Záhada tváře - 5.kapitola - Nejsem sen

Když se Naruto se svým týmem vrátil do vesnice, tak se ihned vydali za Tsunade a sdělili jí výsledky mise. Byla tak nadšena Tenshiiným výkonem, že jí od té doby nedávala pokoj a ona musela stále na nějaké mise. Měsíc bez přestávky. Byla unavená.
Šla do budovy Hokage a zaklepala na dveře kanceláře Godaime. Ta ji vyzvala a Tenshi vešla.
„Co si přeješ, Tenshi-chan? Misi pro tebe zatím nemám,“ usmála se Tsunade na Tenshi.
„Volno. Jsem unavená. Tři dny. Víc nepotřebuju,“ odpověděla Tenshi. Tsunade si ji šokovaně prohlédla. Byla tak zaujatá jejími schopnostmi, že ji přestala brát jako normálního ninju a člověka. Zastyděla se.
„Omlouvám se, Tenshi-chan… neuvědomila jsem si to. Samozřejmě si volno můžeš vzít,“ souhlasila Tsunade.
„Děkuji vám, ale nemusíte se mi omlouvat. Jsem vděčná za důvěru, kterou do mne vkládáte,“ řekla Tenshi a její oči se stále mile usmívaly.
Pak se rozloučila a odešla.
Zamířila do archivu a pročítala si nějaké svitky, dokud se nesetmělo. Pak vykročila na balkon a skočila. A nenápadně opustila vesnici.
Běžela asi dvě hodiny a v lese ze sebe sundala svůj plášť. Pak vyšla na mýtinu u břehu řeky. Opět byl úplněk a v řece se měsíc krásně leskl.
Nikdo tam nebyl, a tak se jen smutně zadívala na hladinu řeky.
„Originál je krásnější,“ ozval se za ní hlas a ona se otočila. Najednou se celá rozzářila a usmála se na něj. Byl hezčí, než si vzpomínala. Jeho rozcuchané temně modré vlasy se černě leskly v záři měsíce a jeho černé oči si ji uchváceně prohlížely. Měl na sobě rozepnutou bílou košili a černé kalhoty. Byl krásný.
„Než obraz?“ mrkla na něj a nechala ho posadit se vedle sebe. Spokojeně vnímala jeho nádhernou přítomnost.
„Než vzpomínka… nebo to byl sen?! Nebo je to pořád sen, co se vrací o úplňku?“ šeptl jí do ucha a jí celým tělem proběhlo zvláštní mravenčení.
„Nejsem sen,“ řekla, otočila se na něj a pohladila ho po tváři. On ji pohladil po krásných kudrnatých vlasech.
„Budu čekat do dalšího úplňku?“ optal se jí smutným hlasem a v jeho černých očích se zaleskla skrytá bolest.
„Ne…“ zavrtěla hlavou a opět se zadívala na hladinu řeky.
„Pořád mám pocit, že se mi zdáš…“ přiznal se a stále ji pozoroval. Nedokázal se nabažit toho pohledu.
„Sny jsou odrazem naší duše a tužeb…“ konstatovala jednoduše Tenshi a podívala se na něj. Stále ji pozoroval a nyní si navzájem hleděli do očí. Usmála se na něj a on ji pohladil po vlasech.
„Jak se vůbec jmenuješ?“ zeptal se jí zvědavě.
„Hádej,“ vyzvala ho a vyzývavě se mu podívala do očí.
„Určitě je to nějaké krásné… a znělé jméno… už vím! Anděl…“ usmál se okouzleně.
„Jsi blízko,“ uchichtla se.
„To je mi jedno… pro mě budeš andělem,“ odvětil.
„Jaké je tvé jméno?“ zajímalo ji.
„Proč to chceš vědět?“
„Zajímá mne, kdo způsobil to, že jsem jako vyměněná. A chovám se jako blázen. A mám rozkol v citech…“ Odmlčela se. Nechtěla toho tolik prozradit. Zrudla.
