Kdo po tobě kamenem, ty po něm ohněm... část 13.

Spěchali chodbou do ošetřovny, Kankurou jako první. Zcela hrubě odrážel a strkal do ostatních nemocných, včetně personálu.
„Uhněte! Sakradohájedop*deleku*va uhněte!!!“
Shikamaru a Gaara utíkali za ním, drželi s ním krok a rukama divoce mávali, aby tak umocnili Kankurův projev.
„Pryč, z cesty!“
Prolétli otevřenými dveřmi dále do zadních prostor nemocnice, až se dostali k operačnímu sálu.
„Jak je na tom???“
Sakura si odhrnula vlasy ze zpoceného čela, ani se nepokoušela ohlédnout za zdrojem toho rachotu.
„Odveďte je pryč. A tohodle ať si vezmou taky...“ ukázala bradou na bezvládné tělo Ranmara.
„Počkej... Sakuro, potřebujeme ho zachránit, alespoň tak, aby z něj něco Inoichi a Ibiki vytáhli...“
Vrhla po nich zhnusený pohled.
„Ano. A to je to, co vás zajímá nejvíc, že...“
„Tak to není. Může nám pomoci zachránit mnoho dalších životů, včetně Kakashiho... Jestli se nepletu, on je ten pravý lék pro něj...“
Sakura bezmocně rozhodila pažemi. „Víš snad něco víc, než já? Krom toho, že nevím, co Hatakemu je? Je uplně mimo... a tou nepodařenou seppukou to není... Selhávají mu veškeré životní funkce, a já nevím, jak to zastavit...“
„Má poškozený mozek... něco asi s chakrou, ne?“
„Vypadá to tak, ale nemůžu to dát do pořádku, nevím jak. Já ani nevím, co je špatně, krom toho, že asi všechno...“
Kankurou k ní přistoupil.
„Na... zachraň ho.“ Podal jí ampulku s podivně zelenou tekutinou.
„Protijed?“
„Něco takového. Jako já kdysi. Je to podobné.“
„Jo, vzpomínám si. Zase ten Sasori.“
„Jo, ale tentokrát máme protijed hned.“
„Uvidím, co s tím udělám. Běžte už...“
Vrhla ještě jednou nazlobený pohled, tentokráte jen na Shikamara.
Věděl, co má na mysli. Jeho samotného to žralo.
„Příště by to chtělo krytí, pane Hokage...“
Kývl. Co měl říct? Vysvětlovat jí, že Kakashi nikdy posily nepotřeboval, že by je stejně nechal za sebou, a že to stejně nebyla jeho vlastní chyba bylo v ten okamžik marné.
Otočil se na své přátele a pokynul jim k odchodu. Všiml si, jak Gaara zůstal chvíli viset očima na Sakuře a až nezdravě dlouho na Kakashim.
„Ještě tohle, sakra...“

Pomalu se vraceli chodbou, Shikamaru ještě zastavil u dveří do pokoje pro lehké případy...
„Za chvíli vás doženu, počkejte v pracovně. Jdeme plánovat, pánové.“
Píseční bratři přikývli na souhlas a pokračovali dál.
Shikamaru se nadechl a s pokusem o bezstarostný výraz a tón v hlase zaklepal na dveře a vstoupil. Temari ležela na posteli, hleděla z okna....
„Sluší Ti to, miláčku...“

*****************************************************************************

Pozoroval je zpoza vzrostlého stromu. Stál na jedné z mnoha širokých a pevných větví. Snažil se naslouchat, zachytit alespoň nějaké útržky rozhovoru. Příliš se mu to nedařilo, přesto však díky výcviku shinobi zvládal odezírat ze rtů, tedy alespoň tomu, jenž seděl čelem k jeho skrýši na stromě a jak mu dovolila temná noc, která ale brzy slibovala ustoupit.
Vedle něj se v podřepu o to samé snažila mladá kunoichi v úboru Anbu Listové, které to ale díky její Kekkei Genkai šlo o poznání lépe.
„Rozumíš tomu?“
„Ani moc ne. Nechápu ho. Proč si vykládá se svým klonem?“
„Dycky byl cáklej, nonééé?“
„To bys měl vědět Ty...“
„Dyť to říkám, nonééé?“
Anbu shinobi se odvrátil a usadil se vedle kunoichi. Chvíli se na sebe dívali, jen tak, tušili za svými maskami vykřeněné výrazy ve tváři, přesto ani nehlesli.
„Proč svému klonu říká Hinato? Co, Hanabi?“
„Mám já snad vědět? Sestra je zaručeně doma, otec říkal, že je hlídaná našimi Anbu. Kdyby si pro ni přišel...“
„Henge to není teda...“
„Ne. Hinata henge moc neovládá, natož aby uměla i měnit hlas...“
Shinobi opět nahlédl přes kmen.
Náhle sebou leknutím škubl.

