Vláda temnoty 01 – Vzpomínání

Je tomu už pět let, co naši hrdinové prohráli bitvu s Orochimaru, který je brutálně pozabíjel, ale díky Ino, Kibovi Sakuře všichni zase „obživli“. Následně se ukryli, aby unikli kruté vládě Orochimaru nad celým světem a promysleli plán, jak Orochimaru konečně zabít.

„Pořád tomu nechceš uvěřit?“ zeptal se bělovlasý muž ženy stejného věku, která seděla u vchodu do jeskyně a smutně hleděla ven.
„Ne. Pořád přemýšlím, co jsem udělala špatně, že to skončilo zrovna tak,“ povzdechla si žena.
„Ale ty jsi nic špatně neudělala, Tsunade,“ zakroutil hlavou muž.
„Myslíš, Jiraiyo?“
Jiraiya kývl a přisedl k Tsunade.
Jejich rozhovor někdo z povzdálí sledoval.
Mladá žena si povzdechla.
„Co je, Sakuro?“ zeptal se jí černovlasý muž v jejím věku.
„Sasuke, myslíš, že někdy dostaneme šanci?“
„Nevím, ale jestli ano, tak máme nějakou šanci. Naše schopnosti dokonale ovládáme a jsme všichni i silnější než kdy dřív.“
„To ano, ale nezapomínej, že stojíme proti Orochimaru,“ upozornila ho Sakura.
„Na to se nezapomíná,“ objal ji Sasuke a letmo jí políbil na tvář.
„To má pořád depku?“ zeptal se otráveně blonďatý muž.
„Naruto! Tohle neříkej!“ naštvala se Sakura a jednu mu vrazila.
„Ale je to pravda,“ hájil se Naruto.
„Sice se za těch pět let trochu změnila, ale to neznamená, že má depku!“
„Trochu?! Sakuro, to přeháníš!“ ozval se za nimi další hlas.
„Neji, to si ty? Já myslel, že budeš s Ten Ten,“ ušklíbl se Sasuke.
„Hele, nech si toho, jo?“
„Nechte toho,“ brzdila je Sakura. „Radši bychom je měli nechat samotný.“
„Ale..“ začal protestovat Naruto.
„Žádné ale,“ vzala Naruta za ucho Sakura a táhla ho do útrob jeskyně.
„Kdo má hlídku?“ zeptal se ostatních Sasuke, když vešel do osvětlené části jeskyně.
„Nejspíš Iruka s Shikamarem,“ odpověděl mu Kiba.
„Mohli byste dojít do zdejší vesnice pro nějakou zeleninu?“ zeptala se mužského obsazenstva modrovlasá žena.
„Jasně, Hin!“ rozesmál se Naruto a táhl s sebou ještě Kibu.
„Akamaru, zůstaň!“ přikázal Kiba psovi.
„Bude něco normálního k obědu?“ zeptal se s nadějí v hlase Chouji.
Po celou tu dobu, co se museli skrývat, každá žena musela vařit, pokud měla při sobě nějaké ty přísady na vaření. Pokud je neměly, požádali mužskou část obyvatelstva v jeskyni, aby něco sehnali. Za těch pět let se dalo i lecos vypěstovat, takže hlady nikdo netrpěl. Možná na pár věčně hladových vyjímek.
„Nevím,“ pokrčila rameny Hin a odešla do malé nenápadně provedené kuchyňky.
„Sakuro, mohla bys mi pomoct, prosím?“ houkla Hin z kuchyně.
„Jasně, už běžím.“
Sakura pustila Narutovi ucho a běžela do kuchyňky za Hinatou.
„Všichni vypadají, že mají dobrou náladu, viď?“ načala téma hovoru Hinata, když brala pánvičku.
„Jo, ale Tsunade mi dělá starosti.“
Sakura pod pramenem vody omývala jakýsi nožík, kterých bylo v kuchyňce několik.
„Sakra!“ zaklela Hinata.
“Co je?“ zvedla hlavu Sakura od krájení cibule.
„Zase mi spadl písek do vody,“ povzdechla si Hinata.
„Gaaro, mohl bys na chvíli?“ zavolala po neúspěšném pokusu písek dostat z tekoucí vody ven.
„Co potřebuješ?“ zeptal se Gaara, ale jakmile se podíval na Hinatu došlo mu to. „Neříkej, že ti zase do vody spadl písek, Hin.“
„Já za to nemůžu,“ hájila se Hinata.
Gaara nesouhlasně zakroutil hlavou a vytáhl písek z vody.
„Díky,“ usmála se na něj Hinata a pokračovala ve vaření.
Gaara se vyklidil z kuchyňky, protože ve třech už tam bylo přece jen těsněji.
„Tady máte tu zeleninu!“ zahlaholil Naruto a s Kibou přitáhl dvě velké tašky.
„Co v nich máte?“ usmála se Sakura. „Nevypadá to, že tam je jen zelenina.“
„No, dali nám i maso a ovoce, takže tentokrát budou hody,“ olízl se mlsně Kiba a rychle z kuchyňky odešel, aby se po něm náhodou ještě něco nechtělo.
Po hodině Sakura s Hinatou připravily skutečně výživný oběd.
„Podává se oběd!“ oznámila všem Sakura a uhnula těm největším hladovcům, kteří se nemohli dočkat oběda.
S úsměvem hleděla, jak všichni do sebe ten oběd hážou a pak dvě porce odnesla hlídce.
Po obědě se všichni rozprchli po celé krajině a neslyšně trénovali. Jen hlídka byla pozměněná.
Na stromech seděly Temari se Sakurou a tiše pozorovaly okolí.
„Temari?“
Temari k Sakuře otočila hlavu a tázavě se na ní zadívala.
„Pět let je dlouhá doba na to, aby se Orochimaru přesvědčil v tom, že jsme mrtví, nemyslíš?“
„Jo, to máš pravdu,“ přisvědčila Temari.
„Vypadá to, že po pěti letech se vrátíme na scénu.“