„Jmenuji se Sasuke…“ prozradil. Tenshi připadalo to jméno povědomé, ale nevšímala si toho a užívala si jeho blízkosti. Stejně jako on té její.
Stačilo jim jen sedět vedle sebe a byli spokojení… u toho občas mluvili, ale ne moc často. Jenže pak se přiblížilo ráno.
„Už musím jít…“ zvedla se Tenshi z kamene.
„Kam?“ optal se jí Sasuke.
„Domů. Aby se o mě přátelé nebáli,“ odvětila Tenshi. Seskočil před ni a hleděli si do očí.
„Nechtěla jsi říct rodina?“ nechápal Sasuke.
„Nemám nic, co bych tak mohla nazvat. Jedině přátele… ti jsou má rodina,“ zasnila se Tenshi. „A ty?“
„Nemám rodinu ani přátele…“ zamyslel se Sasuke. Tenshi ho vzala za ruku a pevně ji stiskla.
„Jsme si hodně podobní,“ řekla Tenshi.
„Ano, to jsme,“ souhlasil Sasuke.
„Ale já už fakt musím jít…“ odvrátila se od něj Tenshi.
„Přijdeš zase?“ zajímalo Sasukeho. V očích měl najednou pohled laně a Tenshi mu nedokázala vzdorovat.
„Ano… další noc,“ slíbila Tenshi. A pak už běžela zpátky do Konohy.
Když se zahalená vrátila zpátky, tak se vysprchovala, nasnídala a vydala se na procházku. Neměla tendenci spát. Nikdy. A byla za to ráda.
„Tenshi-san,“ usmál se na ni Naruto, když ji potkal na ulici vedoucí k parku. Kývla na něj a její modré oči se krásně usmály.
„Jdeš se projít?“ zeptal se jí Naruto. Kývla.
„Můžu jít s tebou?“ dodal blonďák. Opět kývla, a tak se bok po boku vydali do parku, kde se procházeli.
„Kolik je ti vlastně let?! Jsi starší jak já?“ zajímalo Naruta. Zavrtěla hlavou.
„Stejně stará?“ pokračoval Naruto. Opět zavrtěla hlavou.
„Mladší?!“ nevěřícně si ji měřil Naruto.
Přikývla a v očích jí poskakovaly jiskřičky, když viděla jeho šokovaný výraz.
„O rok?“
Zavrtěla hlavou.
„O dva roky?“
Přikývla.
„Tobě je sedmnáct?!“
Přikývla.
„A to jsi už tak dobrá kunoichi?“
Pokrčila rameny.
„Nevěřím ti,“ řekl Naruto.
„Tvůj názor,“ opáčila šeptem Tenshi.
„Už asi půjdu, musím trénovat… nevadí?“ zajímalo Naruta.
„Jen jdi,“ pobídla ho Tenshi. Ukázal jí zdvižený palec a běžel pryč. Ona nad ním jen zavrtěla hlavou a pokračovala dál v přemýšlení.
„Tenshi-san,“ usmála se fialovlasá Hinata na Tenshi, když ji uviděla, jak jde k ní a k jejímu týmu. Všichni tři totiž právě odpočívali na jedné louce. Kiba venčil Akamara, Shino studoval brouky a ona sbírala květiny. Byli sehraný tým.
Tenshiiny oči se na ně usmály a pak k ní přiběhl Akamaru a začal dělat blbinky, aby ji rozesmál.
„Proč tě tak dobře poslouchá?“ zeptal se Kiba Tenshi. Pokrčila rameny. Sice to věděla, ale bylo by to moc vysvětlování najednou.
„Rozhodně tě má rád,“ usmála se Hinata. ‚Tak jako já Naruta-kun…‘ zrudla v duchu Hinata.
„Tenshi mají rádi i mí brouci,“ dodal Shino mírně pobouřeně.
„Nezáviďte,“ vyplázla Hinata jazyk na své týmové kolegy a posadila se s Tenshi do trávy dál od nich.
