Kdo po tobě kamenem, ty po něm ohněm... část 12.

Klap klap klap...

Kankurou na nic nečekal a vrhl svou loutku vpřed.
Sasori se rozletěl, v každé ruce katanu, napuštěnou tím nejodpornějším jedem, jaký si lze představit. Otevřel ústa.
Vypustil fialový oblak plynu, který částečně sloužil jako maskovací dýmovnice, s tím rozdílem, že tento kouř zabíjel. Téměř ihned znemožnil protivníkovi jakýkoliv pohyb, tělo upadlo do paralýzy, a do pár hodin podlehlo hrozné otravě.
Skvělý pro obyčejné shinobi, ale trénovanému protivníkovi nemohl ublížit... Ranmaru rychle vyskočil do vzduchu, nad oblak, který se blížil s velkou prudkostí... Hodil tři kunaie po Kankurovi, který právě obratně manévroval s chakra vlákny a měl tak plné ruce práce. Kunaie se odrazily od písečného bloku, který před něj poslal Gaara.

Doskočil na komín a chvíli je všechny pozoroval zvrchu.
Každý z jeho protivníků byl smrtící, i ten nejlepší Jounin by asi nedokázal vzdorovat příliš dlouho byť jen jedinému z nich. Zvažoval své možnosti. Ano, sice mohl bojovat, a bojoval by zajisté dlouho, nebýt té skutečnosti, že jeho techniky pro ovládání mysli jsou skvělé v boji jeden na jednoho a hlavně... byl na nepřátelském území. V místě, kde se jeho protivníci mohli opřít o celou armádu shinobi, a Listoví shinobi, -ať už si o nich myslel cokoliv- nepatří k nezkušeným či slabým bojovníkům.
Bylo mu jasné, že to musí rychle ukončit.
Jeden na jednoho, dokonce dva z nich by bez problémů zvládl... Ale jeho Doujutsu mu v této situaci pomůže jen přežít, ne vyhrát.

Hokage, Kazekage i Kankurou s jeho loutkou se přibližovali. Pomalým, opatrným krokem. Temari, která byla za nimi, je jistila s vějířem otevřeným až nadoraz a ve velmi bojové pozici, jak usuzoval z jejího zarputilého výrazu. Vedle, po jejím boku s neméně zuřivým pohledem "stála" v podřepu Sakura.

Shikamaru se ohlédl zpět na obě Kunoichi...
„Sakuro, tady síla nepomůže. Vypořádáme se s ním, i za Kakashiho. Věř nám. Jsi nejlepší lékařský shinobi, je Tě potřeba jinde. U něj...“
Kývla na souhlas. Celou dobu čekala jen na tento povel. Zmizela.

„Mno, dobrá, tady nemá cenu skotačit... Trošku je zabavím a mizím...“
Ranmaru bleskovou rychlostí složil několik po sobě jdoucích pečetí, všechny na bázi Katonu a zhluboka se nadechl....
„Katon: Man Tama!!!“ *(Deset tisíc střel)
Společně s výdechem z jeho úst začaly šlehat ohnivé střely, jedna za druhou, neuvěřitelné množství. Jejich síla nebyla ničivá, i když na slušné popálení stačily, ale pokud by více projektilů zasáhlo jeden a tentýž cíl, pak ...

Byla to spíše defenzivní technika, záplava malých ohnivých koulí měla nepřítele zahnat na jedno místo, tedy... pokud možno co nejdále od uživatele onoho jutsu.
A přesně to se Ranmarovi dařilo. Hokage i Kankurou uskakovali v rychlosti před střelami a vzdalovali se, jediný Gaara krytý pískem postupoval stále vpřed. Víceméně...
„Přesně podle plánu.“
Pokračoval ve vypouštění ohnivých střel dokud mu stačil dech. Během této techniky se upnul myslí na jediného doposud stranou stojícího shinobi. Přesněji řečeno Kunoichi.

Gaara se postupně blížil...
Ranmarovi pomalu docházel dech...

„Teď. Teď!!!!“

„Fukimakuru!!!!!“ *(zuřit, zuřivý vítr)
Temari se ohnala svým vějířem a vyvolala běsnící vítr.
Ranmaru vyskočil z komína nejvýš, jak dokázal. Uculoval se...

