Útržky ze života - Kabuto 03 - Osudové setkání

Na lavičku dosedl chlapec. Rozhlédl se před domem, jestli na něj už Tendo nečeká. Zvedl ze země pouzdro na kunaie a upevnil si ho ke stehnu.Potom si zkontroloval opasek Nasadil si batoh. Zvedl hlavu, když z domu vyšel muž v zelené vestě, šedých kalhotech a tričku, kolem paže měl zavázanou čelenku Listové vesnice.
„Dej mi batoh. Půjdeme trénovat do lesa, dneska je na to krásný počasí,“ zadíval se do slunce.Vyšel do ulic města a Kabuto za ním běžel, aby ho dohnal. Na kraji vesnice se Tendo zastavil, počkal na něj.
„Kousek odtud je menší palouk, tam by jsme mohli trénovat,“ vyšel k lesu po cestě a za chvíli už procházel jeho zelení.
Pomalu došli na palouk uprostřed lesa. Skrze stromy tam prosvítaly silné pruhy světla, ale mezi nimi byla i stinná místa. Tráva tam byla krásně zelená a dlouhá po kotníky. Tendo odněkud vzal veliký dřevěný špalek a postavil ho na zem.
„Soustřeď se na ten terč, co nejvíc můžeš,“ připevnil na něj papírový kruh s mnoha menšími v něm. „A pak hoď shuriken. Nezapomeň, že musíš mít uvolněné zápětí, žádnou ztuhlotinu. Tak, můžeš to vyzkoušet,“ ustoupil, aby mohl Kabuto začít.
Ten si stoupl trochu dál, vytáhl shuriken, zaměřil se na cíl, hodil a….minul. Shuriken se zabodl do země za kmenem.
„No tak, klidně to zkus znovu, jednou ti to půjde,“ pobízel ho jeho adoptivní otec.
Znovu vytáhl shuriken. Po vteřině soustředění se ho na terč hodil. Zbraň dopadla do trávy.
Takhle stříle asi hodinu a Tendo se na to v klidu, ale trochu zklamaně, díval. Kabuto se nikdy nestrefil.
„To stačí. Už jsi unavený, půjdeme domů,“ přerušil jeho snahu. Položil mu na rameno ruku.
Zvedl hlavu: “Nikdy mi to nepůjde.“
„Ale ano, jednou určitě. Právě tímhle se budeš lepšit. Lepší recept než trénink neznám.“
Pomalu odešli domů.

Další den se Kabuto vzbudil později, proto si rychle sbalil věci do školy, v kuchyni popadl svačinu a rozloučil se. Vyběhl ven. Když doběhl na akademii, všude už bylo ticho, všichni byli ve třídách. Došel ke dveřím té své, otevřel.
„Omlouvám se, sensei, zaspa-„
Vedle senseiky stál muž. Měl černé dlouhé vlasy a bledou tvář. Od koutků očí k nosu se mu táhlo fialové líčená nebo něco podobného. Mluvil s ní úlisným hlasem.
„Nikdo jiný přijít nemohl. Snad vám moje přítomnost nebude vadit.“
„Ne, samozřejmě.“ Obrátila se na Kabuta: “Posaď se, Kabuto. Ještě jsme nezačali.“
Zalezl do své lavice. Chvíli si prohlížel zvláštní ninja uniformu muže a pak se zeptal spolužáka: „Kdo to je?“
Tázaný pokrčil rameny a odvrátil se od něj ke svému kamarádovi.
„Takže dobré ráno, třído! Kdo z vás mi poví, kdo je naším Hokagem a kolikátým je? Ano, Haruhi?“
„Sarutobi Hiruze, Sandaime Hokage,“ odpověděla pohotově.
„Správně. A má nějaké žáky? Remi?“
„Ano, má tříčlenný tým.“
„Jo. A z koho je ten tříčlenný tým složený?“
Na tuhle otázku se nikdo neodvážil odpovědět. Po třídě se rozlehlo ticho. Muž na děti trochu vykolejeně zíral. Pak se obrátil na senseiku: „Co je učíte? Jak to, že tohle neví?“ Jeho hlas zněl překvapeně, ale ne podrážděně.
