Záhada tváře - 4.kapitola - Stalo se jeden večer

„Jak ho mohla vyřídit jedinou ranou?! Já se ho nikdy ani nedotkl,“ nevěřícně šeptal Naruto Sakuře do ucha své pocity, když Tenshi seděla u ohně a něco psala do jakéhosi svitku.
„Šla na to jinak než ty,“ pokrčila Sakura rameny a rozhlížela se kolem sebe. Měla divný pocit celou tu dobu, co běželi pryč od sídla Akatsuki, když tam nikoho jiného nenašli.
„Jak jinak?! Já jsem sice neměl katanu, ale moje klony jsou ničivější než nějaká rádoby katana,“ odsekl Naruto. Zvedl oči a setkal se s pohledem Tenshi. Dívala se mu přímo do očí, ale byl si jistý, že jeho pohled nevnímá… uzavřela se do sebe. Najednou rychle zamrkala a její oči nabraly o odstín temnější barvu.
Naruto se ihned otočil, ale viděl jen dlouhou a šíleně ostrou čepel. Na nic se nezmohl a jen na ni šokovaně hleděl, ale ona nedopadla, protože se před ním objevilo něco černého. Stále jen konsternovaně seděl, než ho na nohy vytáhla Sakura a tak ho probudila.
Když už konečně stál, tak si uvědomil, že před něj skočila Tenshi a meč se zarazil o její kunai, což ho udivilo.
Tenshi stála proti mladému muži s šedo-modrými vlasy, který byl o hlavu vyšší než ona, měl světle zelené oči a v ruce pevně svíral obrovský meč, který dříve patřil jednomu ze Sedmi legendárních šermířů z Mlžné vesnice. A šklebil se na ni žraločími zuby.
Najednou se Tenshiina ruka s kunaiem vymrštila, strhla meč nepřítele stranou a Tenshi od něj odskočila a postavila se po boku Sakury a Naruta. Pohybovala se tak elegantně, že to vypadalo, jako kdyby ani nebyla normální člověk.
„Díky,“ usmál se na ni Naruto. Mrkla na něj a v očích se jí zableskly pobavené jiskřičky. Měla dobrou náladu na to, že před nimi stáli tři nepřátelé a vypadali poměrně nebezpečně.
Byli to dva mladí muži a jedna mladá žena, přibližně stejného věku, jako Narutův tým. Žena měla červené vlasy, stejně jako oči a na nich černé brýle. Její červené vlasy byly velice zvláštně sestříhané a její pohled byl neuvěřitelně povýšenecký. Byla strašně hubená a na sobě měla bílou košili, která odhalovala její bříško, stejně jako velký výstřih a krátké černé kraťásky. Do poloviny stehen se jí táhly černé boty na vyšším podpatku. Po její pravé straně stál Tenshiin nepřítel, který měl na sobě šedé triko bez rukávů a světle modré kalhoty, které měl přepásané dvěma černými pásky a ninjovské sandály na nohou. A v ruce svíral obrovský meč, kterým předtím málem zabil Naruta. Vedle něj stál mu se zrzavými vlasy, který byl ještě vyšší než ten druhý a měl ve tváři šílený pohled. Na sobě měl zvláštní vrstvené oblečení.
„Kde máte Kakashiho?“ zeptal se jich ten muž, co chtěl předtím zabít Naruta a pozorně si je prohlížel. Nejvíc asi Tenshi, jejíž oči ho zaujaly, ale pak se zase zaměřil na blonďatého Naruta.
„To vám může být jedno,“ odsekl Naruto. Mrzelo ho, že jejich sensei s nimi nemohl jít, ale na své minulé misi byl vážně zraněný a musel se stále léčit.
„Zeptej se jinak, Suigetsu,“ ušklíbla se ošklivě červenovláska. Mluvila afektovaným hlasem a nepříjemně se dívala na Sakuru. Nevypadala moc sympaticky.
„Máš pravdu, Karin. Kdepak máte třetího člena vašeho týmu…? Sasukeho?!“ pousmál se a červenovláska se rozesmála, spolu se zrzkem šíleným smíchem.
Naruto a Sakura se zarazili a Tenshi si toho všimla. Tázavě se na ně podívala, ale oni jen zavrtěli hlavami, že jí to poví jindy.
„Co o něm víte?“ zeptala se Sakura pevným hlasem těch tří.
„Všechno… nyní je v týmu s námi,“ pousmála se Karin. Oči se jí nebezpečně zablýskly, což bylo vidět i přes brýle.
