Odchod: Kapitola druhá - Osudný den. Zbohem, Kamenná!

Náhled minulé kapitoly:
„Výborně,“ usmál se na něj a vesele ho sevřel v náručí. Když došla matka do kuchyně nic nechápala.
„Máme v rodině dalšího ninju,“ vysvětlil otec. Prvně nevěděla, jak reagovat. Ona byla zase ráda, že Deidara nechtěl být ninjou, ale...když je viděla oba dva šťastné, neubránila se také úsměvu.
K tomuto: Děj se posunul o pár let dál
Upozornění: Přímá řeč v uvozovkách, myšlenky kurzívou, poznámky autora tlustě ;)

„Výborně! Prošli jste závěrečným testem! Jste geniny, váš mistr vám to schválil! Prošli tým 3, 5 a 13!“ ohlašoval hlas ženy stojící před tabulí, s kusem papíru v ruce.
„Rozchod! Jmenované tými se odeberou do tříd 20, 21 a 22 – v pořadí, v jakém jsou – a počkají tam na své senseie! Ode dnes vám oficiálně začínají mise.“
To bude nuda, zabědoval v duchu blonďák, který měl okolo čela obvázanou čelenku Kamenné. Vzdychl a zase položil hlavu na lavici. Nad ním nezůčastněně poletoval po třídě jílový ptáček, kterého si ale zatím nikdo nevšiml.
„Dělej, Deidaro, nebo přijdeme pozdě.“
„Vždyť už jdu, už jdu,“ zamručel Deidara na svého týmového partnera a vyšel ze třídy za zbytkem svého týmu.
Zavřeli se ve třídě s číslem 22 a trpělivě čekali na svoji sensei.
„Achjo, Umi-sensei určitě zase cukruje s Tako-senseiem,“ poznamenala dívka s rovnými černými vlasy po ramena a neuvěřitelně světlýma očima. Jmenovala se Eli.
„To je teda novinka,“ povzdychl si kluk, který předtím Deidaru zavolal. Fusie. Hnědovlasý kluk s tmavě hnědýma očima a tmavší pletí.
„Nech si těch řečí,“ obořil se na něj Deidara. Už mu ty jeho řeči lezli krkem, Fusie je měl denodenně.
Naštvaně se na něj obrátil.
„A proč bych měl?“
„Protože jsi pitomec, un.“
„Ty-“
„Klid, hoši,“ zarazil je ode dveří hlas jejich sensei. Měla zrzaté střapaté vlasy svázané do culíků různorodě trčících vzhůru a pronikavé, zelené oči.
„Tohle by stačilo. Nechci, aby jste se hned pozabíjeli navzájem.“
„Pche! Ten by mě ani neškrábl,“ podotkl Fusie povýšenecky.
„Tak to si jen myslíš, baka.“
„Ty-“
„Řekla jsem KLID!“

(Berme tohle jako „o několik měsíců později“ )

„To je děsný, ti dva se vůbec nesnesou, sensei.“
„Jsou jako oheň a voda,“ souhlasila vysoká kunoichi stojící vedle své žákyně.
Ale kdo je oheň, a kdo voda?
Obě sledovaly, jak dva kluci běží po stromě vzhůru, a snaží se předhonit. Nikterak ani jedné nevadilo, že co chvíli se oba dva zřítili dolů, když se vzájemně pošťuchovali.
„Myslím, že tohle bude ještě na dlouho,“ vzdychla Eli, když se Fushie zřítil k zemi a Deidara stanul vítězně na vrcholu stromu.
„Obzvlášť proto, že Feushie nepřestane, dokud nevyhraje.“
„Máte pravdu...neměli bychom už přeci jen jít?“ zadívala se Eli na slunce, které mělo každou chvíli zmizet za okrajem kopce tyčícího se u vesnice.
„Měli, ale...ti dva stejně neodejdou,“ pousmála se Umi-sensei. „Fajn, dnešní trénink končí!“ zavolala na ně. Deidara přikývl, a několika skoky se dostal k zemi.
„Pitomče,“ houkl na Fushieho, který se zatvářil vzdorovitě.
„Ty nikam nejdeš! Ještě jsme neskončili!“
„Říká kdo?“
„Říkám já!“
„Takže můžu odejít,“ prohlásil Deidara, vytáhl z kapsy jakousi malinkou figurku a udělal pečeť. Náhle se před nimi objevil obrovský pták, na kterého Deidara vesele vyskočil.
„A pokud mi v tom chceš, zabránit, budeš mě muset chytit a porazit!“ ušklíbl se na ohromeného Fushieho, jehož barva obličeje okamžitě zbrunátněla vzteky.
„TYYY!“
Deidara se smíchem vzlétl a zamířil někam pryč.
„Deidaro! Vrať se! Ihned!“ volala na něj zběsile jejich sensei. Bez výsledku.
„Sakra,“ zanadávala si.
„Fushie, ne že -“ zorničky se jí rozšířili, jelikož Fushie už dávno nestál vedle stromu. Byl pryč.
„Sensei?“ zeptala se vystrašeně Eli.
„Jdeme zpět do vesnice. Musíme je najít, ale na to je nás málo.“
„A nevrátí se snad?“
Umi-sensei se zamračila. „Vrátí. Záleží ale, jak.“

