Útržky ze života - Kabuto 05 - Trénink, trénink a zase trénink

Po objednání čoček se vrátili domů. Kabuto se uchýlil do svého pokoje. Nějakou dobu seděl na posteli a házel si o zeď míčkem, z toho ho ale vyrušilo Tendovo volání. Seběhl dolů.
„Kde jsi?“ Zeptal se nahlas.
„V kuchyni. Pojď sem, něco ti ukážu,“ vykoukl ze dveří Tendo.
„Co? Cože?“ Zmateně vešel a ještě zmateněji se díval na mrtvou rybu položenou na stole.
„Už je mrtvá, ale to nevadí. Něco tě chci naučit. Dívej se a pamatuj si, co ti řeknu.“ Řízl do ryby nožem. Potom na to msto přiložil ruce, zavřel oči. Kolem rány szazářilo zelené světlo chakry, uzavřela se, světlo zhaslo. Usmál se: „Tohle jednou budeš možná umět. Zatím tě naučím léčit povrchové rány, později i nějaké hlubší. Ale pamatuj, život vrátit ninkdy nemůžeš, za to je daň vysoká.“
„Co by se stalo?“
„Zamřeš. Vysaje to z tebe veškerou chakru a nejspíš tím mrtvého ani neoživíš.“
Vzal znovu nůž a lehce se řízl do prstu. Po kůži mu stekl pramének krve.
„Soustřeď chakru od srdce, která ti tam právě proběhla, proto je tak zelená, a představuj si, jak se rána zaceluje a rostou nové buňky. Zkus to,“ pobídl ho.
Položil nad jeho prst ruce a soustředil se na hledání zelené chakry. Uvnitř hrudi ucítil jakési chladno – teplé místo plné energie a pokoušel se z něj dostat onu energii do dlaní. U konečků prstů se mu zeleně zajiskřilo, ale než stačil cokoliv udělat s rannou, unikla mu chakra bez účinku. Zkusil to znovu. Našel to místo a znovu nechal chakru prostoupit do dlaní. Představoval si tvořen nových buněk, které zacelovaly ránu.
Po vteřině, která se zdála být hodinou, otevřel oči a vydechl, protože už nápor neustále procházející chakry přes konečky prstů nevydržel. Rána byla téměř pryč, zbyl po ní jen tenoučký strup.
„Vidíš, že to jde. A hned na druhý pokus, blahopřeju. Vypadá to, že ti to půjde, ale ještě potřebuješ hodně trénovat.“
Rozcuchal mu vlasy.
„Jestli se ale nechceš učit na medika, řekni. Se základy pro obyčejné ninji ti taky můžu pomoci.“
„Ne, líbí se mi lékařské povolání, klidně budu pokračovat,“ přerušil ho.
„Tak jo. Zítra ti přinesu něco na čem bys mohl trénovat,“ podíval se z okna. Byla už téměř tma. „Běž už spát. Dobrou noc!“
„Dobrou!“ Vyběhl zase do pokoje.

Probudilo ho sluneční světlo. Protřel si oči a nasadil pantofle. Pomalu se doloudal do kuchyně. Přistoupil k lednici a vytáhl mléko. Z poličky si vzal hrnek s talířem. Nasypal do misky dětské cereálie a zalil je mlékem. K pití si dal také mléko. Posadil se.
Do místnosti po pár minutách vešel v pyžamu i Tendo. Přisunul si k sobě cereálie a dal si je taky. Při jídle unaveně mžoural do misky.
Kabuto ospale zvedl hlavu: „Víkend. Ještě bych spal, ale v tom světle to prostě nejde.“
Otec jenom pomalu přikyvoval. Pak mdle řekl: „Mám za hodinu misi. Klidně jdi ven, nebo trénu. Jídlo je v lednici.“
Hodil do sebe snídani a odešel.
Kabuto rozespale pokračoval v jídle. Ještě zakřičel: „Ahoj!“ když se s ním hlasitě ode dveří rozloučil. Dojedl. V pokoji na sebe natáhl oblečení a vyšel z domu, zamknul. Pomalu vešel do parku. Prošel po cestě k jezírku a posadil se na trávu. Zadíval se na hladinu, kde právě přistávaly kachny.
„Tady jsi. Mám pro tebe návrh: O víkendech tě budu trénovat. Zatím za to nic nechci,“ ozval se za ním hlas. Když se otočil, stál za ním zase Sannin a usmíval se.
„A co mě budete učit,“ zeptal se ne překvapeně, protože po hlase poznal, ale se zájmem.
„Různá jutsu. Budou se ti hodit. Ale jak jsem říkal, teď nic nechci, až časem mi dluh splatíš nijak zvláštním způsobem. Nemusíš se bát,“ dodal, když Kabuto znejistěl.
„Já se nebojím. Dokonce vím, že jste neměl pravdu,“ řekl trochu vytahovačně.
„Vážně?“ Předstíral Orochimaru zájem. „A v čem?“
„V tom že nemám talent na taijutsu. Ale to jste se spletl, jenom špatně vidím, brzo dostanu brýle, a potom mi to půde jako každému jinému.“
„A ty chceš, aby ti to šlo stejně jako ostatním?“
„Ano, proč by nemělo,“ podivil se Kabuto.
„Ty nechceš být výjimečný, jiný? Nechceš, aby ti to šlo trochu jinak, lépe?“
Zamyslel se nad jeho slovy. „To mě budete učit něco jiného? Něco, co mě učiní vyjímečným?“
Orochimaru přikývl, pak ale rychle dodal: „Neměl by ses s tím nikomu raději svěřovat.“
„Proč?“
„Lidé by ti mohli závidět, a pak by ti mohli zakázat je používat, jen aby oni byli lepší.“
„A tátovi to říct nemůžu?“
Odpověď byla zavrtěním hlavou.
„Můžeme začít teď hned, jestli chceš,“ navrhl.
„Tak dobře,“ zvedl se. S očekáváním se obrátil zády k jezírku.
„To, co tě teď naučím, musíš udržet v tajnosti a používat sám ho nesmíš. Tvá zásoba chakry není totiž tak velká, zabilo by tě to. Je to hodně pokročilé jutsu, takže, když ti to hned nepůjde, nic se neděje.“
Ze zad si sundal velký svitek šedé barvy. Položil ho před Kabuta a rozbalil. Bylo na něm několik vymezených sloupců a pár jich bylo už zaplněných písmem s nějakými tečkami dole.
„Podepíšeš se a dolů dáš otisky prstů jedné své ruky. Je to smlouva s hady. Když to uděláš, budeš je moci přivolávat na pomoc, ale podle chakry bude i jeho velikost.“ Pokynul mu, aby začal.
„Ale, Orochimaru-sama, nemám inkoust ani štětec.“
„Krví,“ zarazil ho a podal mu štětec.
„Y – a – ku – shi Ka – bu – to.“ Odříkával při psaní. Nakonec přidal i otisky.
„Dívej se,“ vyzval ho Orochimaru. Kousl se do prstu, složil pečetě, přitiskl dlaň k zemi: „Kuchiyose no jutsu!“
Kabuto vystrašeně couvl. Před ním stál Orochimaru na hlavě obrovského hada.
„Tenhle je trochu menší, protože na nás nechci upozorňovat. Král hadů Manda je třikrát, ne-li čtyřikrát, takový.“
Kabuto ose nadšeně kousl do prstu a začal opakovat pečetě po Sanninovi.