Dívka sněhu 1

Dívka sněhu 1

Byla noc osvětlená září měsíce v úplňku. Všudypřítomné ticho přerušovalo jen křupání sněhu pod nohama vyhublé dívky. Na sobě měla potrhané špinavé triko. Konečně doběhla až k lesu, kde se schovala za kmen stromu a hlasitě oddechovala. Zanedlouho přiběhla skupinka mužů a ona se snažila co nejvíc skrčit, aby ji neviděli.
„Sakra! Utekla nám! Pan Sano nás určitě nechá popravit!“ řekl jeden z mužů a pokynul rukou na znamení odchodu. Dívka, pořád ještě vystrašená, vykoukla zpoza stromu, aby se ujistila, že už odešli. Nikdo už tam nebyl. Hlasitě si vydechla a tep se jí zpomalil.
Byla to Nia, mladá prostá dívka. Byla kunoichi, která musela sloužit zámožnému obchodníkovi se zbraněmi Sanovi, ale utekla mu, protože už nemohla dál. Věděla, že nemá jinou možnost.
Srovnala si v hlavě myšlenky a vydala se na cestu, o které věděla, že nebude lehká ani krátká, ale její nenávist a touha ji hnaly vpřed.

Prošla hodně dnů bez zastavení, v nocích hledala chatrče, jeskyně nebo cokoli jiného, kde by mohla přespat a kde by do rána nezmrzla. Musela jíst brouky a lesní plody, aby neumřela hladem. Nemohla umřít, musela se pomstít.
Po několika dnech se v dálce konečně začala rýsovat vesnice. Přidala do kroku, aby tam do večera došla. Bylo to to místo, kam chtěla… tolik let se tam toužila vrátit.
Byla už jen kousek. Běžela k ní, už ani nevnímala únavu a bolest. Došla k velké bráně, která byla trošku pootevřená, a tak se tam protáhla. Kdyby věděla, co spatří, nikdy by tu nešla a raději by zemřela. Její krásná, nádherná vesnice byla zničená! Všude ležely trosky domů, dřevěné trámy okryté plísní.
„Né! To nemůže být pravda!“ vykřikla do prázdna. Její život nemá cenu! Chtěla ho ukončit! Právě teď. Rozhlížela se po čemkoli ostrém, ale nic nenašla. Život ji zase podvedl.
Když se uklidnila, pomalu procházela Konohou. Nic tu nezbylo, ani její rodiče. Chtělo se jí brečet, ale neuměla to. Byla tak otupělá lety bolesti, že už nic nevnímala. Najednou uviděla světlo… slabé a nejasné, ale probudilo to v ní pocit, který už dlouho necítila – naději. Rozběhla se ke zdroji světla. Byla to malá zchátralá chalupa. Zaklepala. Nikdo neotvíral, a tak vstoupila sama. Uvnitř viděla šest malých dětí schoulených u sebe a dívajících se na ni nenávistným pohledem. Jeden z nich však vstal a podal ji ruku.
„Ahoj, jsem Takugawa a tohle jsou mí sourozenci. Trošku se bojí, protože naši rodiče nepřišli už třetí den z lovu.“
Nia se nejistě usmála a ospověděla:
„Já se jmenuji Nia, narodila sme se tady, ale…“ odmlčela se. Tak dlouho se nikomu nemohla svěřit a teď má o svém pochmurném životě vyprávět malým dětem? Ne, radši si to nechá pro sebe. „Ale odcestovala jsem daleko,“ snažila se říct alespoň částečnou pravdu. Najednou zakašlala. Není divu že nachladla, když je venku taková zima.
Obrátila se na děti a poprosila je, jestli by se s nimi mohla zahřát. Svolily a ona si k nim přisedla. Bylo jí dobře. Zase se cítila jako doma, a tak si lehla a zanedlouho už spala.

„Vstávej! Je čas!“ křičel rozjařeně Tokugawa a Nia pootevřela oči. Všechyn děti se nad ní skláněly a nad nimi dva dospělí. Nia vyskočila a začala se omlouvat. Znovu zakašlala.
„To je v pořádku, děvče,“ řekl vysoký muž. Bylo zřejmé že je ninja. Vedle něj se smála drobounká žena a přikyvovala.
„Rodiče se konečně vrátili! A donesli hodně masa! Nedáš si s námi?“ vydrmolil Tokugawa a sedl si na zem k ohni.
Nia věděla, že by bylo zdvořilé odmítnout, ale nemohla. Konečně po dlouhé době něco k pořádného k jídlu.
Když se všichni najedli, Nia se zeptala:
„ A jak se vlastně jmenujete?“
„ Já jsem Naruto. Moje přítelkyně se jmenuje Mioko. Jsme oba dva tady z Konohy. Teda z toho, co z ní zbylo.“
Všichni mlčeli a dívali se do země. Potom Nia sebrala odvahu.
„Mohli byste mi, prosím, říct co se stalo? Byla jsem dlouho pryč, a tak to nevím.“
Naruto se zamračil a jako by se tělem i duchem vrátil do minulosti.
„Tak poslouchej… Je to právě sedm let, co na Konohu zaútočili Akatsuki. Celou ji vypálili, zničili. Moc lidí nezůstalo, ale přece jen víc, než jen my. Ale to se Akatsuki nelíbilo a tak všechny povraždili. My jsme se schovali a měli jsme štěstí. Přežili jsme a ochránili některé z těchto dětí. Tři jsou naše, tři nevlastní, ale staráme se o všechny stejně. Nemají nikoho a nemůžeme dopustit, aby zemřely.
Nia byla smutná. To všechno co milovala i nenáviděla je pryč. Její rodiče. Její kamarádi. Znovu se rozkašlala.
„ Měla by sis jít lehnout, uvařím ti čaj,“ navrhla Mioko. „Jsi vysílená a nemocná.“
Nia se usmála a šla si potěšeně lehnout.

Prospala pár hodin a vzbudila se. Protáhla se a vyšla se podívat ven. Zase zakašlala.
„Kruci, co se mnou je?“
Dala si ruku před ústa a když se na nic podívala, zděsila se.
Krev? Já kašlu krev? Co se to děje???
Najednou se jí zatočila hlava a spadla do sněhu. Naruto, Mioko a všechny děti rychle přiběhly, aby zjistily co se děje.
Mioko začala ječet. Nauruto se ji snažil uklidnit a vyhnat děti zpět do pokoje.
„Chudák holka, byla tak mladá,“ povzdechl si.
„O-ona … ona je mrtvá! Ne, tohle není možné, ne… ne…neeee!“
Naruto chytl Mioko za ruce a podíval se jí do tváře.
„Prosím, uklidni se. Mě je jí taky líto. Teď je ale hlavní, abychom chránili ty, kteří jsou naživu!“
Bylo vidět, že Mioko bojuje s pocity ve svém nitru. Na jednu stranu věděla, že má Naruto pravdu, ale na druhou taky že to nesnese. Nakonec se jí zase vrátil kamenný výraz.
„Dobře,“ řekla pevně.