Srdce a trny 05-Hadí říše

V zšeřelé místnosti sedí chlapec. V rukou křečovitě tiskne objemnou knihu, a facninovaně se dívá na symbol vyleptaný zlatem na jejím obalu. Pomalu přejede ručkou po prastarých vazbách knihy. Cítí z ní něco tajemného... něco mocného. Bylo to jako kouzlo. Pomalu se podívá na starého zjizveného muže, který mu sedí naproti a zvědavě hocha pozoruje.

„Dědečku... co znamená tenhle symbol?“
Chlapec pomalu přejede ukazováčkem po ozdobě na vazbě knihy. Stařec se jenom pousměje.
„To je Ouroboros. Had pojídající svůj ocas.“
Klučina překvapeně vykulí oči.
„Ale proč by si jedl svůj ocas?! To je divné!“
Starý muž zakroutí hlavou.
„Ouroboros znamená začátek a konec. Ouroboros znamená koloběh života. Jiní věří, že tento symbol znamená moc. Jiní zase že nesmrtelnost. A někteří říkají že přináší jenom zlo...“
Vnuk poděšeně upustí knihu na zem.
„Zlo?!“
Dědeček poplácá vnuka po rameni a mrkne na něj.
„Zapamatuj si, že na tomto světě je zlo vždy a všude. Je v každém z nás... někdo ho má v sobě ale víc, a jiný zase míň. Ať už Ouroboros znamená co chce... je to záhadný a tajemný symbol. Nikdo z nás mu nikdy plně neporozumí.“
Chlapec překvapeně vykulí oči.
„A co v něm vidíš ty dědečku?!“
Muž se ušklíbne.
„Nesmrtelnost... a moc.“

Severní teritoria-městečko Uol ležící poblíž horského masivu Malakar
Na náměstí se shromáždil zvědavý dav lidí. Dneska se určitě mělo něco stát. Vždyť z horského paláce k nim sestoupil jeden ze svatých kněží! Na vyvýšeném podiu stáli tři muži. Dva těžkooděnci s naginatama v rukou a katanama zavěšenýma u pasu-zde sloužili jako dobrovod třetího muže. Byl to menší plešatý obtloustlý chlapík v zeleno-zlaté mnišské kutně, který si svými ďábelskýma očima pomalu přeměřoval shromážděný dav.

V postraní uličce stály dvě osoby v dlouhých černých pláštích. Pomalu a obezřetně vše sledovaly. Dav byl stále větší a větší... jejich výhled byl nyní značně omezený. Jedna z postav se začala pomalu přesouvat blíže k davu, a přitom šlápla na švába, který zrovna probíhal okolo. Ozvalo se nechutné mlasknutí. Muž pod kápí znechuceně protáhl obličej... druhý špeh se na něj dost vražedně podíval a zalesklo se mu v temných brýlích. Nechtěný švábí vrah těžce polkl. Tohle opravdu nebyla mise z které by zrovna skákal radostí.

Dav na náměstí byl už dost velký, a kněz usoudil, že by mohl začít se svým proslovem. Dav utichl...
„Drazí lidé! Věrní služebníci našeho jediného Boha! Ani nevíte jak jsem rád, že jste se zde sešli v tak hojném počtu... ani nevíte jak jsem rád!“
Tlouštík si odkašle a otře si rukou pot z čela.
„Doba je krutá, a zkouší nás... zkouší zda-li vytrváme a zůstaneme neoblomní, tak jako doteď. Vězte mí přátelé, že se blíží lepší časy! Hladomory jsme úspěšně přečkali, a letošní rok bude novou etapou v našich životech! Dokonce i Skryté vesnice si nás pomalu začínají všímat! Pochopily, že z malých států, měst a vesnic se stal jeden pevný celek! Celek, který přečkal i jejich nesmyslné války! Celek, který přečkal hladomory a nájezdy nepřátel... v dobách kdy se nám Skryté vesnice jenom tiše smály, a nechaly by nás všechny do jednoho poumírat jsem jako jeden stáli a čelili všem útrapám. Zločinné Akatsuki již tři dlouhé roky neexistuje... není zde nic, co by mohlo narušit náš klid a harmonii!“
Kněž svírá zběsily ruky v pěst a cení zuby ve fanatickém zápalu.
„Bratří a sestry! Děti boha Ouroborose! Slyště...! Jeho veleváženost vrchní kněží vám posílá jako dar zásoby rýže na další měsíc! Slyšte mí přátelé... zaženeme hlad! Pravá ruka našeho božského otce vám také vzkazuje, že ve zdech naší citadely jsou vřele vítány všechny mladé pany! Dostane se jim té cti a pocty, že budou moci vstoupit do Sesterstva hada!“

