Ninja a kultura 8. - Krásy z pouště

Když ke Konožské Akademii dorazili lidičky z písečné, vzbudilo to menší pozdvižení. Gaara totiž přišel se přihlásit do soutěže s gigantickým hradem z písku, na který spotřeboval, krom svého osobního písku, celkem slušnou část pouště.
Nyní si na pozemcích před Akademií Gaara za pomoci Kankura a jeho práce se svitky vyvolal své dílo. No a asi si umíte představit, jak zareagují lidi, když se jim nad hlavou zničehonic objeví neznámý písečný kolos. Naštěstí se to obešlo bez nehod, jenom se pár lidičkám sesypalo menší množství písku na hlavu, z čehož měli „nesmírnou radost“.
Madík s tykví poté odvyprávěl Anko o svém písečném umění, nabídl ji i prohlídku hradu zevnitř. Anko se ale spokojila s popisem a s kulturním projevem, zapsala poznámky a odešla. Gaara pak vzal v úvahu pocity osob v blízkém okolí (z nichž někteří zrdhli pod střechu Akademie, nebo zcela pryč do jiných částí Konohy) a postaral se o přenos písku za vesnici. Později měl v úmyslu si ho vyzvednout při zpáteční cestě.
Zatím se jeho starší bratr předvedl s věrnými napodobeninami jejich trojky a k tomu měl přichystanou zvláštní přednášku. „Loutkářství je velice zvláštní, ale ne zcela oceněný obor bojového umění, ba skoro už zapomenutý. Vážně, zamyslete se nad tím! Jak často v dnešní době potkáte loutkaře? Dříve bývali celé rody, které využívali tohoto umění, ale dnes ... “ a Kankuro dál řečnil o zaniklé slávě loutkařů, o rozmanitosti jejich stylu, o možnostech při tvoření loutky a nakonec přidal, že je přímo k pláči, že hodně ninjů toto umění ani pořádně neuznává, pohrdají mu a vůbec jak je to těžké a nákladné věnovat se tréninku s loutkou a dokázat ji plně bez zbytečných pohybů ovládat, popřípadně ji po boji opravit.
Temča nad ním kroutila hlavou a tvrdila, jak jsou loutky podlé a že v boji nejsou příliš férové vůči nepříteli.
To se ale Kankukovi nelíbilo. „No ovšem, tvoje sekání vějířem je o mnoho férovější co? A vůbec co, při boji podle tebe rozhoduje o nějaké férovce?“
„Ale uznej, že například napadnout nepřítele ze zálohy a otrávit ho pomíchaným blivajzem-“
„NENÍ TO BLIVAJZ!“
„Dobrá, dobrá, to by stačilo,“ uzemnil je ledovým hlasem Ibiki, „Kankuro už předvedl své dílo a nyní jste na řadě vy, Temari, s čímpak jste se k nám přišla pochlubit?“
Na to oba sourozenci na zmlkli. Ibiki velice dobře věděl, jak takovéto spory umlčet.
Temari po chvíli vytáhla jemný hedvábný vějíř s motivem krásného lesního paloučku se studánkou a s pečlivě opracovaným dřevěným okrajem. Poté začala svoji prezentaci: „Tak tedy, k boji také mám svůj zvláštní způsob. Jak zmínil Kankuro, mou hlavní zbraní je vějíř. Ale boj s vějířem není má jediná záliba v nich. Velice ráda je sama tvořím ne jen k boji. Mám doma celou stěnou ověšenou nejrůznějšími vějířky vlastní tvorby a tohle je jeden můj zvláštní kousek, na kterém jsem si dala zvlášť záležet.“ A dál se rozplývala nad krásou ve své zálibě.

Podívejme se za dalšími zahraničními hosty.
V učebně číslo 341 ukazovalo pět lidí z oblačné svůj společný obraz. Byla to taková míchanice barev v odstínech červené, přes oranžovou, hnědou, žlutou, zelenou i modrou až k fialové. Byly to různé tahy štětcem sem a tam a na několika místech obtisk dlaně. Dle lidiček z Oblačné to mělo zobrazovat lidskost, přátelství a fantazii člověka.
„Pěkné, zajímavé,“ ohodnotil to Iruka a pospíchal se podělit o své poznámky a celkový dojem z díla s ostatními členy poroty.
Jen co zmizel z dohledu jeden ze skupinky povídá: „Výborně kluci, vše jde přesně podle plánu. Za nedlouho dosáhneme svého cíle.“ Tajemně se usmál a ostatní ho napodobili.

Zatím ale jistá podivná dvojička s ještě podivnějším doprovodem procházela sem a tam po přízemí Akademie.
„Takže zahajujeme akci. Hidane pojď se mnou. Deidaro, Sasori, chovejte se jako zamilovanej pár a běžte se přihlásit do soutěže. Ostatní držte skupinku dokud vám nedám povel. A hlavně nenápadně!“ zašeptal jeden z doprovodných chlápků a změnil směr chůze. Další z mužů ho násldoval a pod stále účinkujícím maskovacím jutsu se oba vytratili.