„Jen jsme vás přišli pozdravit a zjistit, jestli jste vážně takoví ubožáci, jak nám vyprávěl. Kdyby tady byl Kakashi, tak bysme si dali souboj, ale takhle to nemá cenu. Pojďte, jdeme,“ zavelel Suigetsu a otočil se k odchodu.
„Jen jedno mi řekni, Suigetsu… ví, že jste za námi šli?“ optal se jich nebezpečným hlasem Naruto.
„Ne,“ zavrtěl hlavou oslovený.
„Tak se nedozví, kdo mu vyvraždil tým,“ pousmála se ošklivě Sakura a ruce stiskla v pěst.
„Holčička by se s námi chtěla změřit?! Raději se schovej za toho liščího spratka, jako jsi to dělala vždycky a možná to i přežiješ… i když silně pochybuju, že odtud odejdete živí,“ odsekla Karin. Sakura zbrunátněla. Tenshi k ní přistoupila a položila jí ruku na rameno. Sakura se jí podívala do očí a Tenshi kývla. Růžovovlasá dívka se najednou uklidnila a jen si klidně mnula klouby na rukách a vyzývavě hleděla na Karin.
„To vy odtud neodejdete živí,“ namítla rozhodně Sakura a pevně v ruce uchopila kunai.
„V tom případě ani vy ne,“ prohlásil rozhodně ten zrzek.
„Juugo, dávej si pozor,“ sykla na něj Karin.
„Neboj se o mě,“ usmál se samolibě Juugo.
„Já se nebojím o tebe… bojím se, co by se stalo, kdyby ses neudržel,“ opáčila Karin.
„Aspoň bysme měli o starost míň,“ dodal Suigetsu a pohladil svůj meč, který si sundal ze zad. Tehdy Narutovi došlo, proč mu je ten meč tak povědomý.
„Vždyť je to… Zanbatou. Zbraň Zabuzy,“ podivil se nahlas Naruto.
„Tohle?! Ano, to máš pravdu, liško. Právě tvůj nejlepší kamarád ho se mnou vyhrabal z jeho hrobu,“ pousmál se Suigetsu. Pak se vrhl na Naruta.
Naruto se s ním pustil do souboje tehdy, když Karin zaútočila na Sakuru a navzájem se častovaly nadávkami.
To Tenshi s Juugem se na sebe jen dívali, než se Juugo rozběhl na Tenshi a zvětšil své ruce. Pak je kolem ní chtěl sevřít, ale ona hbitě uskočila. Začal mlátit do svého okolí obříma rukama, ale nikdy ji netrefil. Byla dost mrštná.
Najednou se mu ztratila z dohledu a on se jen zmateně rozhlížel kolem sebe. Pak najednou ucítil podivnou bolest v oblasti plic. Otočil se a uviděl bojechtivé modré oči, které se vzrušeně leskly zálibou v boji. V zádech měl vražený kunai, a tak si ho rychle vytáhl prodlouženou rukou a ona zase někam zmizela.
Rozběhl se víc ke středu louky a najednou se objevila před ním a měla v ruce podivnou bleděmodrou katanu.
„Rozluč se se životem,“ poradil Jungovi andělsky krásný hlas a katana sekla proti němu. Vyhnul se, ale pak padl k zemi a vyzvracel se. A že toho v žaludku neměl málo.
„Juugo! Co je ti?“ objevila se najednou vedle něj Karin, která zdrhala před Sakurou, ale ta nyní pomáhala Narutovi proti Zanbatou a Suigetsovi.
„Je… mi děsně… blbě…“ zahuhlal zrzek.
„Co se mu stalo?“ zvedla Karin oči k Tenshi. Ta jí v odpověď hodila kunai přímo na srdce, ale Karin ho chytila a očichala ho.
„Takže jed… to už nepřežiješ, kámo,“ konstatovala Karin, zvedla se a vyhnula se Sakuřině ráně. Pak už si jich nevšímala.
„Tys mě otrávila… děvko…“ sykl naštvaně Juugo. Najednou se mu po těle rozběhly černé značky a on se na ni vrhl i přes svou bolest.
Tenshi už jenom uhýbala před jeho ranami, které najednou byly silnější než předtím. Pak ale znovu padl k zemi a ona chvilku jeho nepozornosti využila k tomu, aby opět vyvolala bleděmodrou katanu. Když se pak Juugo zvedl, tak mu Tenshi usekla hlavu.
To viděli i jeho společníci a dost to jimi otřáslo. On byl totiž z nich tří nejsilnější. A tak se raději vypařili.
„Jste v pořádku?“ zeptala se Sakura svých přátel a mnula si ruce, které ji bolely od těch nárazů do země. Naruto měl jen pár lehkých škrábnutí a Tenshi vyvázla bez zranění. Oba kývli na souhlas.
