Jinchuuriky: Kapitola třetí - Vztek a Strach

Ichimei se na ně zmateně dívala.
„Co se stalo? Udělala jsem snad něco? Řekla jsem něco špatně?“
Tahle dívka nic netuší, pomyslel si Kakashi. Asi měla nějaké neuvěřitelné štěstí. Potom ale, kdo Itachiho Uchihu zabil? Nevymýšlí si? Není tohle nějaká lest?
Mezitím dva chlapci už navzájem zuřili, každý po svém. Zatímco Naruto kopal do kamení s tím, že ani jednou nemohl Itachiho porazit, Sasuke plál chladným hněvem. Nyní už nemohl pomstít svůj klan, nyní již ne.

Vystrašená dívka jim musela nyní vysvětlit vše.
„Probrala jsem se na cestě a netušila jsem, kde jsem se tam vlastně vzala...vlastně jsem ani nevěděla, kdo jsem. On byl vedle mě a už byl mrtvý.“
„Takže jsi nikoho jiného neviděla, je to tak?“ Kakashi na ni obezřetně zahlížel.
„Ne, ale měla jsem pocit, že bych odtamtud měla rychle zmizet,“ vysvětlila. Chvíli bylo ticho, než se ke slovu přihlásil Naruto.
„A jak víš, že jsi ninja, když nevíš, kdo jsi?“
„To už vím! Totiž,“ stáhla si ze zad brašnu a začala se v ní přehrabovat, „alespoň myslím, že to vím. Když jsem prohledávala tenhle – svůj – batoh, našla jsem dopis. Podle něj jsem ninja z Deštné vesnice a mám se dostat nejlépe do Listové. Zřejmě jsem se předtím nejmenovala Ichimei.“
Zadívala se na ně a vytáhla dopis. Vlastně vytáhla oba dva dopisy, třetí od matky ale neukázala. Kakashimu dovolila oba dva prozkoumat, zvědavému Narutovi ale nedovolila ani nahlédnout. Její chování ji samotnou udivovalo. Poznávala samu sebe jako neuvěřitelně zvědavou osobu, která nehledí na první dojem, každopádně toho blonďatého kluka z nějakého důvodu nesnášela. Jemu se zřejmě ani ona příliš nezamlouvala. Úplná vzájemná nesnášenlivost.
Kakashi dozkoumal oba dopisy, dokonce chvíli v rukou otáčel i zapečetěným svitkem pro Pátou, než všechno vrátil Ichimei. Rusovláska se na něj usmála, až jí v zelených očích zajiskřilo.
Usmívá se opravdovým úsměvem, přitom nemá kam jít. Ve svitku bude zřejmě napsáno něco, na co chtěli, aby zapomněla. Něco se muselo stát. V Deštné sice nemáme spojence, ale ani nepřátele...tohle bude zvláštní cesta.„Dobrá, opravdu můžeš jít s námi, ale ještě jednu věc; máš i čelenku?“
Ichimei se zarazila, horlivě přikývla a znovu se začala přehrabovat v batohu.
Kakashi-sensei ji opravdu bere s námi...ale ne...ta holka je děsná, dattebayo! Naruto si dlouze povzdychl, vzpurně potřásl blonďatou hlavou.
Moje pomsta už neexistuje...zklamal jsem? Zklamal jsem. Zklamal jsem svůj klan. Pro co teď mám žít? Obrátil hlavu k nebi. Červenovláska na něj krátce pohlédla, pak se na něm zastavila pohledem o trochu déle.
Byl to jeho bratr...
„Hm...Sasuke?“
Obrátil se na ni, nic neříkal.
„Je – je mi to líto...mám pocit jakobych za to z části snad mohla -“
„Nemusí ti to být líto, jsem rád, že je mrtvej.“
Ichimei se zarazila. „Cože? Nebyl to snad tvůj bratr?“
Kakashi se do hovoru vložil dřív, než spustil některý z mladíků.
