Dědička ohně-1. díl- Od brány k bráně až k Tsunadině ráně

U brány vedoucí do Hvězdné staly dvě postavy. Jedna menší než druhá. Chlapec a dívka. Chlapec měl ve tváři smutný výraz, dívka mix naštvaného a smutného výrazu. Pořád nemohla uvěřit tomu, co jí před třemi dny sdělil Hoshikage.

Před třemi dny
Pršelo. Kapky deště bubnovaly o okna.
V kanceláři Hoshikageho seděl za stolem postarší muž, před stolem stála dívka s plamenným odleskem v očích. Ve tváři se jí usídlil výraz respektu vůči Hoshikagemu.
Hoshikage si pročítal nějaké spisy a vypadalo to, jakoby mladou kunoichi ignoroval. Až nakonec položil papíry, upřel svůj zrak na dívku a promluvil:
„Hotaru, v poslední době o tobě slýchám ne moc milé zprávy. Například o tom, že jsi fyzicky a bezdůvodně napadla svého velitele na minulé misi anebo o tvé neochotě spolupracovat v týmu. Bohužel to nebylo poprvé, viď?“
Dívka se nadechla, pohlédla Hoshikagemu do očí a odpověděla:
„S tím, že to nebylo poprvé, souhlasím. Jenže já velitele nenapadla bezdůvodně. Provokoval mě! Jen jsem mu dala najevo, že to, že on je Jounin a já jenom Chunnin neznamená, že mě bude urážet!“
„Hotaru- san, kdyby to nebylo při misi, přimhouřím oči, jenže tato událost se málem pro misi stala osudnou! Je mi to líto, tvá vznětlivost se stává pro vesnici nebezpečnou a nebezpečí je to poslední, co tato vesnice potřebuje! A tak mi nezbývá nic jiného, než tě…..“
„Vykopnout z vesnice? Kvůli jedné misi musím odejít? To si ze mě musíte dělat srandu! Kam mám jako jít?“
Hoshikage si všiml jejího stoupajícímu hněvu a snažil se ji uchlácholit:
„Hotaru, řekněme, že tato vesnice prostě není stavěná na tvůj temperament! Doporučuji ti však jednu z pěti Velkých vesnic. Nejvhodnější by pro tebe byla Skrytá Listová. Napíšu doporučení, zítra si ho můžeš vzít. Ale do tří dnů musíš odejít.“
Hotaru se začala uklidňovat. Ta Listová se jí zamlouvala. Třeba tam budou mít lidi více pochopení pro ni. Jenže pak si na něco vzpomněla:
„Hoshikage- sama, co bude s Junem? Mým bratrem?“
Hoshikage se zamyslel. Jun byl oproti své starší sestře mírný, tichý, ale byl to dobrý Shinobi.
Zrovna chtěl něco říct, když v tu vtrhl do kanceláře mladý, černovlasý kluk a ten vykřikl:
„Jestli jde někam má starší ségra, tak jdu s ní! Sám tu rozhodně nebudu! Já chci taky do té Listové, tady je docela nuda!“
Hotaru se pousmála.
Jun byl pro ni velká opora, ne jako ti ostatní, co ji nechápali. A přitom… přitom byli tito dva jedna velká genetická záhada.
Jun byl tichý, mírný, měl světlou pleť, oči měl krásné zelené a černé vlasy. Hotaru byla výbušná, temperamentní, oči čokoládově hnědé, černé krátké vlasy. Ale snad ten největší rozdíl byl v barvě pleti…. Ona byla černoška. Kvůli tomuto rozdílu ji často obyvatelé ve vesnici provokovali, šuškali si za jejími zády. Kolovalo se, že matka Hotaru a Jun měla poměr s Afričanem. Na to, jestli je to pravda, už Hotaru nenalezla odpověď. Nechápala, proč se jí lidé smějí, dokud matka neporodila Juna a nezemřela. Jak by to také Hotaru do té doby mohla pochopit, když jí byly jenom čtyři roky?! Otec se o ně odmítal starat a tak je strčil do děcáku a zmizel neznámo kam.
Hotaru z přemýšlení přerušil hlas Hoshikageho:
„No tak dobře June, když jinak nedáš! Ale do tří dnů ať jste už pryč!“
Hotaru otráveně přikývla, Jun neříkal nic. Otočili se a vykročili směr dveře. Než však Hotaru odešla, zavolala směrem k Hoshikagemu:
„Pamatujte si, Hoshikage- sama! Až odejdu, tato vesnice se jistě bude radovat. Jenže já jednoho dne přijdu a dokážu vám všem, že jste udělali chybu, když jste mě a bratra vyhostili z vesnice. Sayonara! Přijdu si zítra pro doporučení!“
A třískla dveřmi.