„Ranmaru!“

„Kdo to je? Vidíš někoho třetího?“
„Ne.“
„Na koho teda volal?“
„Hergot jak to mám vědět, nonééé...“
„Konohamaru, tak na koho volal tím jménem?“
„To je jedno. Úkol je stejně jinej. Hokage jasně udal pozice a příkaz k detailnímu průzkumu. I silou. Co tu dělá Naruto, proč si povídá se svým klonem a proč mu říká Hinato, no, to je mi uplně volný.“
„Pokračujem teda?“
„Moment ještě, něco se děje...“

„Daikage Bunshin no Jutsu!!!“
Vedle Naruta se objevil další klon.
„Víš, co máš dělat...“
„Hm..., -totedajó.“
Klon vyskočil do korun stromů a neslyšně, téměř bleskově zmizel mezi větvemi, uhánějíc směrem k Listové.
„Naruto... slyšel jsi to? To volání o pomoc? Je to zvláštní, jako by někdo z dálky, tady...“ ukázala si na hlavu.
„To je tím mým henge, už jsem říkal, máme částečně společné vědomí. Jako klony, ale míň. Jsi svébytná bytost. Kdybys byla jen klon, slyšela bys to mnohem jasněji...“
„Co? Jak to myslíš?“
„To bylo volání mého přítele. On umí, no, nevím, nějaká telepatie nebo co. Herdek, brouku, on mi to vysvětloval už mockrát, umí nějak najít vlnové délky cizích chaker, její proudění v mozku, a nějak se na něj naladit nebo co. Na to proudění. Nebo vlnění. Nebo kroucení. Já nevím, já mu nikdy nerozuměl, -totedajó...“
„Aha...“ usmála se Hinata.
„No, a on ty moje už zná, tak může na dálku ke mně mluvit no a taky když chce tak umí nějak aby ho slyšeli všichni, já fakt nevim, nebo ne všichni, ale ti, kterých tu chakru zná, nebo co jsou blízko a tak. Hele, tím si nezatěžuj hlavu, jdeme domů.“
„A co tedy ten přítel?“
Naruto se zašklebil...
„O toho se postarají ti druzí.“
„Druzí? Klony?“
„Třeba, když to bude nutný. Ale nebude...“
„Jak si můžeš být tak jistý? Říkal jsi, že je to přítel.“
„Taky že jo. Ale... nejsem v Konoze sám, brouku...“

*****************************************************************************

Dva muži seděli na ratanové lavici a pomalým, labužnickým způsobem upíjeli z šálků čaj. Neměli potřebu v tuto netradiční a pozdní dobu mluvit, věděli, co se blíží a co je nevyhnutelné. Společně pozorovali záři, která se líně šířila temným obzorem a zaplavovala pozadí Konohy.
„Myslíš, že je to ono?“
„On? Ne...“
„Je to malé, co...“
„Přesně tak. Kdyby to bylo on, nehořela by jen jedna či dvě budovy, jako nyní...“
„Kdy s Tebou naposledy mluvil?“
„Ohledně naší věci? Včera... Ne, předevčírem, během mise.“
„Takže byl za Tebou... říkal něco konkrétního?“
„Již brzy. Toliko co jsem z oné debaty pochopil.“
„Hmm...“

Pozorovali dál tu ohnivou scenérii. Zdálo se, že pomalu zaniká, jakoby se podařilo dostat oheň pod kontrolu. Ani jednomu z nich se nechtělo spát, byli napnutí až k neuvěření, cítili v kostech, že se blíží rozhodující události, které mohou zásadním způsobem změnit jejich život.
„Mám pocit, že jsem se narodil právě pro tohle...“
„Nemohu říci, že s Tebou souhlasím. Domnívám se, že jsi byl zrozen pro jiné věci. Mnohem důležitější. Tohle je jen prostředek, jedno z mnoha rozcestí na Tvé cestě osudem, životem...“
„Přesto... celou dobu jsem si myslel, že se tohle stane. Nevím jak. Už tehdy když jsem ho poznal, věděl jsem, že změní můj život. Nám všem. A nemýlil jsem se.“
„Čas na změnu... Čas vzít si, co nám náleží.“
„Přesně tak, přesně tak...“