„Itachi Uchiha byl hledaný ninja třídy S z naší vesnice. Utekl po vyvraždění vlastního klanu, proto od nás nečekej, že jeho smrti budeme litovat. Mimochodem, kde je jeho tělo?“
„Já – nechala jsem ho tam...počkejte, vím vlastně přesně, kde to je! Mám mapu, podle které to místo určitě najdete!“ nadšeně vytáhla z batohu mapu a ukázala na červený bod.
„Tady.“
Ninjové v tu ránu ožili.
„Najdeme ho, dattebayo!“ zvolal nadšeně Naruto.
Musím se ujistit, že je mrtvý...
Kakashi začal okamžitě jednat. Na zem dopadlo několik kapek krve.
„Kuchiyose no jutsu!“
Okolo Kakashiho nesoucího růžovovlasou kunoichi se rozlil kouř, z něj následně vylezlo několik psů. Kakashiho ninja psů.
„Pakkune!“ zajásal Naruto.
„Hoj, Naruto!“ zaštěkal na něj Pakkun a obrátil se na Kakashiho.
„Včetně mě dorazilo pět ninja psů,“ oznámil. Kakashi se pod maskou usmál.
„Vy čtyři, podívejte na tuhle mapu,“ řekl a rozložil ji na zem. Čtyři psi se rozsadili okolo ní a pozorně naslouchali.
„Tento bod je vesnice, v níž se právě nacházíme. A tenhle červený je místo, které máte najít. Jistě si vzpomínáte na pach Uchihy Itachiho. Tam by měla být jeho mrtvola. Najděte ji, ano? Běžte!“
Na rozkaz se bez odmlouvání se čtyři psi rozběhli pryč. Pakkun se na Kakashiho ukřivděně zamračil.
„Uchiha Itachi je mrtvý? Tys ho zabil, Kakashi?“
„Ne, já ne. Vlastně nevíme, kdo to byl, ale potřebuju, abys běžel co nejrychleji do Konohy a oznámil Páté toto: Uchiha Itachi je zřejmě mrtvý, s sebou do Konohy vedeme vyslance z Deštné vesnice s důležitou zprávou pro Hokage a zde čekáme na návrat mých ninja psů, zdali opravdu najdou Itachiho tělo. Dál, naše mise dopadla úspěšně, ale člen týmu sedm, Haruno Sakura, byla zabita. Pamatuješ si to všechno?“
Pakkun pohlédl na Ichimei, která zrovna vylovila čelenku Deštné a poté na Sakuru. Pak přikývl. Vzápětí vyrazil vpřed.
„Neměla jsem mu dát i ten svitek?“ zajímala se Ichimei a pohlédla tázavě na Kakashiho. Ten jen zavrtěl hlavou.
„Dáš ho Hokage sama, až budeme v Listové.“
Chvíli byla zticha, pak přikývla a vstala. Batoh si dala zpět na záda a v rukou svírala čelenku. Kakashi přimhouřil jedno oko.
Opravdu čelenka z Deštné vesnice...něco se tam zřejmě stalo a jí zablokovali vzpomínky, aby obstála při nepřátelském výslechu...ten svitek bude nějak zajištěn, aby jeho obsah mohl přečíst pouze Hokage...
„Heee! Ona je fakt ninja?!“
Ichimei se na Naruta zamračila. „A co?“
Teď se zamračil zase Naruto. Sasuke je nezaujatě pozoroval.
Tihle dva si nepadli do noty...u tebe dost neobvyklé, Naruto...
Stáli a mračili se na sebe, bylo jen otázkou času, než na sebe jeden nebo druhý začnou štěkat.
Taková neschopná holka má být ninja?! To je fór, dattebayo!
Co si ten pitomec o sobě myslí? Takovej nafoukanej – zarazila se ve svých myšlenkách a vystrašeně se otřásla. Co to bylo za zvláštní pocit? Na chvíli jí bylo hroko, pak zase hrozně zima. A běhal jí mráz po zádech, jen se na něj podívala. Co to s ní bylo? Měla pocit, že by měla utéct, ale právě to ona sama nechtěla.