„Hotaru- san, už můžeme jít. Nový domov nás čeká!“ zvolal Jun do ticha brzkého rána. Hotaru přikývla. Už nemá cenu tu okounět. Je načase vydat se směr Listová!

O čtyři dny později
Sourozenci běželi lesem. Vládlo mezi nimi ticho.
„Už tam budeme? Ten maník v té hospodě, na kterou jsme druhý den cesty narazili, říkal, že to je jenom den cesty. Ale my běžíme už dva dny!“ promluvil Jun.
Hotaru si povzdechla. Ano, včera by do Listové dorazili, bohužel bratr se každou hodinu zastavoval, aby se mohl najíst a Hotaru samozřejmě ho nechtěla nechat samotného. Vždycky argumentoval, že musí jíst, aby rostl. Jí se zdálo, že jestli bude takhle jíst dál, za chvíli poroste do šířky než do výšky. To si však nechala pro sebe.
Za půl hodiny si Jun vyžádal další přestávku. Hotaru už neměla sílu mu odporovat. Našli si místečko pod stromy. Hotaru se opřela o strom a svezla se po něm na zem. Jun vytáhl ze své pravděpodobně bezedné tašky sendvič a začal ho labužnicky pojídat. Lesem se ozýval jeho mlaskot. Jenže pak se nad Hotařinou hlavou ozval praskot.
Hotaru zaklonila hlavu.
A docela se lekla, když zahlédla na větvi kluka s černými vlasy a totálně bílou pokožkou. Když se uklidnila, zavolala na něj:
„Hej, jak je daleko Listová, prosím tě?“
Kluk se podíval dolů, usmál se na ni a odpověděl:
„Dvě hodiny cesty, proč?“
„Tož víš, já a tady Jun ji chceme totiž přepadnout a tak jen chceme vědět, zda to stihnem do tří odpoledne, a teď už vím, že to v klídku stihnem. Jinak díky za info!“
Chlapec na ni nechápavě pohlédl a z kapsy vytáhl knížku „Lidská ironická řeč aneb co myslí jako vtip a co vážně“ a chvílí jí listoval. Hotaru si ho kriticky přeměřila pohledem. Na co má ten kluk tu knížku? To nepozná ironii?
Jun se zapojil a vykřikl:
„To jo, Hotaru, jenže šéf nechtěl, abychom to vykecali, víš?“
„Ty vado, to mi nedocvaklo, hele, dělej, jakože jsi nic neslyšel, jo?“
Kluk na nic nečekal, dal knihu zpátky do kapsy, místo toho vytáhl krátký meč a vrhl se na Hotaru. Ta to nečekala a svalila se na bok. Jen o vlásek minul.
Zařvala z plných plic:
„Ty de*ile! To měla být ironie! Takže buď tak laskav a dej ten mečík zpátky tam, kam patří a uklidni se!“
Kluk zandal zpátky meč do pochvy, omluvně se uklonil a promluvil:
„Gomen, víš, já úplně moc dobře nerozeznám ironii od pravdy, proto čtu tu knížku.“
Hotaru vstala a musela se hodně ovládat, aby tomu inteligentovi nedala ránu přes ústa a odpověděla:
„Dobrá, příště si tu knížku dost rychle přečti, abys ten rozdíl poznal. Mimochodem, jak se jmenuješ?“
„Sai a ty?“
„Hotaru a to je můj mladší bratr Jun. Poslyš, my už musíme jít, tak nazdar.“
Sai se usmál a zamával jim. Jun a Hotaru si pospíšili, aby si to ten kluk s tím klidem nerozmyslel.
Sai chvilku přemýšlel:
„Zvláštní, jak rychle se může z klidného tvora vyklubat drak dštící oheň. City jsou záhadné.“

Za dvě hodiny bez přestávky došli Hotaru a Jun před bránu, vedoucí do Listové. Oba dva byli rozrušení, doufali, že nový domov bude lepší než ten minulý. Nezbývalo jim nic jiného, než to zjistit. A to lze jen jedním způsobem: vejít dovnitř a začít nový život!

