Dobro proti zlu-kapitola 8: Náhrobek

„Jak ti to jde?“ zeptala se Hanaya, sotva znovu dorazila na místo, kde Naruto usilovně podstupoval první krok tréninku.
Zhluboka oddechoval a postavil se. Zakýval hlavou na protest.
„Ksó. Vůbec to nejde neechan. Sakra nemám na to dech,!“ zastěžoval si.
„Ale, ale. Myslela jsem, že přijdeš na to v čem je ten vtip Naruto,“ trochu se pousmála a dala si ruce v bok.
Naruto pozvedl obočí a zatvářil se trochu nechápavě.
„A mimochodem, nevěřím, že po zvládnutí rasen-shurikenu nejsi schopný vyřešit takovou banalitu,“ otočila se a zamířila k nedalekému stromu.
Vyhoupla se na jednu z větví tyčící se ze stromu a znovu se dala do pozorování Naruta, kterého její slova značně zaujaly.
„Hanaya-san,“ ozvalo se pod ní.
Pohlédla dolů, aby zjistila kdo byl původem toho ruchu. Sakura na ni hleděla se zakloněnou hlavou.
„Jak mu to jde?“ chtěla vědět, když se vyhoupla na strom za ní.
„No, ještě nepřišel na ten fígl, ale věřím, že mu to dojde,“ zamumlala a poškrábala se na hlavě. „Každého chytrého člověka by napadlo, že nestačí foukat, ale zapojit svou větrnou chakru a soustředit jí do hrudi. Mohla bych to směle přirovnat k podobě jako Katon techniky. Je to stejný princip.“
Sakura se nepatrně ušklíbla. „Narutovi všechno trvá trochu déle. Než mu tohle dojde bude jen neustále foukat do trávy před sebou a větev se ani nehne.“
„Půjdu se projít Sakuro, kdyby Naruto udělal nějaký pokrok, dej mi vědět,“ povzdechla si Hanaya a seskočila hbitě ze stromu.
Prošla přes les a zamířila na rozlehlý palouk, uprostřed kterého se tyčil kamenný pomník. Pomalu očima projížděla jména vytesaná na jeho povrchu Rázem se jí sevřel žaludek. Naprázdno polkla a zhluboka se nadechla. Jejich jména tam byli také.
Aozora Yuno
Aozora Isori
Sklíčeně si podložila ruce pod bradu a chvíli se rozmýšlela, než udělala krok vpřed. Prsty přejela přes obě jména a sklopila oči. Nechala svou ruku volně se sesunout zpět podél těla. Do očí se jí draly slzy. Neubránila se a nechala je volně se linout po tváři. Opodál rostly kopretiny. Utrhla jich pár a položila na kamenný pomník. Její matka je určitě měla ráda, o tom nepochybovala. Musela mít ráda všechny květiny, takovou o ní měla představu.
Hřbetem ruky si otřela zbývající slzy a hlasitě si povzdechla. Mohla to být sotva chvíle co byla na
Tomto místě. Sedla si před kámen do tureckého sedu a dala volný průchod svým myšlenkám.

„Sensei?“ vyrušila sotva třináctiletá dívka svého učitele.
„Ano?“ pozvedl tázavě obočí a spočinul na ní pohledem.
Trochu sklopila pohled, jakoby přemýšlela jestli má skutečně vyslovit to co má na sdrci, nebo se otočit a utéct tak jako to dělala, když nevěděla co říct.
„Kenshiki-sensei, co se stalo s mými rodiči?“ vyhrkla tak rychle, že se sama podivila.
Sensei se nejdříve zarazil a prohlédl si dívku svým typickým pronikavým pohledem. Sundal si brýle, které nosil, když četl knížku.
„Tušil jsem, že se zeptáš,“ přisvědčil. „Byli to výborní ninjové. I tvoje matka i tvůj otec. Úžasní a hrdí lidé. Snažili se tě ochránit, tak si važ svého života,“ mrkl na ni a vstal ze židle, na které seděl.
Jakoby dále nechtěl rozebírat konverzaci, kterou ona započala.

