Naděje 05

Další dílek po taaaaaaaak mocky dlouhé době nejdříve jsem s Nadějí chtěla skončit ale asi budu pokračovat .... možná pokud bude pro koho psát ^^

Procházeli hustým tmavým lesem, obklopeným vysokými, listnatými stromy a hledali vše, co by mohlo udržet oheň. Se stmíváním začínalo být chladno.

„Tam...“ ukázala Miya po pracném pozorování, na spadané a zlámané větve stromů. Vydali se k místu a sbírali všechny větvičky, které leželi kolem nich na zemi.

Sasuke a Sakura dostavěli stany a pak kamsi růžovovláska zmizela. Sasuke se nenápadně porozhlédl kolem sebe, možná už odešla do stanu a on si jí jen nevšiml, ale když ji nikde neviděl, zamířil do lesa.

„Kde je Minato?“ otázala se Miya a Akira pokrčil rameny.
„Někam zmizel, možná ho někdo unesl!“ přiskočil k Miye, začal vydávat děsivé zvuky a rukama jí šimral na ramenou. Všechno dřevo, které drželi v rukou jim smíchy popadalo na zem. Chvíli se vzájemně pošťuchovali, ale když Minato dlouho nepřicházel, rozhodli se, že ho půjdou hledat. Miya se vydala směrem k louce, kudy pronikal měsíc a Akira šel dál do lesa.

„.Minatooo?“ volala na celé okolí Miya, když vyšla na louku. „Kde jsi? Měli bychom už jít, je mi zima a navíc je už tma.“ Povzdychla si a posadila se na mohutný kámen o kousek dál.
Nepatrně něco zašustilo, ale nedalo se to přeslechnout. „Minato?“ ztišila hlas a seskočila z kamene. Rozhlížela se kolem sebe. Opět něco zašustilo. Otočila se směrem k lesu, možná to byl Akira a zase jí chce vyděsit. Připadalo jí, jako kdyby se stromy hýbali a mířili přímo k ní. To není možné, stromy přeci nechodí!
„Akiro?“ zvolala, ale její hlas zanikl v tichu a šumění listů stromů. „Jsi to ty?“ přikročila o kousek blíž k lesu. Najednou měla takový strach, ta tma, to ticho...
„Akiro, já už vážně nehraju, podruhé už mě nevyděsíš.“ Zasmála se, ale nikdo se neozýval... i její smích se neozýval.
Náhle jí něčí ruce přiklopily ze zádu oči.

„Fakt vtipný!“ odsekla rozčíleně, aby zamaskovala, jak moc se polekala.
„Už mě můžeš pustit.“ Pousmála se, ale stále ji držel dlaně na očích. „Uznávám, že se ti to podruhé povedlo, ale už by jsi mě vážně mohl pustit.“
„Co se mi podruhé povedlo?“ promluvil hlas, který v žádném případě nikdy v životě neslyšela. Akira to určitě nebyl a... ani Minato, Sasuke, nikdo koho zná.
„K-kdo jste?“ zůstala klidně stát , „co ode mě chcete?“ pro případ si nenápadně připravila kunai.
„Není to jedno?“ zasmál se dotyčný mužský hlas. „Ale já se zeptám... kde je Uzumaki Minato?“
Miya chvíli přemýšlela, co má odpovědět, možná by měla zalhat a říct, že o nikom takovém neslyšela a nebo taky pravdu... nedokáže tak rychle přemýšlet v takové situaci.
„Proč se na něho ptáte?“ zeptala se namísto odpovědi.
„Řekněmě, že se o něho zajímá několik nejmenovaných lidí z mojí organizace, jenže, když jsme vás sledovali, ztratil se nám...“
„Co od něho chcete?! A Co chcete ode mě?“ vyjekla Miya a zapíchla muži kunai do ramene, nebo si to alespoň myslela. Když ji uvolnil, otočila se, aby poznala jeho tvář. Skoro v té tmě nic neviděla, ale ještě dokázala rozeznat rysy mladého muže, s dlouhými světlými vlasy, které mu padaly přes levé oko, to pravé bylo zřejmě modré. Pak poznala jeho plášť. Dlouhý až na zem, celý černý až na pár červených obláčků.
„Akatsuki?“ řekla tiše a mladík se zasmál.
„Správně... ale tohle jsi neměla ty mrcho.“ Rozčílil se, když si z boku vyndaval zakrvácený kunai, „proč neutíkáš?“ přistoupil blíž k ní.
Miya malými kroky ustupovala, ale pak se zastavila. Není možné aby... „Proč jste nás sledovali? A co chcete udělat s Minatem?!“ vykřikla a připravila si další dva kunaie. Mohla by i použít Sharingan, ale k čemu o sobě prozrazovat víc.