Za branou stála budka, ve které seděli dva strážní. Teda vlastně spali. Hotaru se rozhodla, že je nebude budit a že půjde s Junem hledat budovu Hokageho. Jun jakoby jí četl myšlenky. S neskrývaným nadšením se vydal na průzkum. Hotaru se zasmála. Tak tohle má být její tichý a mírný bratr!
Chtěla jít za ním, jenže z budky se ozvalo:
„Hej, kam to jako jdeš? Ukaž průkazku!“
Hotaru se otočila a pohlédla na právě probuzeného strážného s emo patkou. Hotaru jen pokrčila rameny a vytáhla svoji a Junovu průkazku. Mezitím se probudil druhý strážný s páskou přes nos. Hotaru se zdál roztomilý, takto rozespalý.
Strážný s emo patkou vrátil Hotaru průkazky a ještě nařídil kolegovi:
„Kotetsu, doveď ji k Hokage.“
„Proč já? Já tam byl minule! Nyní je řada na tobě, Izumo!“
„Já jsem chytřejší a navíc jsem mladší a ten starší by se měl obětovat pro mladšího!“
„Pche, tak blbej argument! Ale tak dobře, ale pak budeš uklízet budku a okolo ní!“
„Platí a..“
Hotaru se neudržela a řekla:
„Já k Hokage dojdu sama, nepotřebuji průvodce!“
Kotetsu se na ni překvapeně podíval. Pak se jen ušklíbl, vyšel z budky a podíval se Hotaru hluboko do očí. Hotaru mu uhýbala pohledem. Kotetsu se zasmál a řekl:
„To že mi uhýbáš pohledem dokazuje, že si nejseš jistá se svým rozhodnutím a..“
„Tys určitě studoval psychologii, viď? Já stejně radši půjdu sama, jinak díky za nabídku.“
Hotaru obešla Kotetsua a chtěla odejít, jenže pak ji silně popadl za paži. Když se otočila, uviděla Kotetsua, jak se potutelně usmívá. Zřejmě se nechtěl nechat dát jen tak.
Izuma tomuto divadlu pobaveně přihlížel a zvolal:
„Děvče, s Kotetsuem si moc nezahrávej, když uvidí holku, co si chce mermomocí dovést k oltáři, dokáže být až otravně tvrdohlavej!“
Hotaru se však nechtěla vzdát. Zatímco Kotetsu ji táhl k velké, červené budově se znakem ohně, kopala okolo sebe, kousala Kotetsua do ruky, ještě k tomu používala slovník tak sprostý, že obyvatelé vyděšeně přihlíželi. Kotetsu se však výborně bavil, teda až na ty části, kdy ho kousala , měla poměrně ostré zuby. Když se konečně podařilo dotáhnout Hotaru ke dveřím do kanclu, promluvil klidným hlasem:
„Tak jsme tu. Teď ti velice dobře radím: neprovokuj Hokage- sama, je opravdu výbušná. A mimochodem, jsi celkem roztomilá, když se takhle zlobíš, ale zkus se pro jednou usmát, jo?“
Hotaru nemohla uvěřit jeho slovům. Ona a roztomilá, když se rozzlobí? On s ní nepokrytě flirtuje, baka jeden!
Hotaru se jenom úlisně usmála, jemně sundala Kotetsuovu ruku ze své paže a užuž chtěla zaklepat, když tu náhle se ozval křik, rána a…..

Hotaru otevřela oči. Nehorázně ji bolela hlava a záda. Navíc bylo okolí rozostřené. Nad sebou viděla obrysy nějakých hlav. A hlasy. Slyšela hlasy.
A jeden z nich se zeptal:
„Ségra, žiješ? Řekni něco, prosím!“
Hotaru se nadechla a zašeptala:
„Co se dopr*ele stalo? Co to bylo ku*va za ránu? Kde to do haj*lu jsem? Stačí to jako projev života?“