„Co to...???? Temari!!!“ Shikamaru nevěřícně kroutil hlavou. „Proč mířila na Gaaru????...to musel být ON!“
Následek byl devastující, přesně podle očekávání Narutova žáka i nejlepšího přítele zároveň...
Prudký vítr v kombinaci s Ranmarovou Katon technikou dal vzniknout jednomu obrovskému žhnoucímu hurikánu, smršti, ve které se rozhořely všechny ty bezpočty maličkých ohnivých střel v jeden celek.
Žár byl nesnesitelný. Střecha, na které ještě před chvílí všichni stáli, se začala hroutit, praskat a prskat, rozžhavený udusaný jíl a další stavební materiál, cihly z břidlice, beton a dřevěné trámy napuštěné pryskyřicí explodovaly v krátkých intervalech a vytvořily tak ze střechy malé "minové pole".
Shikamaru i Kankurou v poslední možný okamžik seskočili k zemi, do ulic Listové.

Dopadli i přes svůj výcvik tvrdě, bolestivě. Shikamaru horečně v čilém zoufalství hrabal rukama i nohama, snažil se znovu co nejrychleji postavit.
Nezáleželo mu na JEHO bolesti. Jediné co vnímal, byl bolestivý křik, který mu vyhnal veškerou krev z tváře. Křik jeho ženy, která zůstala nahoře.
Jakoby naschvál ztratil veškerou koordinaci těla. Stále se marně hrabal na zemi jako želva, která leží na krunýři.
Už žádný další křik. Jen praskání ohně a odněkud shora zlomyslný smích.
Konečně se postavil a jediným odrazem vyskočil zpět na střechu. Nevěřícně zíral na tu spoušť. Z původně tvrdé střechy zbyl jen pozůstatek konstrukce, vyčnívající hořící trámy, díry ve stropě ze kterých šlehaly vysoké plameny...
Všude byl velmi štiplavý, páchnoucí kouř, to jak se škvařila pryskyřice v trámech.

Přeskakoval z jednoho hořícího pahýlu na druhý, hledal místa, která alespoň trochu vypadala stabilně. Nikde nikdo.
Zoufale se rozhlížel, nenapadla ho jiná možnost. Přetáhl si vestu přes hlavu a skočil dolů, do ohnivého pekla, které se rozhořelo po propadnutí stropu. Jen tiše doufal, že pod nimi nikdo nebydlel. Nebyl s to si v tom zmatku uvědomit, na které to budově vlastně bojovali.
Užuž se vrhal dolů, když ho drapla pod paží něčí ruka a škubla s ním nazpět.
„Neblbni...“
„Pusť mě, k čertu, vždyť je tam dole...“
Kankurou nesouhlasně zakroutil hlavou. „Podívej...“ a ukázal prstem do jednoho z největších plamenů.
Shikamaru si hlasitě oddechl.
„Vydrží to?“
„Jistě, asi je jim trošku horko, ale určitě.“
Kankurou se usmál... začal se hlasitě chechtat... propukl v hurónský smích.
„Nevím, čemu se směješ. Tohle není k smíchu...“
„Klídek, švagr, je to hotový...“
„Co? Cože?“
„No je to hotový. Tak se můžu smát...“ polykal poslední záchvaty smíchu, „Já jen, že bude horko spíš Gaarovi. Oni jsou jak kočka a pes. Naposledy když byli spolu v jedné místnosti celý den, mimochodem den před svatbou, tak to Gaara málem nepřežil, no a teď... hehe, jsou spolu v jednom malým, písečným kulatým kamrlíku, hahahahaha.“
„Myslím, že Ty už jiný nebudeš...“ zakřenil se i Hokage. „Ale... stále, jak hotový?“
Kankurou se uklidnil a se spokojeným výrazem ukázal nahoru. „Koukej...“

*****************************************************************************

„Ku*va...“
Ranmaru si nevěřícně prohlížel hrudník a čepel katany. Nechápavě mrkal na krev na svých rukou.
„Co to ku*va je...“
Pomalu se cítil slabší a slabší. Nic ho nebolelo. Byl klidný a jen se snažil pochopit, co se stalo...

...klap klap klap...

„To jsem fakt nečekal... necítil jsem ho... to snad...ah, loutka...“

Loutka Sasori pomalu vytáhl otrávenou katanu z jeho hrudníku. Stál za ním. Ranmaru zavřel oči. Pomalu se hroutil, až nakonec ztratil balanc a spadl ze špičky komína dolů na zem, respektive do hořících zbytků střechy.