Byli si jistí, že už se ti dva nevrátí, a tak se rozhodli, že na tom místě rovnou přespí. Sakura si sedla k ohni a Naruto vedle ní. Jen Tenshi stála na místě a hleděla do lesa.
„Klidně se jdi projít, my to tady zvládneme,“ kývla na ni Sakura.
Tenshi si je pozorně prohlédla a když zjistila, že jsou schopni boje, tak vstoupila do lesa, aby si mohla pročistit hlavu.
Už byla dost daleko od tábora, a tak ze sebe stáhla hábit a odkryla svou tvář. Nikdo ji tak už dlouho neviděl a ona si byla jistá, že ani neuvidí. Přece jen už byl večer a nepřátelé se nacházeli podle jejích odhadů jinými směry.
Najednou došla k nějaké řece, na jejímž břehu byl krásně plochý kámen. Na něj vyšplhala a zahleděla se na odraz měsíce v klidné vodní hladině.

Byl rozzuřený. Někdo mu zabil nejlepšího zabijáka. A ještě ke všemu někdo z jeho bývalé vesnice, z níž odešel. Sice nevěděl, kdo to je, protože popis mu na nikoho neseděl, ale bylo to tak.
Vydal se tedy pročistit si hlavu do lesa. Mířil na své oblíbené místo k řece.
Ale když přicházel k onomu místu, tak zjistil, že už tam někdo sedí. A zastavilo se mu srdce.
Byla to dívka… vypadala jako přízrak. Měla nebesky modré vlasy, které se jí stříbřitě leskly v záři měsíce a rysy tak překrásné, že nikdy podobné neviděl. Všiml si, že na sobě má stříbrné šaty z lesklé látky, které povlávaly vedle ní, stejně jako její vlasy. Ten pohled si zapamatoval navždy. Nikdy nic takového neviděl.
Jako ve snách přistoupil ke kameni a posadil se na jeho druhý konec. Byl dost prostorný pro ně, pro oba.
Viděl, jak se její výraz tváře lesknoucí se v řece zachvěl, když si všimla, že není sama. Ale neodcházela. A on to vzal jako svolení, aby zůstal.
Pak obdivoval, stejně jako ona, krásu úplňku na vodní hladině.
„Originál je hezčí,“ šeptl potichu, jakoby nechtěl narušit posvátný klid toho místa. Při zvuku cizího hlasu se zachvěla a objala si kolena. Pak zvedla pohled a zadívala se na oblohu.
„Mezi obrazem a skutečností je vždy rozdíl. Stejně jako mezi snem a realitou,“ odvětila po krátké době andělsky krásným hlasem a on se bezděky zachvěl. Ten hlas si zamiloval.
„Odraz tvých očí v hladině je překrásný… nevěřím, že tvé oči mohou být krásnější,“ namítl. Sklopila hlavu, ale pak se na něj podívala a jemu se zastavilo srdce. Její oči… neuvěřitelně ho oslovovaly. Už nikdy nezatoužil vidět jiné oči. Chtěl obdivovat jen a jen tyhle. Utápěl se v nich. Bolelo ho, když se zase podívala jinam. Fyzicky i psychicky.
„Ty sám vypadáš lépe ve skutečnosti než ve vodě,“ šeptla dívka. Znělo to jako ševelení větru, ale on to i přesto slyšel. Přisunul se k ní blíž.
„Máš krásný hlas… zní jako rajská hudba,“ skláněl jí dál poklony. Netušil proč. Nikdy nebyl romantik a teď tady měl co dělat, aby nezačal pět ódy na její krásu.
„Tvůj tón hlasu mě zase podivně uklidňuje… bavím se s tebou víc, než se svými přáteli,“ odvětila mile.
Opět se k ní přisunul blíž. Všechny molekuly jeho těla cítily její blízkost. Pak se spolu zapovídali… většinou jen tak filozofovali, ale taky se zasmáli. Bylo jim spolu dobře…
Jen tam tak seděli a dívali se na měsíc a hvězdy a užívali si své blízkosti, když tu najednou hvězdy začaly blednout. Blížilo se ráno.
„Už budu muset jít,“ šeptla najednou a prudce se zvedla. Zatřepal hlavou, aby se probral z omámení a podíval se na ni. Takhle vypadala ještě krásnější.
„Uvidíme se ještě někdy?“ zeptal se jí s nadějí v hlase.
„Pokusím se sem přijít,“ slíbila, ale pak se otočila a najednou tam nebyla. Nepřišla ještě měsíc po tom… začínal si myslet, že to byl jen sen…