Moriko - 4. kapitola - Ošetřovatelka

Venku přes sídlem docela početné skupinky vrahů bylo příjemně. Dva ninjové tam právě trénovali. Orochimaru se uchechtl, lusknul prsty a vypustil z rukávů dva hady. Sasori se nenechal zmást a rychlým pohybem omotal hadům kolem krků chakrová vlákna a začal je utahovat, aby donutil svého partnera odvolat útok.
„Neškrť mi je!“ zaskučel Orochimaru.
„Říkal jsem ti aspoň stokrát, aby sis vymyslel něco originálnějšího!“ namítl Sasori.
„To není fér! Nikdy se nenecháš nachytat!“
„Tak uznej porážku! Někdo musí být druhej,“ chlácholil ho červenovlasý mladík.
Orochimaru se zatvářil jako zpráskaný pes, odvolala háďata a vykročil k němu, aby si podali ruce a skončili trénink. Při stisku pohlédl ninja k zemi a Sasori cítil, že něco vyrazilo po jeho zádech nahoru a než to stačil ze sebe setřást, kousla ho ta věc do ramene. Sasori zahlédl jen dlouhé tesáky, než zvířeti usekl hlavu a pak se rozmáchl ještě jednou, a Orochimaru tak přišel o pramínek svých přepečlivě udržovaných vlasů.
„Cos to udělal?“ zaúpěl dlouhovlasý.
„To ti patří, ty sketo!“ zavrčel mladík. „A nefňukej, zas ti to doroste! Příště budu mířit výš!“ odfrkl si a spustil: „Říká ti vůbec něco čestný jednání? Podáním ruky ukončuješ boj! Je nemyslitelný, abys v té chvíli zaútočil!“
„Ale nepřítel o tom vědět nemusí!“ Orochimaru se pokusil obhájit.
„To je přece úplně jedno! A jestli to hodláš vést takhle, tak se mnou nepočítej!“ Sasori neměl daleko ke skutečně silnému výbuchu, ale zarazil se včas.
„Byl to obyčejný hadí jed, předpokládám?“
„Jistě,“ přisvědčil Orochimaru, ale už nedodal, že jeho hadí jed působí o něco rychleji než klasický.

Sasori brzy přišel na svůj omyl. Hned mu bylo jasné, že sám to nezvládne. „Kruciš! Už přestávám vidět!“
Měl štěstí, že Moriko byla poblíž. Požádal ji o pomoc, ihned k němu přiběhla.
„Já jsem to ale nikdy nedělala,“ posmutněla.
„Nevadí… budu ti říkat, co a jak. Ale pospěš si, nemáme zrovna moc času,“ zasyčel bolestí. Těkala nervózně očima a pozorně poslouchala. „Tu černou lahvičku. Je malinká, nemůžeš ji přehlédnout,“ zasténal, obzor se mu začínal zamlžovat.
„Je to tahle?“ Strčila mu nádobku pod nos.
„Ano,“ přikývl. „Pomaž mi tím tu ránu.“ Ukázal sice nesprávným směrem, ale dívka už viděla, že si těsně předtím, než ji zavolal, obnažil rameno. Pustila se do léčení a brzy uslyšela Sasoriho úlevné: „Díky.“
„Budete v pořádku?“ optala se.
„Pár dní si poležím, mám pocuchaný žaludek,“ zkusil se usmát, ale nakonec toho nechal a poručil si donést kbelík.

Vůdce ho navštívil o pár hodin později. „Jak se cítíš?“
„Mohlo by být líp.“ zakuckal se oslovený ninja.
„Vy jste to přehnali, co?“ uchechtl se Pein.
„Ne. Jen ten pitomec to nedomyslel a otrávil mě,“ mávl rukou Sasori.
„Máme štěstí, že se vyznáš v jedech. Přijít o jediného medic-ninju v Akatsuki by byla strašlivá tragédie.“
„Můžete pro mě něco udělat, Šéfe?“ Mladík na něho upřel prosebný pohled. „Ať sem ten blb pár dní nechodí.“
„To snadno zařídím!“ poplácal ho Vůdce po zádech a nechal ho odpočívat.

Nastal večer. Dívenka pobíhala po pokoji a starala se, aby nemocnému nic nechybělo. „Až se trochu zmátořím, naučím tě ošetřovat zranění, chceš?“
Moriko přikývla. „Bude to pro mě velká čest, pane.“
Mladík se na ni zkoumavě podíval. „Pane? Jak na to tak koukám, můžeme být přibližně stejně staří. Říkej mi Sasori, ano?“
„Dobrá,“ souhlasila, i když nerada.
„Vedeš si dobře. Jak že se vlastně jmenuješ?“