Náhle před nimi zavířil vzduch, prohnal spadené listí na jinak vždy pečlivě upraveném a zameteném dvoře. Stál před nimi on, osoba, o které se celou dobu bavili.
„Naruto...,“ vyjekl jeden z nich překvapeně, „ už???“

Klon kývnul na souhlas.
„Je to trochu předčasné, ale potřebuji nutně Vaší pomoc. Potřebuji, abyste se už zapojili.“
Tentokráte přikývli oba muži.
„Co je potřeba udělat?“
„Zachránit přítele... Bez něj totiž nemůžeme zvítězit.“

*****************************************************************************

Šel rozvážně, co nejvíce nenápadně. Pomalu se blížil k nemocnici. Ještě stále byla tma, i když hlavní vchod byl dokonale osvětlen, jako za bílého dne. Vstoupil do vestibulu a zamířil přímo k sestře, jež si krátila noční službu klimbáním za recepčním stolem.
„Ehm, ehm...“
Sestra se s leknutím probudila a vyskočila na nohy.
„Promiňte... mohu Vám pomoci?“
„Posílá mě Hokage-sama... je to důležité, musím zajistit bezpečnost jisté osoby.“
„A-ha. Asi máte na mysli toho cizího shinobi.“
„Přesně tak. V kterém pokoji přesně leží?“
„Noooo...“ sestra se chvíli ošívala, „já nevím, nejsem si jistá. Hokage se nezmiňoval o nějaké stráži, vlastně říkal...no... že k němu nikdo kromě ošetřujícího personálu nesmí. Ono totiž...“
„Ano?“
„Je s ním Sakura Haruno. Má za úkol, pokud vím, se o něj starat. Včetně ochrany, jestli mi rozumíte.“

„K čertu... Sakura Haruno. To mě mohlo napadnout...“

Mile se na sestru usmál.
„Ale jistě, vždyť já vím. Ale údajně je to velmi důležitá osoba, mám Sakuru jistit. Ta se má prý naplno věnovat léčbě a péči o něj. Já mám zase pečovat o dveře, jestli mi rozumíte zase Vy...“
„No, popravdě, kdybyste to nebyl Vy, ani bych moc nevěřila. Ale asi ano. Tedy...“ začervenala se, „myslím, že Vy se opravdu dokážete postarat o bezpečnost, eh, já... chci říct... prosím, druhé patro, místnost pro těžké případy, tuším 205.“
„Tušíte?“
Usmál se a s těmi slovy se vydal ke svému cíli... Chvíli mu trvalo, než se dostal ke správnému pokoji. Poslouchal za dveřmi, přesto nic kromě pravidelného intervalu EKG nerozeznal. Zaklepal a opatrně vstoupil.

„Sakuro-chan...,“ zašeptal, aby ji nevyplašil. „Poslal mě Shikamaru....“
Otočila se a svraštila obočí... „Říkala jsem, že tu má být úplný klid, nikdo sem nemá lozit, krom toho...“

Nedopověděla. S tupým žuchnutím se svezla k zemi v bezvědomí...
„Promiň, Sakuro, musí to tak být...“
Posbíral papíry s lékařskými poznatky, které ji vypadly z rukou a zběžně je prohlédl...
„To vypadá dobře. Protilátka zabrala okamžitě a... zranění je zahojeno... Skvělá práce, Sakuro...,“ mumlal si pro sebe, „tak rychle to umíš opravdu jen Ty.“
Podíval se na Ranmara, který ležel bezvládně na lůžku. „Tedy můžeme vyrazit, kolego...“

Přehodil si ho opatrně přes rameno a věnoval poslední pohled Sakuře a Kakashimu, který ležel na protější posteli. „A Ty odpočívej v pokoji...“

Otevřel okno a nahlédl dolů. Naprostá tma...

„K čertu... Byakugan!!!“