Všichni si zaslouží druhou šanci – Naděje stále žije, část 6.

„Když chceš, ty zrádče!“ a začal se zvedat a Naruto na zařval: „Itachi ty blbče! Sendai umírá!“
„Cože?“ nechápal Itachi.
„Špatně slyšíš?“
„Co jsi to před tím řekl?“ dál se ujišťoval Itachi jestli se nepřeslechl.
„Řekl jsem tohle: Sendai umírá! Stačí?“
„Nestačí a proč mi to neřekla sama?“ divil se Itachi.
„Protože se bála jak zareaguješ, bála se, že s ní budeš chtít zůstat z povinnosti a také si chce užívat poslední dny svého života a nemyslet na to, že je vážně nemocná,“ odůvodnil Naruto.
„A není tu možnost, že by se třeba doktoři spletly v testech?“ už vymýšlel důvody, aby mu zůstala nějaká naděje.
„No můžeme se jít zítra zeptat do nemocnice, co ty na to?“
„Naruto, ty jsi moje spása bez tebe bych to nezvládl ani Sen ne,“ poznamenal Itachi a přátelsky ho objal a teprve teď jsi uvědomil, že pláče. Slzy neměly konce a Naruto ho tišil jako svého bratra, kterému se stala zlá věc, což byl tento případ.
Asi po půl hodině se uklidnil, omluvil se a šel spát, i když věděl, že dnes nebude spát.
„Ach jo, příteli je mi líto, že si tímhle musíš procházet…“ řekl do nočního klidu, rušeného pouze sovím houkáním, kdesi v dálce.

Další den se Naruto a Itachi navštívili nemocnici a zeptali se sestry na recepci, kde je doktor, který Sen prováděl vyšetření.
„Není to doktor, ale doktorka, která má kancelář na třetím patře,“ prořekla se sestra.
„Děkujeme,“ poděkovali a hned zmizeli ve výtahu.
Její kancelář našli okamžitě, protože byla jediná na tomto patře.
Zaklepali a hned se ozvalo: „Dále!“
„Dobrý den, mohu vám nějak pomoci?“
„Ano, to byste mohla, Sen nám řekla, že umírá a já tomu prostě nevěřím, tak jsem se přišli zeptat na to jestli je to pravda,“ řekl Itachi.
„A máte souhlas pacientky, protože bez něho vám neřeknu nic! Lékařské tajemství, snad chápete,“ oznámila jim Kareshi Manami.
„Máme a chápeme,“ řekl Itachi a i když to nechtěl udělat uvedl ji do genjutsu a hned začali prohledávat její kancelář. Až našli to, co hledali. Sendainu zdravotní složku.
„Tak se podíváme co tam je,“ řekl Naruto a Itachi byl tak nervózní, že to Naruto musel vše číst.
Pak se podívali na výsledky testů a skutečně Sen umírala, ale Itachimu něco nesedělo, ale nemohl přijít na to co je.
Složku dali na své místo a probudili Manami z genjutsu.
„Děkujeme, vám za váš čas a nezlobte se, že jsme otravovali,“ pronesl Naruto.
„Není vůbec zač a kdo jste?“ zeptala se Manami dezorientovaně.
„To není důležité,“ řekl Itachi a odešli.

Manami ještě dlouho nemohla přijít na to, co ti tu dva chtěli. Z nepochopitelných důvodů se podívala na všechny své složky a žádná nechyběla.
„To je zvláštní,“ řekla si pro sebe.
„Něco tě trápí?“
„Ano, dnes se tu stavili ti dva noví chlápci a nemůžu si vzpomenout, co chtěli,“ svěřila se svému muži Manami.
„Vážně?“ divil se Neshi.
„Ano,“ potvrdila Manami.

Země Dvou Polí – tým Konoha

„Kolik nám zbývá nemocnic a vesnic?“ zajímala se Hinata.
„Asi něco kolem šedesáti,“ řekl Kakashi.
„Ach jo, ale snad ho najdeme dřív než Akatsuki,“ přidal se Sai.
„V to doufáme všichni,“ další byl Kiba.
„Ale nikdy to nevzdáme, alespoň já ne dokud ho nenajdu, i kdybych ho měla hledat celý život,“ tak zapáleně Hinata mluvila jen výjimečně.
Pak se všichni podívali do jejích očích a museli přiznat, že s Hinatou souhlasí.
„Jdeme si pro tebe, Naruto,“ šeptla Hinata.

Tým Akatsuki

„Já je asi obětuji!“ vyhrožoval Hidan.
„A já je nechám vybuchnout a stanou se uměním,“ už i Deidara to psychicky nezvládal.
„Zažijí takovou bolest, že budou prosit maminky o to, aby je bývaly neporodili,“ dál si Hidan vedl svou.
„Ovšem je zbytečné vyplýtvat tolik uměleckého materiálu, ale umění je umění a zvlášť u výbuchů.“
Takto to asi pokračovalo dalších deset minut, než vešli do další vesnice.
Tam opět přišli pozdě, ale jeden chlap jim poradil jakým směrem se vydal konožský tým…

Dům Asahi

Iwaki už kupodivu zvládal i Kage Bunshin no Jutsu.
Sen se z toho nemohla radovat naplno, ale byla ráda, že její bráška je tak šťastný ze své nové techniky.
Naruto nakonec donutil, aby se ti dva sešli a promluvili si, ale v soukromí.

„Je mi to tak líto…“ nedořekla, Itachi ji přerušil: „Nemusí, ale užijme si dokud můžeme, ano?“
„Souhlasím,“ musela uznat, že má Itachi pravdu.
A na tuto noc, ani jeden z nich nezapomene, protože se jejich dlouho pociťované vášně konečně spojily a vynesly je někam do výšin blažené nevědomosti, ale pouze na krátký čas. Zážitek to byl tak silný, že oba dva se z toho vzpamatovávali dalších pět minut.
„Netušila jsem…“
„Já taky ne,“ přiznal se Itachi a mírně se začervenal.
„Ty se červenáš!“ vyhrkla Sen.
„No a co?“ a zčervenal ještě víc.
„Ach jo, vy jste tak komplikovaní,“ na to mu dala pusu na tvář a vzápětí usnula spánkem šťastného člověka. Itachi ji následoval po pár minutách.
Zdál se mu velice zvláštní sen, který si nedovedl vysvětlit.

Stál na palouku a s ním Sen a ještě jeden malý človíček, který se k němu otočil a byl to až na menší rozdíl zmenšená kopie jeho samého.
Sen se na něho podívala a řekla: „Konečně jsi se probudil? Jsem ráda, teď už budeme navždy spolu.“
Než stačil něco říct, tak se obraz změnil a on stál na nějakém hrobě a na náhrobním kameni stálo:

V tom se probudil celý zpocený a vůbec nevěděl, co si o tom má myslet, ale nikomu to nikdy neřekne a také neřekl.
Vše co se mu zdálo mělo své opodstatnění. To se dozvíte v dalších dílech. Jestli se ten sen naplnil nebo ne.