Muž jí zkoumavě přejížděl pohledem a pak k ní přiskočil a chytil ji za boky.
„Ty se mě nebojíš?!“ přitiskl si ji blíž k sobě a políbil jí na krk. To má za tu opovážlivost pomyslela si. Miya se s hořkostí začala bránit. Pěstmi bušila do jeho hrudi a snažila se ho odstrčit. Pak vzala připravený kunai a ve chvíli nepozorovanosti natáhla ruku. Kdyby ji někdo nezastavil, toho muže by zabila. Je tak hloupý!

„Deidaro... dávej si pozor.“ Ozval se z levé strany hluboký, klidný hlas a mladík zvedl hlavu. Druhý muž držel Miyinu ruku tak silně, že kunai musela upustit.
„Co tu děláte mistře?!“ zeptal se překvapeně Deidara, ale stále držel Miyu tak, aby mu neutekla.
„Chtěl jsem se osobně ujistit, že to zvládneš... ale jak vidím, ta malá tě zranila.“ Miya konečně spatřila jeho tvář. Byl výrazně starší než ten, který ji přepadl, měl pronikavé černé oči, které podtrhovaly méně výrazné vrásky, do obličeje mu padaly pramínky dlouhých, černých a rozcuchaných vlasů, rozpuštěných podél stejného pláště, jaký měl ten druhý. Je také z Akatsuki.
Nemohla utéct, to blon’daté cosi jí drželo tak pevně, že to zkoušela marně. Chvíli je pozorovala a pohled toho staršího namířil na ní.

„Ty jsi ale odvážná, jsi Uchihovo dcera?“ Miya neodpovídala a předstírala, že ho neslyšela. Muž k ní pomalu přistoupil a rukama ji nadzvedl hlavu. Zadíval se jí do očí a jediným pohledem se jí zmocnil.
„Kdo jste?“ začala křičet a její oči vzplály rudou barvou, stejně jako jeho.
Když se muž přesvědčil, odvrátil od ní pohled a otočil se na Deidaru.
„Půjde s námi...“
„Ale mistře, měli jsem unést někoho jiného a ne ji!“ zavrčel.
„Řekl jsem, že s námi půjde ona... !“ Rozhodl starší muž a Deidara jí svázal ruce.

Sakura došla k jezírku, nad kterým se tyčil překrásný vodopád.
Chvíli stála na jeho okraji a pozorovala puklinky ve skále, kterými pronikaly měsíční paprsky. Bylo to kouzelné místo.
Možná by mohla... ne to raději ne, co kdyby tu někdo byl. Od doby, co se vzdálila od tábořiště jí připadá, že ji stále někdo sleduje...
Kdyby se nějakým způsobem dostala na druhou stranu jezera, mohla by být přímo u vodopádu. Jenže jediná cesta vedla přes celé jezírko, takže by ho stejně musela přeplavat. Nakonec se rozhodla, že zůstane a usadí se na břehu.

Tajemní muži v dlouhých pláštích vláčeli lesem unesenou dívku. Museli ji omráčit, protože se přirozeně bránila a křičela. Možná unesli tu nesprávnou, ale i ona by mohla posloužit jako návnada. Původní cíl kamsi zmizel, ale podle všeho je dcerou Sasukeho Uchihy a Hokage jistě pomůže svému příteli, aby získal zpátky svou dceru. Dokonalá šance, jak získat devítiocasého.

Akira stále hledal Minata, jenže s naprostou tmou to bylo těžší a těžší.
Znaveně procházel po lese, ruce se mu naplňovali větvičkami na oheň, ale Minata ještě nenašel.
„Jak je na tom asi Miya...“ tiše si povzdychl a sehnul se pro poslední větev k zemi. Najednou uslyšel cizí hlasy. Opatrně se schoval za keř, který ke všemu štěstí byl přímo před ním a tiše a opatrně prsty odhrnul drobné lístky. Neslyšel co si ti dva muži v černých pláštích povídali, ale určitě poznal dívku, kterou nesl jeden z nich v náručí.
„Myio!“ vykřikl, ale pak si rychle rukou zakryl rty. Neubránil se tomu, když viděl, že jen tak leží někomu v náruči a nehýbe se. Co když ji zabili?!!! Ne! Ona by se jen tak nedala!!! Teď jenom musí doufat, že ho ti dva neslyšeli. CO MÁ UDĚLAT?! Moc dobře poznal, že se jedná o Akatsuki. Jak je to možné?! Oni už přeci nemají existovat. Co má dělat? Ale kdyby chtěl zaútočit, nijak by Miye nepomohl... nevystačí si sám! Může vše jen tiše pozorovat ... Ne! Musí jít pro pomoc!

„Kruci Miyo, co po tobě chtějí?!!!“