Malí gangsteři ze Suny 07

Načervenalé světlo zapadajícího slunce dopadlo na tvář rudovlasého chlapce. Seděl sám na střeše jednoho domu ve Skryté Písečné. Zamyšleně se díval na naducané červánky plující po obloze.
Už dávno měla přijít. Že by se zpozdila? Nebo se jí něco stalo? Snad ANBU nezjistili, že to byla ona, kdo zmastil sochu Čtvrtého od hlavy až k patě.
Někde v dáli zaštěkal pes. Jinak bylo ticho. Až moc velké ticho. Vtom se ozvalo hlasité zaskřípění padacích dvířek, až Gaara leknutím nadskočil. Na střechu vylezla podivná šikmooká stařena. Gaara se zamračil. Uvažoval, jestli má zmizet nebo zaútočit. Než se však stačil rozhodnout, stařenu zahalil oblak kouře. Na jejím místě stála Kohana a ve tváři měla ustaraný výraz. Gaara si oddechl.
„No konečně.“
„Čau, dřív to nešlo…. Ale tak co? Co na to taťula? Povídej, přeháněj!“ zajiskřilo Kohaně v očích.
„Nóóóó..“ protahoval Gaara. „Nevím, jestli to popíšu do všech podrobností….“
Kohana se mezitím pohodlně usadila a s nedočkavým výrazem čekala, co z kamaráda vypadne.
„Byl právě ve svém kanclu… najednou k němu vpadl vyděšený chunin s kozí bradkou a ten mu oznámil, že někdo pomaloval jeho sochu…“
„A co potom?“ zašeptala Kohana napjatě.
„Potom vystartoval ze svého kanclu, jako by ho Temari přetáhla svým vějířem. Vypadal jak Batman, když běží do akce….. Vlál mu plášť, rouška se mu třepotala.., no a doběhl na místo..“
Kohana se zhroutila.
„Nejprve zmodral… potom zfialověl a zezelenal….a zčervenal. Jestli těch barev vystřídal víc, to opravdu netuším, protože přes tu roušku nejde moc vidět. Pak se zhroutil do jedné z těch židlí, co tam jsou. A samozřejmě uviděl ten nápis. V tu chvíli to vypadalo, že dodělá. Začal sebou škubat v předsmrtných křečích a přitom začal vydávat podivné skřeky. Nejspíše to byly nějaké rozkazy, protože se dovnitř nahrnula kopa ANBU. A víc nevím, protože mě vyhodili ven, ať neruším.“ Dokončil Gaara vyprávění. Potom sklouzl pohledem po Kohaně.
„Nechtěl jsem tě rozbrečet.“
„To je jedno.“ škytla hnědovláska a otřela si slzičky smíchu.
„Co tě vlastně zdrželo?“ zajímal se Gaara. Kohana si povzdechla.
„Naši nechtějí, abych se s tebou vídala.“
„Myslí si, že jsem zrůda, že? Všichni si to totiž myslí.“ utrousil Gaara.
„Tak hele, zapomínáš na mě. Já si nic takového nemyslím! Jsi fajn kluk s písečným tchořem v sobě… nebo co to vlastně je.“
„Takže už se nebudeme vídat?“ zeptal se Gaara smutně.
„Blázníš?“ vyhrkla Kohana. „Jestli se s tebou budu nebo nebudu vídat, záleží na mě a ne na rodičích.“
„Nepustí tě. Všimnou si, že nebudeš doma.“ zavrtěl hlavou Gaara.
„To pochybuji, mám totiž plán.“ usmála se Kohana.
„Jaký plán?“
„Víš, jak umíš ten písečný klon…tak.. no… pomocí Henge no Jutsu bys ho proměnil do mé podoby a ten bysme propašovali do mého pokoje a bylo by to. Rodiče by nic nezjistili.“
Gaara se poškrábal na bradě.
„To by mohlo vyjít.“ řekl nakonec. Kohana nasadila lišácký výraz.
„Si piš!“
Jejich pohledy se setkaly.
„Ne, na to zapomeň!“ zděsil se Gaara.
„Nevím, o čem mluvíš.“ zvedla Kohana obočí, ale ďábelský úsměv skrýt nedokázala.
„Na tu misi nejdeš. To neprojde.“
„Však než to zjistí… budu už dávno pryč. A ještě k tomu budeš určitě potřebovat schopného pomocníka, broučku.“ poznamenala Kohana s výrazem starostlivé maminky.
„Snad tím nemyslíš sebe?“ vyprskl Gaara.
„Tím chceš říct co?“ zeptala se Kohana smrtelně nebezpečným tónem.
„No… bude to hodně nebezpečné… a rodiče o tebe budou mít strach…“ blekotal Gaara. Kohana si odfrkla.
„Nečekala jsem, že uslyším takovéhle kecy zrovna od tebe.“
„Bude to mise kategorie A.“
Kohana si povzdechla.
„Fajn. Chápu. Taková malá holka jako já by ti jen překážela. Byla bych jen na obtíž, že?“
„Takhle jsem to nemyslel!“ obhajoval se Gaara, ale Kohana už byla na nohou. Zamířila k padacím dvířkům.
„Už musím jít, sbohem.“ vyhrkla a zmizela Gaarovi z očí. Ten nevěděl, co si o tom má myslet. Nechtěl ji urazit, ale taky nechtěl aby se jí něco stalo.
„Chjo..“
S babama jsou jen potíže. A ještě k tomu jsou pěkně nepředvídatelné.
Gaara se na chvíli zamyslel.
Stejně půjde. Jak ji znám, tak přiběhne s obrovským batohem v šatech havajského stylu.
Při té myšlence se musel usmát.
Však uvidíme zítra…