Když si vzpomněla na rozhovor se svým senseiem došlo jí, že vlastně nikdy se už o její rodině nebavili. Přemýšlela, jestli je skutečně mistr alespoň trochu znal.
„Tak si je našla,“ ozval se jí za zády ten příjemný hlas.
Neotočila se ani neodpověděla. Stále sledovala kámen posetý jmény.
Kakashi položil vedle jejich kopretin sytě modré květiny a přisedl si vedle Hanayi. Oba chvíli mlčeli.
„Zaskočilo mě to,“ vydechla, ale nepřestávala se dívat před sebe. „Narazila jsem na to náhodou. Na tenhle pomník myslím. A najednou vidím jejich jména.“
„Jsou tady všichni padlí shinobi, kteří zemřeli při ochraně vesnice, přátel nebo rodiny,“ vysvětlil jí a sám se zadíval na pár jmen, rýsujících se na šedomodré hornině.
„Můj nejlepší přítel,“ hlesl po chvíli a Hanaya při tomto slově sebou jaksi škubla.
„Uchiha Obito,“ ukázal prstem tak, aby ho mohla najít.
„Co se stalo?“ zeptala se tiše.
Kakashi se chvíli rozmýšlel jestli má odpovědět nebo si jen vymyslet nějakou výmluvu a ukončit tak konverzaci o minulosti.
„Byly jsme spolu v týmu, který vedl pozdější yondaime hokage. Já a Obito jsme vždycky byli dost na ostří nože. On byl ten typ, který se nechal vést svým srdcem a já byl ten typ, který dbal na striktní dodržování pravidel. Nemohli jsme se snést za žádnou cenu. Pak přišla mise. Má první mise jako velitele. Třetího člena našeho týmu dostali nepřátelé za účelem dostat z ní nějaké informace. Jmenovala se Rin. Obito jí miloval a rozhodl se dát v sázku úspěch mise a zachránit jí. Tenkrát jsme se strašně pohádali. Já se vydal svou cestou za splnění důležité mise a on za záchranou Rin. Ale předtím než se naše cesty rozdělili mi řekl něco, co změnilo celé to mé naduté přesvědčení o pravidlech. Těm, kteří v našem světě porušují pravidla a nařízení říkáme odpad, ale ti, kteří se nestarají o své společníky jsou mnohem horší špína. Nikdy na ty slova nezapomenu, i přes to mi moje ego nedovolilo s ním jít zachránit kamarádku. Když jsme se rozdělili, uvědomil jsem si, že ti dva pro mě znamenají více, než jen členové týmu. Uvědomil jsem si, že jsou to mí jediní přátelé a že to byli oni se kterými jsem společně sdílel všechny slabé chvilky. Vydal jsem se na pomoc. Přišel jsem právě ve chvíli, kdy na něj zaútočil nepřítel a stihnul jsem ho odstrčit, ale schytlo to mé levé oko. Šli jsme tedy na pomoc Rin a právě tam se v Obitovi probudil sharingan, kekkei genkai klanu Uchiha. Zachránili jsme ji a chtěli se vrátit zpět, ale jeden z nepřátel použil zemní techniku a když jsme utíkali, jeden z kamenů, které se na nás řítily mě srazil k zemi.
Obito se pro mě vrátil a pomohl mi vstát, ale řítil se nás další balvan. Odstrčil mě místo toho, aby sám uhnul. Spadlo to přímo na něj a půlka jeho těla zůstala uvězněná. Zachránil mě namísto toho, aby zachránil sám sebe. Před svou smrtí mi daroval svůj levý sharingan a kladl mi na srdce, ať ochráním Rin. Stali jsme se nejlepšími přáteli. Zemřel jen kvůli mně, můj nejlepší přítel,“ zašeptal.
Hanaya ho poslouchala se zatajeným dechem. Netušila jak se jí Kakashi mohl svěřit se svou minulostí. Sklopila hlavu, zaražená nad náhlým návalem informací. Srdcem jí postupoval náhlý žal, který se jí zmocnil.
„To jsem netušila,“ hlesla po chvíli.
„To nikdo,“ odpověděl s klidem. „Ti, kteří věděli něco o mé minulosti nebo byli její součástí jsou dávno mrtví. Můj nejlepší přítel, moje kamarádka, sensei, můj otec, všichni,“ poznamenal zamyšleně a nespouštěl oči z vytesaných jmen. „Obito řekl, že díky mě může vidět budoucnost,“ Kakashi zvedl ruku k čelence a odkryl své levé oko. „Zajímá mě jestli jí teď třeba vidí,“ zašeptal a podíval se i svým sharinganem na její tvář. „Jestli ano; musí mi teď nejspíš závidět.“
Podívala se na něj a srdce se jí zběsile rozbušilo. Raději vyskočila na nohy. Kakashi nečekal a následoval jejího příkladu. Chtěla se otočit a odejít, ale on jí jemně chytl za paži.
„Musím jít Kakashi. Naruto potřebuje mou pomoc při tréninku,“ snažila se vymluvit, ale stejně byla ponořena do jeho nezakrytého oka.
Neodpověděl a jen se na ní díval. V ten moment Hanayu napadla jistá osobní otázka.
„Kakashi?“ oslovila ho tiše.
„Hm?“
„Měl jsi někdy-někdy přítelkyni?“
Chvíli bylo ticho, než jeho dotyk povolil. Sesunul ruce podél těla a podíval se na jasné a modré nebe.
„Ano, ale nechci se o tom bavit,“ odbyl jí, ale znova se jí podíval do očí.
Nepatrně se k ní přiblížil a vztáhl ruku ke své masce, když byli jejich obličeje jen pár centimetrů od sebe.
„Hanaya-san“ vyrušil je z nenadání Sakuřin hlas. „Áááááá pardóón,“ omlouvala se rozpačitě, když si okamžitě všimla, že je právě vyrušila.
Oba od sebe hbitě odskočili.
„Ehm ehm,“ odkašlala si Hanaya a podívala se tázavě na Sakuru. „Co se děje?“
„Naruto pohnul s větví,“ zamumlala a trochu zrozpačitěla.
„Hned tam budu,“
„No..jistě,“ přikývla Sakura a okamžitě zmizela.