Její třas byl viditelný, více udivující bylo, že nebyla jediná, kdo se třásl.
Proč mám takový vztek? Není to nepřítel, proč mám chuť...ji zabít? Ne! Naruto rázně potřásl hlavou. Pak si něco uvědomil.
Ty zatracená liško! Nech mě a realitu napokoji!
Zatvrzelý výraz se změnil, když se mu pohled vrátil zpět k ní.
He? To jsem ji tak vystrašil? Hehe, to vážně nemůže být ninja!
Sasukemu už to bylo divné (mnou řečeno, už mu z těch dvou hrabalo xD).
„Co je to s váma dvěma?“ neodpustil si. Oba se na něj obrátili.
„Nic!“ řekli jednohlasně.

O mnoho kilometrů dál, ve vesnici, jejíž zem bičoval prudký liják, v nejvyšší věži se právě nacházelo několik lůžek. Z jednoho k druhému chodil červenovlasý, zahalený v černém plášti, a kontroloval životní funkce ninjů v napůl-bezvědomí okolo. Za jeho zády právě ze zdi vykročil zrzatý muž. Loutkář se na něj ihned otočil.
„Takže?“
Sasori chvíli mlčel, když je všechny obhlížel pohledem.
„Bude to trvat dlouho. Hodně dlouho.“
Pein nedával najevo vůbec nic ze svých pocitů, v tomhle byl stejný jako Sasori. Pouze prošel od jednoho k druhému, až se zastavil u modrovlásky. Sasori to postřehl.
„Myslím, že ta se vzbudí nejdřív.“
„Podle čeho tak soudíš?“ zajímal se Pein. Z jeho pohledu vypadali všichni stejně nehybně. Sasori vstal.
„Má z nich nejvíce pohybů a něco občas říká.“
„Aha, jistě.“
V tom je ale oba upoutala zvedající se silueta někoho vysokého.
„Kisame?“ podivil se Pein. „Sasori, neříkal jsi teď že -“
„Z těch, co jsou v bezvědomí.“
Pein potřásl hlavou. Sasori slovíčkařil rád, ale v téhle situaci se to nehodilo.
„Kde je vlastně Hidan?“ Pein se v tu chvíli obával, že Hidan pobíhá venku a vraždí na potkání...koneckonců, právě teď, když tuto vesnici ovládl, nemůže ji nechat vyvraždit.
„Ve vedlejší místnosti. Musel jsem ho k posteli přivázat, jinak by si toho v těle zlámal ještě víc,“ vysvětlil Sasori krátce, když se vydal ke Kisamemu. Pein vypadal, že by mu to vůbec nevadilo. V duchu si zazoufal nad jeho momentální situací a vyšel dveřmi ven.
Jestliže je Itachi mrtvý a v tuhle chvíli ještě nebyly žádné zprávy o výskytu démona, pak to znamená, že už teď je zapečetěný v někom jiném. V takovém případě se obával, že jim hledání zabere víc času. Navíc, socha nevydrží v takové nerovnováze navždycky, tříocasého musejí najít rychle. V očích se mu zatočily kruhy, když procházel chodbou a vešel do další místnosti. Uvnitř ní byla židle a na ní přivázaný muž, právě nabyl vědomí. Jen co uviděl Peinovu siluetu, zbledl o něco víc, než již byl.
„Tak,“ řekl Pein chladně, „znovu si spolu popovídáme.“
Muž se zatřásl strachy, přesto mu ještě v očích svítilo odhodlání.
„Nic ti neřeknu! Já nikdy nezradím!“
Pein se usmál, usmál se tím zlověstným úsměvem, který nepředpovídal nic dobrého.
„Jistě, jistě...jinak by to nebyla taková...zábava.“