V davu to začně doslova bzučet jako v úle. Lidé výskají a jásají. Od té doby co, do jejich zemí přišel tento kult, se jim všem vedlo náramně dobře. Na rozdíl od feudálních pánů a Kágů si jídlo a daně nebrali! Nýbrž podporovali obyvatelstvo v dobách nouze a hladomoru. Netrvalo to dlouho, a všechny rozdrobené země začaly patřit do područí kultu a jeho duchovnímu vůdci.

Kněz mávl rukou okolo náměstí projelo sedm povozů plně naložených pytlema s rýží. Dav začal jásat. Mezitím na podium předstoupilo několik mladých pohledných děvčat. Kněz se záludně usmál. Čtrnáct... to by možná mohla splňovat požadavky z vyšších míst. Tlouštík uznale pokývá hlavou, a vydá se se svým ozbrojeným doprovodem, a děvčaty v zádech směrem k vykládaným vozům.

„Viděl jsi to, Shino?!“
Zeptá se kvapně nechtěný vrah švábů.
„Viděl, Kotetsu...“
Odpoví mu stroze zakuklený brejloun.
„Musíme si pospíšit a říct to Izumovi, ať pošle vzkaz Godaime! Musíme podat hlášení... ta situace se mi tady vůbec nelíbí. Z těch všech zfanatizovaných lidí mi běhá mráz po zadech.“
Kotetsu mluví poněkud kvapně a nervozně. Shinovi se zaleskne v brýlích.
„Buď zticha, Kotetsu! Všimli si nás...“

Ať se ti dva snažili být nenápadní jak chtěli, tak se tím, že se schovávali v uličce v dlouhých černých pláštích... jenom zviditelnili. Jejich směrem mířilo šest urostlých chlapů z městečka.
„Hej, vy dva?! Co tu děláte?“
Vousatý tlusťoch si Shina a Kotetsu měří pohledem. Hned na první pohled je jasné, že nemusejí říkat nic na svou obranu. On už si udělal svůj vlastní závěr.
„Jsou to špioni, chlapi! Zajmout a mučit! Musíme se dozvědět pro koho makaj!“

Kotetsu rychle šáhne do záhybu svého pláště a vystrčí ruku s mechanismem na vystřelování jehlic. Bez problémů zasáhne dva útočníky. Jeden z nich utrpěl ránu do krku, a jehla prošla skrz. Druhý měl větší štěstí a skácel se k zemi držíce se za stehno.
„Vrazíííí! Lidííí, jsou tu vrazíííí!“
Jedna z ženštin co stály poblíž začně zběsile ječet. Shino znechuceně zakleje. Tohleto vůbec nebylo podle jeho plánu. Rozpřáhne ruce, a z jeho dlouhých rukávů se na vesničany vyřítí hejno brouků, kteří jim jako živá stěna přehradí cestu.
„Dělej! Padáme odsud pryč! Ústup!“
Oba zvědové se dají na rychlý úprk spletí městských uliček.

Horský masiv Malakar
Malé děvče v tmavě modrém přiléhavém úboru sedí zády opřeno o mohutný kámen. Její modravé vlasy se tetelí v horském vánku. Trošičku se zavrtí a začne si znuděně cucat prst. Neměla skoro co na práci. V citadele toho k vidění moc nebylo, a lidé tu nebyli zrovna nejhovornější. Kněží Aton navíc jel dnes do města udělat menší nábor novicek... a sehnat pochoutky pro Ouroborosovy mazlíčky. Děvče se zvráceně uchechtne. Aton dokázal být velmi zábavný, ale taky to byl strašný slizoun. Tu bečku sádla zrovna moc nemusela, přesto jí kněz dokázal vždycky nějak pobavit.

