Žít...

Stočen do klubka v temnotách... vyčkává. Má tolik času na to, aby přemýšlel. Je to snad celá věčnost a zároveň pár úderů srdce. Je sám... sám se svými myšlenkami. Jediné co ho teď zajímá je to, co vlastně znamená... žít.

Nikdy neměl nic zač by bojoval. Nikdy neměl nikoho kdo by mu byl drahý. Nikdy se neobjevil někdo, kdo by mu dal poznat pocit hřejívé blízkosti. Vždy byl sám. Sám a osamělý. Nevěděl jaký je den, ani jak je doopravdy starý. Během svého mládí ani nezahlédl slunce. Celý jeho původní život byl jeden velký prázdný den. Takto žil po mnoho let... než ho potkal, a on změnil jeho život. Dal mu smysl... žít.

Nevěděl co si má myslet. Byla to první osoba, která se vůči němu nechovala odtažitě. Byl to první člověk, jenž mu umožnil důvěřovat. A on mu ochotně důvěřoval. Důvěřoval mu bezhlavě a fanaticky. Ta osoba se stala jeho Sluncem v doposud temném dni. Věděl že se může stát cokoliv, ale to Slunce zde stále bude. A jen a jen pro něj chtěl... žít.

Nikdy neměl touhu poznat ostatní pocity. Byly mu cizí. Láska? Na co by mu byla láska. Přátelství? K čemu by mu bylo? On nic z toho nepotřeboval. Šlo mu jen o to, aby mohl uznávat své Slunce, a ono o tom vědělo. Kvůli němu by se klidně vrhl z útesu na skaliska, a usmíval se přitom. Přišel o veškerou soudnost, ale nevadilo mu to. Věděl že jeho důvěra je možná hloupá a slepá, ale nepozastavoval se nad tím. Byl jaký byl, a jiným být nehodlal. Jen takto chtěl...žít.

Vždy byl svému Slunci užitečný. Pokaždé udělal to, co po něm bylo žádáno. Nikdy neselhal. Nikdy se nezmýlil. A Slunce to vědělo. Mělo se mu od něj dostat nejvyšší pocty. Potom ale přišly komplikace. Nebyla to jeho chyba. Nemohl to nijak ovlivnit. To bylo na tom všem to nejděsivější. Stal se zbytečným... naprosto nepotřebným. Jeho Slunce se od něj odvrátilo. On o tom věděl, ale nechtěl si nic takového připustit. Přesto začal pomalu ztrácet vůli... žít.

Dny se opět ponořily do monotonní šedi. Vše bylo tak stejné. Čas plynul odporně pomalu. Jen tak ležet a přemýšlet. On vlastně většinu svého života jenom přemýšlel v temnotách. Byl tohle vůbec nějaký život? Měl pro něj nějaký smysl? Pořád se ptal sám sebe na ty samé otázky. Jeho Slunce jej zavrhlo. On už mu nemůže být nikdy prospěšný. Neznal důvod proč... žít.

Potom ale dostal šanci. Tato novina pro něj byla jako dar z nebes. Byla to jeho příležitost vrátit se na výsluní a získat pozornost od něho... objektu veškerého jeho zájmu. Věděl, že to možná znamená jeho konec, ale netrápilo ho to. Takovou příležitost nemohl zahodit. Udělá to kvůli němu... svého života si moc necenil. On svůj život vlastně ani neměl. Půjde a udělá cokoliv, co bude nutné. A tak na chvíli zase nalezl důvod... žít.

Myslel si, že to půjde lépe, ale všechno se zvrtlo. Bylo mu jasné, že své Slunce již více nespatří. Neustále si všechny své vzpomínky pořád dokola přemítal v hlavě. Tohle bude konec... úplně zahodil již tak dávno ztracenou šanci... žít.

Jeho tělem projela křeč. Musel jednat rychle. Z úst mu odkapávala jeho vlastní krev. Bylo na čase postavit se na poslední odpor. Poslední vzdor. Byl čas jednat. Čas prosadit sebe a svůj sen. Sen o jeho Slunci, a o tom, jak bude ono bez něj nadále... žít.

Vyrazil tedy z temnot v posledním zoufalém útoku. Zaútočil na hlavu jednoho ze svých protivníků. Úder však nedopadl. Zemřel ještě předtím, než mohl vzít někoho do pekel s sebou. Jeho poslední myšlenky se ubíraly tak jako vždy směrem k jeho milovanému Slunci. Nikdy se nenaučil, a nedozvěděl se, jak a pro co vlastně...žít.

Kdesi daleko od místa skonu oné nebohé duše pohasla v potemnělé místnosti jedna svíčka. Zlaté oči jenž na ni upíraly svůj ledový pohled se ani nepohnuly. O co vlastně šlo? Jedna z postradatelných figurek na šachovnici... prostě vymizela. On ale získal daleko žádanější figuru. Pěšec brzy přejde šachovnici a stane se dámou. Usmál se. Všechno šlo více, či méně dle plánu. Necítil žádnou lítost či výčitky. Proč taky? Co se stalo? Nic... jeden z bezvýznamných životů vyhasl. A tak tomu bylo po celém světě každý den. Rodíme se abychom zemřeli, a to je vlastně náš důvod... žít.