VYVOLENÁ...Minulost se opakuje (007)

„ Já..te..be..miluju..“ vydechl.
Naruto byl očividně mrtvý, ale mě pořád zůstavala naděje proto jsem pokračovala v léčení. Zkusila jsem jestli dýchá.
„ Nedýchá. Kua, Kyuubi pomož mi. Pomož mi s léčením, přece ho nenecháš jenom tak umřít?! “
Orochimaru, který to vše pozoroval z dálky měl na tváři škodolibý úsměv. Kdybych teďka nemusela léčit, vytloukla bych mu ho z tváře.
„ Sakuro. A to jsem si myslel, že jsi chytrá. A prdlajs. Nevyléčíš ho a ani ten démon ne. Jsi moc hodná, žesho zabila. “
„ Jak, jak jsem ho mohla zabít? “
„ Trochu jsem ti pomohl. Vymyslel jsem jutsu, které danou osobu ovádne. Ale teké je mnohem zeanitelnější. “
Přestala jsem ho poslouchat a plně jsem se soustředila na léčení.
„ Dýchej, dýchej, Naruto. “ šeptala jsem.
Došla mi chakra. Položila jsem hlavu na jeho hrudník a brečela.
Uslišela jsem známé ťuk, ťuk. Ťuk, ťuk. On žije, já ho nezabila. Koukla jsem se a měl otevřené oči. Bylo vidět, že trpí velkou bolestí, ale usmál se na mě.
„ Jak je to možné? Byl mtrvej. Měl chcípnout! “ křičel Orochimaru, kterého pomalu ale jistě ovládala histerie.
„ Já...já..jsem možná mrtvej byl..Ale Sak..Sakura mě vyléčila..a..Kyuubi ji pomohl. “ řekl těžce.
„ Ty jeden hnusnej démone! Měls bejt mrtvej...ale to napravíme. “ začal se uklidňovat. „ Prostě vás zabiju sám. “
Naruto nemůže s nikým bojovat a mě už došla chakra. Takže pokud nám někdo nepomůže jistě oba zemřeme.
Navíc potřeje nutně do nemocnice. Strachem se mi zozšířily vzorničky. Nebála jsem se o sebe, ale o něj. Už jsem ho jednou mále ztratila. Nechci znova.
Ještě jsem postřehla kunaie co proti nám letěli a stačila sebe a Naruta odtáhnout. Ale za jednou dávkou letěli další a další. Už jsem to nestačila. Letělo na mě asi deset zbraní.
To je můj konec. Zemřít takhle nechci.
Někdo se jim postavil do cesty a hladce je odrazil.
„ Temari?! “ koukla jsem se na dívku velice jí podobnou. Akorát s delšíma vlasama a opálenější pletí. A celá zářila nějakým velic epodivným světlem.
„ Sakuro. Utíkej pryč. Hned! “
Ty její oči. Měla podobné jako já po aktivování Kekkei genkaie, ale ve žluté barvě. Ve tváři, ale byla úplně stejná jako když jsme se viděly naposled. To bylo hrozně dávno.
„ Slyšíš mě?! Utíkej. Já ho vyřídím. “
Poslechla jsem ji a s Narutem na ramenou jsem běžela směrem nemocnice. Každým metrem jsem cítila, že se moje chakra obnovuje. Běžela jsem stále rychleji a cestou jsem vymýšlela plán. Teď by se mi moc hodil Shikamaru. On vždycky něco vymyslel. Najednou mě to napadlo....
Vytvořila jsem klon a poslala ho do nemocnice. Zatímco já jsem běžela pomoct Temari.
V hlavě jsem měla zmatek. Ta její přeměna? Může to být tím, že je Sluneční kunoichi? A jaktože se mi chakra tak rychle doplňuje? Můžu se i já přeměnit?
Za chvilku jsem byla na místě boje. Silnější, ale zmatenější. Temari byla sice dobrá v boji i tak, ale teďka byla přímo nezastavitelná. Orochimaru měl co dělat aby se bránil jejím útokům zatímco on útočit vůbec nemohl.
Potom se usmál a bouchl ji až odletěla.
To byla teda poddpásovka. Celou dobu dělal, že na ni nemůže útočit a teďka tohle. Musela jsem uznat, že to byl velice dobrý plán. Určitě ho někdy použiju.
„ Ty jses vrátila. Myslel jsem, žes utekla se staženými půlkami.“ smál se Orochimaru.
„ Na ty tvoje namachrované řeči nejsem zvědavá...“
„ Jsi slaboučká a ubulená. Nic neumíš. Ani se o sebe postarat...“ snažil se mě vyprovokovat. „ A ten tvůj kamarádíček, ten Naruto, je úplně stejný. Ikdyž ty se s ním rovnat nemůžeš. To ten i student akademie je mnohem silnější než si ty! “
S každým jeho slovem kolem mě víc sálala chakra.
Začala jsem se měnit. První oči. Ty se zbarvily do světle modra. Další byly vlasy, které se prodloužily téměř na zem. A poslední byla jakási aura co ze mě zářila. Ta měla také modrou barvu.
Orochimaru na mě hleděl s trochu nechápajícím výrazem. Ale hned se vzpamatoval a pochopil.
„ Vidíš. Hned se opičíš po kamarádce a přeměňuješ se taky. Jenže tohle jsem zažil, každá přeměna má svoje mouchy. Ovládnetě to a potom jsi navždy ztracena v temnotě. Nezní to lákavě? “ řekl a olízl si rty.
„ Proč tom všichni tolik ví? “ zeptala jsem se potichu.
„ Protože se to opakuje. Kdysi byly taky dvě Vyvolené. Jedna byla nějaká neznámá z písku a tu druhou určitě budeš znát. Velice mocná žena. A krásná taky. Moc se ti podobá, ze začátku slabá. Ale ona se zlepšovala až předběhla i svoji společníky. I mě...“
„ Kdo to je? “
„ Nebuď nedočkavá, ale pokud to před bojem chceš vědět. Dobrá.............“