Na rameno jí dopadne ruka v kožené rukavici pokryté kovovými plíšky.
„Co tady děláš, Sango?“
Ledový hlas vycházející zpoza ocelové masky se děvčeti chladně a hrubě zaryje až do morku kostí.
„Já...já...já... ni-nic! Susumu-bu-senpai!“
Ještě teď jí běhal mráz po zádech. Tento muž byl chodící ztělesnění strachu a hrůzy. Měla sice pro strach uděláno, ale v jeho přítomnosti se vždy třásla jako osika. Možná to bylo taky způsobeno tím neustálým chladem, který vydával. Byla si ale smrtelně jistá tím, že tento člověk je netvor.
„Nelži mi tady, ty malá mrcho. Moc dobře vím, že se zase flákáš. Neměla bys být dole ve sklepeních a trénovat?!“
Děvče se snaží alespoň trošku vzdorovat.
„Ale senpai, když já...“
Nestihla to doříct. Ruka zatnutá v pěst ji vší silou udeří do obličeje. Byla to taková rána, a taky tak nečekaná, že si Sango málem ukousla zděšením jazyk. Děvče vytřeští oči a začne se plazit pryč od vojenského velitele ouroborosova kultu.

„Nikam... ty malá mrcho!“
Děvče dostane pořádný kopanec do žeber, tak že jí to nadzvedne dobrých dvacet centimetrů ze země. Veškerý odpor byl nyní pryč. Sango se zmučeně a odevzdaně natáhne na zem a lapá po dechu. Její trýznitel se za maskou jenom ušklíbne.
„Malá... slabá... líná mrcho! Zatracená nevděčnice! Nemáš žádnou disciplínu. Nebýt toho, že jsi oblíbenkyně našeho Boha, tak bych ti s chutí zpřelámal všechny kosti, a potom bych tě donutil dívat se na to jak ti z těla vytrhávám jedno žebro po druhém!“
Sango zděšeně vytřeští oči. Tento krutý muž neznal nic jiného než bezhlavou oddanost své věci, a měl taky neskonalou zálibu v krutostech. Mohutná ruka, která by mohla být klidně nazývána tlapou jí jako hadrovou panenku zvedne do vzduchu.

Podívala se do těch odporných očí. Dívala se do těch pobledlých očí bez zorniček, a jediné co dokázala bylo třást se. Jeho pohled byl bodavý, odporný a nesnesitelný. Přes jeho pravé oko se táhla dlouhá jizva... nejspíš jedna z mnoha, které si odnesl z nesčetných bojů, které vybojoval.

„Už žádné flákání... jasné?! Mazej za svým senseiem a vzkaž mu, ať tě dá do pořádku. A Sango... jestli tě takhle ještě jednou nachytám, tak přísahám, že si poležíš měsíc v posteli, jak tě zřídím, ty malá nevděčná sketo! Všichni tvrdě pracují a dřou, a ty se tady flákáš!“
Muž odhodí děvče na zem do prachu, otočí se a vydá se směrem k citadele. Hrozně rád se díval dolů do údolí, a pozoroval ty vesničky tam dole. Jak hrozně rád se na ně díval... mohl se na ně ale vklidu dívat, když tu okouněla ta mrcha?! Nemohl... proto jí musel dát co proto. Nikdo ho nebude okrádat o ten nádherný výhled... nikdo. Teda nikdo kromě jeho Boha. Rozhodně ale musel uznat že dát ji co proto byl taky celkem slibný začátek dne.

Sango se podívá zmučeně za odcházejícím vojenským velitele kultu. Jeho těžká kovová modrá zbroj se v horských paprscích děsivě leskla. Těžké nárameníky s ozdobnými hlavami nějakých divných stvůr vzbuzovaly respekt. Děvče bolestivě sykne a vydá se směrem do citadely za svým senseiem.

Severní teritoria-městečko Uol ležící poblíž horského masivu Malakaru
Shino a Kotetsu doběhli do jejich úkryt za městem. Izuma je tam už vyděšeně očekával.
„Tak co je? Co se stalo?!“
Shino ani nemůže pořádně mluvit z toho, jak popadá dech, a tak ho jenom odbyde mávnutím ruky. Když se vydýchá, tak nasadí opět svůj neutrální výraz ledovce.
„Musíme pryč. Vědí o nás. Ti lidé jsou zfanatizovaní a půjdou po nás, dokud budou moci. Pošleme zprávu a vyrážíme na místo setkání za Kibou. Snad se aspoň jemu a Kankurovi podařilo zjistit něco víc, než nám - že ti lidi tady jsou dost mimo a že se zodpovídají citadele v horách.“
Izumo přikývne a vypustí poštovního ptáka se zprávou pro Godaime.

Situace nebyla dobrá... připravovali se na přesun.