*****************************************************************************

„Slyšel jsi to? Myslím... v hlavě jako...“ zeptal se Kankurou.
Shikamaru přikývl. „Myslím, že můžeme očekávat návštěvu...“
Otočil se na vesnici a hlasitě hvízdl.
Po chvilce se před ním objevil Anbu v bílém plášti s kapucí.
„Mobilizace. Všeobecná. Hned.“
„Hai!“

Shikamaru se otočil na ostatní Anbu, kteří mezitím přispěchali.
„Suiton shinobi, všichni sem. Uhasit. Ošetřit Kazekageho, mou ženu, ale hlavně... toho divného Shinobi. Chci ho živého.“ S těmi slovy se otočil na Kankura. Měl jasný výraz ve tváři.
„Jo. Mám protijed...“ odvětil Loutkař, ovšem nikoliv nadšeně.

*****************************************************************************

Spěchali ruku v ruce, v těsném závěsu za sebou.
„Můžeš ještě?“
„Musím si trochu odpočinout.“
„Jasně brouku...“ Rozhlédl se okolo.
„Tohle už je naše území, tady jsme v bezpečí.“
„Naše území?“
Naruto pokýval hlavou. „Vítej, Hinato, na území Taijó no Kuni.“
Nechápavě na něj hleděla. „Zemi Slunce?“
„Slíbil jsem Ti, že Ti vše povím. A taky že jo, -totedajó. Ale až v naší Vesnici, Kagegakure no Sato.“
Povzdechla. „Budu dělat, že všemu rozumím.“
Naruto se uculil. „Neboj, bude se Ti líbit. Je to taky taková Hyuuga. Taky Hinata.“ *(Hinata i Hyuuga znamená „Na slunci, na výsluní“...)

Rozmáchl se rukou naokolo.
„Tahle země, i naše Vesnice, no, pojmenoval jsem jí tak kvůli Tobě. Je to takový můj malý dárek pro naše dítě. A pro Tebe.“
„Vesnice ukrytá ve Stínu, to že je na výsluní?“ Usmála se tentokráte ona.
„No...,“podrbal se za uchem, „však uvidíš, to se blbě vysvětluje, -totedajó.“
„Aha. No dobře.“
Oba dva se chechtali, Naruto prostě z povahy, Hinata aby zaplašila smutek a nejistotu. Bála se. Opustila svou Vesnici. Ať už byla jakákoliv a ať už Narutovi provedla cokoliv, byla to JEJICH Vesnice, odjakživa.
Ale nedala na sobě nic znát. Měla trénink, po těch letech kdy musela snášet jeho mise, odchody, pozdní návraty, někdy i týdny jeho nepřítomnosti...

Naruto vyskočil z trávy, ve které spolu seděli...
„Ranmaru....“

***************************************************************************

Tmavou, stísněnou chodbou se potácela postava. Hlavu měla schýlenou, pomalu sunula nohy po zemi v parodii chůze, pažemi šmátrala ve tmě před sebou a dlaněmi hledala jakoukoliv oporu, zeď, něco o co by se mohla na chvíli opřít a odpočinout si.
Prsty přejížděla po vlhkých a chladných kamenech, to když klopýtla a dopadla na kolena. Byl tam až strašidelný klid, ticho. Mrtvo. Opracovaný materiál na zemi, ale i na zdech mohl prozradit, že kdysi tomu tak nemuselo být. Pomalu se zvedla, rukama dál přejížděla po zdi, až narazila na chladnou vyhaslou louči, připevněnou na držadle.
„Je to tak dávno...“ promluvila postava vyprahlým mužským hlasem. „Kdysi jsme tu byli doma, pane...“
Vzpomněl si na dobu, kdy těmito chodbami denně procházel... nejen on, spousta lidí... na dobu, kdy tu bylo relativně živo...
„Ha ha ha...“
Už zase...
Chytil se za hlavu a snažil se uklidnit...
„Teď ne. Teď NE!!!!“
„Ha ha ha...“
„Jděte pryč!!!“
„Ha ha ha... nechci...“
„Co tu vlastně hledáme... všichni jsou už dávno pryč, zbyla z toho všeho jen díra v zemi, tma, zima.“
„A to my chceme, ch ch ch chrrr che che.“
„Ať je to jak chce, neprohraju. Ne po takové době. Nepustím Vás...“
„Vážně? To ssssi nemyssssslííím... ha ha ha ha.“