý a nezkušený. Navíc jsi tam nebyl od svých deseti let.“
„No a. Chtěl bych je zase vidět.“ Odsekne Shikamaru a zakaboní se.
„Je? Vždyť jsou to jen obyčejní shinobi.“ Povytáhne Shikaku obočí.
„Tak dobře. Jí. Chtěl bych vidět jak se zvedá vítr, když se směje. Jak z nebe sjíždějí blesky když se zlobí…“ Začne Shikamaru se sklopenýma očima.
„Prrr. Kdy jsi jí viděl naposledy?“ Zeptá se Shikaku s mírným úsměvem.
„Loni. Měli jsme poblíž misi, tak jsem tam zaskočil. Vyrostla a zesílila. Už dávno se jí nemůžu rovnat.“ Povzdechne si Shikamaru a zahledí se do plamenů.
„Ale copak? Synáčku, ty se zajímáš o holky?“ Prohodí provokativně a Shikaku.
„Cože? Já? Nikdy. Jen bych jí chtěl znovu vidět. Jsme přátelé už od dětství.“ Vyskočí Shikamaru, jako kdyby ho píchla vosa.
„Tak si běž. Stejně by jsi šel. A bude lepší, když o tom budu vědět. Ale pokud ti Tsunade-sama a Yoshina nedá povolení, tak máš utrum chlapečku. Já se u nich doprošovat nebudu a radši vyberu někoho jiného.“ Pokývá hlavou Shikaku a ostentativně mávne rukou směrem ke dveřím.
„Miluju tě tati.“ Zaslechne ještě Shikaku, ale Shikamaru je už pryč.

Shikaku si povzdechl. A otočil se do stínů za sebou. „Tak co povolíš mu ten malý výlet?“
„Ty o mě celou dobu víš?“ Odpoví mu překvapený hlas a ze stínů se vynoří silueta ženy ve středních letech.
„Ano. A věděl by o tobě i Shikamaru, kdyby nebyl tak moc rozrušený.“ Přikývne Shikaku a trhne hlavou směrem k uvolněnému křeslu.
„No rozrušený tedy byl dost. Ale nějak nevím kdo je ta „Ona“ o které jste hovořili. A do které je Shikamaru zjevně zamilovaný.“ Souhlasí Yoshina a posadí se do křesla.
„Elira. Jeden ze tří potomků hlavní rodiny Shinzanaki. Myslím, že ovládá i jejich kekkei genkai, ale to opravdu nevím jistě. Hlídají si to.“ Pokývá hlavou Shikaku.
„To jsi mi toho řekl. Já myslela spíš kolik jí je a jestli je hezká. Jakou má povahu a tak.“ Ozve se jízlivě Yoshina.
„Jo tak. No nemám tušení. Naposledy jsem jí viděl před pěti možná už šesti lety. Každopádně je jí čtrnáct. A tehdy byla taková „Žiješ jen jednou“, ale ne v takovém stylu jako dnes. To vím z doslechu. Prý se v ní ta vlastnost ještě umocnila.“ Nasadí nevinný výraz Shikaku a poslušně odpoví.
„To by pro Shikamara nemusela být nejhorší partie. Navíc aspoň by ho to mohlo zbavit té jeho lenosti. Láska dělá divy.“ Usměje se Yoshina a zvedne se z křesla. „Já mu jdu říct, že má povolení a ty zatím umyj nádobí od večeře.“
„Jistě.“ Zatváří se Shikaku jako mučedník.

„Shikamaru?“ Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Ano, mami? Pojď dál.“ Odpověděl rozrušený hlas.
„Co se to tady stalo?“ Zarazila se Yoshina překvapeně ve dveřích a oči jí spočívaly na pokoji, který každý den vídala pečlivě uklizený. Momentálně uklizený rozhodně nebyl. Všude bylo poházené oblečení, nejrůznější svitky a mezitím vším figurky shogi, které se rozsypaly, když někdo převrhl hrací stolek.
„Jen balím.“ Odpověděl lhostejně Shikamaru. „Posaď se někam.“ Dodal ještě a mávl rukou do prostoru.
„Myslím, že radši postojím.“ Procedila mezi zuby Yoshina a dělalo jí problém nezačít na svého milovaného syna ječet, ať si okamžitě uklidí.
„A co tedy potřebuješ?“ Ozvalo se přidušeně ze skříně, protože se do ní právě sesypaly všechny věci co byly na ní.
„No mluvila jsem s tátou a rozhodla jsem se, že ti povolím ten tvůj výlet.“ Oznámila úsečně a už chtěla odejít, když se jí najednou pověsilo něco okolo krku.
„Miluju tě mami. Jsi ta nejlepší matka na světě.“ Prohlásil Shikamaru a políbil matku na tvář.
„Tak mě pust, než si to rozmyslím. A než vyrazíš, tak si tu ukliď nebo nikam nejdeš. Jasné?!“ Zašklebila se Yoshina a rychle zmizela na chodbě.
„Jasně mamčo!“ Zavolal za ní ještě Shikamaru a honem pokračoval v balení.

„Jsi si jistý Shikamaru, že je teď nejlepší doba na objíždění přátel?“ Zeptala se Tsunade a zadívala se na stoh papírů na svém stole.
„A kdy jindy?“ Zeptal se Shikamaru svým otráveným hlasem, ale v očích mu zářily jiskřičky nadšení. Už se nemohl dočkat až vyrazí.
„No nějaká volná chvilka by se do budoucna určitě našla. Navíc máš přátele tady v Konoze.“ Řekla Tsunade a mávla rukou směrem k velkému nástěnému kalendáři, který byl plný rudých písmen.
„Ale já mám i jiné přátele než jsou ti v Konoze. Navíc ještě včera dopoledne jste říkala, že mě ani mého otce na nic nepotřebujete.“ Nedal se odradit Shikamaru a začal ve vzduchu divoce gestikulovat rukama.
„No tak si běž. Máš dva týdny. Víc ani ťuk. A padej rychle než si to rozmyslím.“ Pronesla ostentativně Tsunade a při slově ťuk praštila do stolu.
„Hai Tsunade-sama.“ Zaslechla ještě Tsunade, ale Shikamaru už tam nebyl.
„Proč jste mu to nakonec dovolila?“ Zeptala se Shizune a šla zavřít dveře, které zůstaly otevřené.
„Protože takhle zaníceného, živého jsem ho v životě neviděla. Takový nebyl ani když chtěl pomstít Asumu. Docela by mě zajímal pravý důvod jeho cesty.“ Odpověděla zamyšleně Tsunade.
„Pravý důvod?“ Vyvalila nechápavě oči Shizune.
„Jistě. Přeci si nemyslíš, že by nadělal tolik povyku jen kvůli nějakým přátelům, na které si nevzpomněl za dobu co tu jsem.“ Zaťukala si Tsunade na čelo.
„A…Ano Tsunade-sama. zajisté.“ Zakoktala se Shizune a sklopila hlavu.
„Zavolej mi Sakuru Shizune. A řekni jí, že to spěchá.“ Poručila ještě stále zadumaná Tsunade. Kam ten kluk jen jde?