„Každý si to pamatovat nemusí, jsou to děti,“ odpověděla mu v klidu, aniž by se na něj podívala. Dál se věnovala třídě: “Mezi žáky našeho Hokageho patří: Tsunade-hime, Jiraya-sama a Orochimaru-sama. Původně jsem chtěla, aby přišli a vy se jich mohli zeptat na, co chcete, ale zřejmě jim do toho něco vlezlo. Ale ne všem, protože Orochimaru-sama přišel odpovídat na vaše otázky. Prosím, máte slovo,“prohodila nakonec k němu.
Orochimaru přejel pohledem po třídě, což způsobilo, že nastal hrobový klid. Nadechl se. Vyslovil otázku: „ Máte nějaké dotazy?“
Nic. Žádná reakce, děti na něj mlčky zíraly.
„Jsem žákem Sandaimeho, Sanninem a ninjou Konohy. Má hodnost je jounnin.“
Nejistě se zvedla ruka dívky se zelenýma vlasama, čímž ho přerušila: „Jak dlouho jste žákem Hokageho? A máte v úmyslu se o stejný titul ucházet?“ Pokoušela se větu zformulovat.
„Kolem dvaceti tří let. Ano, pokusím se získat titul Hokage. Další otázka,“ ukázal na chlapce, jehož obličej byl schovaný pod dlouhými rovnými tmavě hnědými vlasy.
„Kolik přibližně ovládáte technik? A můžete říct nějaké příklady?“ Zpod vlasů se zaleskly zlatavé oči. Vytáhl si na klín ze země bílé štěně.
Muž se zamyslel. Po chvíli přemýšlení odpověděl: „Je jich hodně, sám nevím kolik, ale určitě jich bude přes šedesát, spíš víc. Nechci vám teď plést hlavy příklady některých z nich, ale samozřejmě ta základní jako Busshin no jutsu a Kawarimi ovládám. Z těch silnějších můžu prozradit třeba Kuchiyose no jutsu.“
Hodina pomalu pokračovala, Kabuta výklad Sannina opravdu zajímal a udivoval se, jak může být někdo tak talentovaný. Ještě poslední hodinu na cvičišti přemýšlel, jaké by to bylo být žákem Hokageho, což mu ale bránilo se soustředit na trénink, proto se nikdy netrefil, mířil naprosto vedle.
Po hodině se zklamaně odšoural ven. Všichni ostatní už odešli. Pomalu došel ke starému mohutnému dubu, na němž byla zavěšená houpačka. Posadil se. Smutně se díval před sebe a pomalu ji rozhoupal. Nedokázal si vysvětlit, proč mu to vůbec nejde, i když se snaží jako málokdo.
„Pravděpodobně nemáš na taijutsu talent,“ ozvalo se za ním úlisným hlasem. Otočil se. Stál tam Sannin Orochimaru. Nepokoušel se ho nijak utěšit ani povzbudit, prostě mu řekl pravdu. Chvíli se na něho koukal, ale ze stínu stromu nevystoupil.
„Díky za upřímnost,“ odvrátil se Kabuto. Pokoušel se si ho nevšímat.
„Ale nevíš,jestli nemáš talent na genjutsu a ninjuts, dokud to nezkusíš. Můžu tě něco naučit. Co na to říkáš, Yakushi Kabuto?“
Chlapec udiveně zvedl hlavu: „Odkud znáte moje jméno?“
„Ptal jsem se. Na otázky o vaší třídě mi odpověděli různě. Yakushi Kabuto, třídní lůzr, ve znalostech dobrý. Prý dokážeš odhadnout dobře soupeře. Bez umění využít toho ti to je ale na nic.“
„Jak by jste mi mohl vy pomoci? Svého učně už máe.“
„Ano, Anko je můj učeň a je opravdu velmi talentovaná. Neřekl jsem, že tě chci za učně. Jen ti pomůžu se zlepšit.“
Dítě na něj nevěřícně zíralo. Potom se probralo: „Tak jo.“
Muž přikývl a ve stínu stromů odešel. Kabuto se dál houpal a přemýšlel.