„Máš se dobře?“ optala se Hinata kamarádky a ona přikývla a oči se jí rozzářily. Vzpomněla si na Sasukeho a nemohla se dočkat večera.
„Jak vidím, tak ano… to jen já zase všecko packám,“ povzdechla si Hinata. Tenshi jí stiskla rameno. Měla ji ráda. Hinata byla tak krásně nevinná a milá, až to ani nebylo možné.
„Víš, jak jsem ti minule vyprávěla o tom, jak jsem zamilovaná?“ optala se Hinata Tenshi. Ta kývla. Věděla, co chce říct. Věděla to od prvního dne, co ji znala.
„Tak už ti řeknu do koho… dýl už to v sobě neudržím! Do Naruta,“ šeptla Hinata kamarádce do ucha a pak se vyděšeně rozhlédla kolem sebe, jestli ji někdo neslyšel. Pak se podívala na Tenshi a udivilo ji, že nevypadá překvapeně.
„Ty jsi to tušila?“ nechápala Hinata.
Tenshi přikývla.
„To je to na mě tak vidět?“ nevěřila tomu Hinata.
Tenshi opět přikývla. Hinata strčila hlavu do dlaní.
„Myslíš si, že něco tuší?“ zajímalo Hinatu.
Její kamarádka zavrtěla hlavou. Znala Naruta. Tomu unikala spousta důležitých věcí.
„Ulevilo se mi, že jsem ti to řekla… už jsem to potřebovala. Nevadí ti to?“ optala se Tenshi Hinata. Tenshi zavrtěla hlavou. Hinata ji najednou objala.
„Díky moc, že mě vždycky vyslechneš… ani nevím proč, ale vždycky mám tendenci ti všechno říct, protože vím, že ty to nikomu neřekneš,“ svěřila se Hinata Tenshi.
„Neřeknu,“ slíbila jí Tenshi. Hinata se šokovaně narovnala a Tenshi na ni mrkla. Najednou se uklidnila.
„Hinato! Pojď, jdeme trénovat!“ křikli na týmovou kolegyni Shino s Kibou. Hinata se tedy rychle rozloučila s Tenshi a rozběhla se za nimi.
Až do večera se Tenshi jen tak procházela, ale večer se vydala za Sasukem. Na jejich místo u řeky.
Už tam seděl a házel kameny do řeky. Vypadal smutně. Tenshi k němu zezadu přišla a rozdrbala mu vlasy. Pak se vedle něj posadila a vesele se zasmála jeho výrazu obličeje, kdy nevěděl, jak se má tvářit.
„Ahoj,“ usmál se na ni sladce.
„Ahoj, Sasuke-kun,“ odvětila Tenshi a pohodlně se uvelebila na kameni vedle něj. Pak si celou noc rozprávěli a ráno mu opět slíbila, že přijde.
Z jejich nočních schůzek se stal příjemný zvyk, který ale po týdnu přerostl v chorobnou závislost a už se bez toho neobešli. Milovali ty noční seance.
Jednou večer se zase tak sešli.
První tam byl Sasuke a jen zasmušile zíral na svůj obraz ve vodní hladině. Tenshi se posadila vedle něj a nijak na sebe neupozorňovala.
„Musím ti něco říct…“ začal Sasuke.
„Ano?“ otočila se k němu s otázkou v krásně modrých očích. Málem se v nich ztratil, ale nakonec se udržel.
„Mám na pár týdnů úkol… někde hodně daleko…“ šeptl Sasuke.
„Jak daleko?“ zajímalo Tenshi.
„Dva týdny cesty,“ prozradil Sasuke. Tenshi ho vzala za bradu a přinutila ho, aby se jí znovu podíval do očí.
„Já budu čekat,“ slíbila. Naklonil se k ní a políbil ji. Nejprve lehce, a pak se oba ztratili ve změti jazyků.
Když se od sebe odtáhli, tak se oba usmívali a ona se o něj pohodlně opřela zády. On jí dal ruce kolem pasu a ona si s nimi hrála. Bylo jim spolu neuvěřitelně dobře. Ale ráno musel odejít…