„To je v je všechno, co dokážeš?“ smál se Fushie, když přibodl kunaiem Deidarův rukáv ke stromu za ním. Deidara si z rukou vztekle stáhl rukavice a zajel rukou do brašny u pasu. Na rozdíl od ostatních měl dvě – v té druhé ale, tam, kde by měly být kunaie, měl jíl.
Pomalu rukou zase vyjel ven. Na první pohled vůbec nic nedržel.
„A to už ti i došly zbraně?“ smál se dál Fushie nad jeho milnou představou Deidarovy momentální neschopnosti. Deidara pro změnu využíval jeho nepozornosti ke shromažďování munice.
„Ne, ty baka.“
„Koleduješ si o to, abych ti ty ruce zlomil!“
„Tak to bys byl pěknej srab, víš?“
„Ty, co si o sobě vůbec myslíš?!“
„Rozhodně ne tolik jako ty sobě,“ Deidara druhou rukou osvobodil pravou, přichycenou kunaiem. Potom vyhodil nějakou věc do vzduchu – Fushie nedokázal z té dálky rozpoznat, co to bylo, jen, že to bylo světlé – a udělal příslušnou pečeť. Vzápětí se všude rozvalila spousta kouře, když se před Deidarou objevil další obrovský pták.
„Kolik takovejchhle věciček vůbec máš?“ Fushie se zamračil.
„Moje umění, má věc,“ odsekl Deidara a vyskočil opeřenci z jílu na hřbet. Ten vzápětí zamával křídly a vzlétl.
„Však já tě zase stáhnou dolů. Suiton: Ka -“ Než ale Fushie stačil dokončit svou techniku, byl nucen uskočit pryč. Povšiml si, že se k němu sneslo něco bílého. Když si to ale prohlédl pořádně, poznal, že je to jen nějaké kobylka.
„Být tebou, tak to nedržím,“ prohlásil Deidara zezvrchu. Fushie si uvědomil, že to opravdu myslí jako radu a co nejrychleji kobylku odhodil na nejbližší strom.
„Katsu!“ zvolal Deidara. Vzápětí kobylka vybuchla, a odpálila i onen strom, který se skácel málem na Fushieho.
„Ty zmetku!“ zařval na Deidaru. „Obludo!“
V Deidarově pohledu se v té chvíli něco změnilo. Něco zmizelo, ta hranice, kterou nepřekračoval, protože stále bojoval s kamarádem. Jenže tím, slovem...mu připomněl, co se stalo kdysi...Fushie strhl onu hranici a sám se poslal do hrobu.
„Cos to řekl?! Katsu!“ Vzápětí explodovala půda přímo pod Fushieho nohama, plná dalších malích jílových zvířátek.
„Ááá!“ Fushie vyděšeně vyletěl vzhůru, aby se vzápetí zřítil do kráteru po výbuchu pod ním. Deidara najednou proletěl okolo něj, v polovině skoku pryč. Sám, jílový pták byl pryč. Deidara zastavil a ve víru prachu se otočil zpět.
Kde je ten pták? Nechápal Fushie. Vzápětí to zjistil. Jílový dravec totiž prolětěl těsně okolo něj.
„Katsu!“ zvolal Deidara právě ve chvíli, kdy se Fushie s opeřencem střetli ve vzduchu. Poslední co před výbuchem viděl by Fushieho vyděšený obličej.

Když se prach uklidnil, konečně zazářili hvězdy. Deidara vykročil přes rozpraskanou, zničenou zem směrem, kterým viděl dopadnou Fushieho. Ve tváři měl zamračený výraz, jakoby to ani nebyl on. A opravdu, choval se teď...chladněji než doposud.

Tvář mrtvého kamaráda, kterého sám zabil s ním v tu chvíli ani nijak neotřásla. Věděl to, udělal to, úmyslně. Tak proč by měla? Vlastně...mu na něm nezáleželo.
Rty se mu roztáhly do úsměvu, když se otočil a vydal se zpět k vesnici.
Zpět k vesnici...tam vlastně teď už nemůžu...leda tak dřív, než přijdou na tohle. Alespoň zabalit.

Kamenná byla v tuhle večerní hodinu neobvykle rušná. Deidara šel nepozorovaně dál, a už by byl skoro u domu, kdyby ho nezastavila Eli.
„Deidaro?“
Zarazil se, a otočil se k ní čelem. Ji opravdu zabít nechtěl. Na rozdíl od Fushieho, ona se chovala úplně normálně. Měl ji rád jako někoho, koho dobře znal. Připadala mu jako sestra.
Usmál se, modré oči se škádlivě zaleskly.
„Eli? Co ty tu děláš?“
„Co? Hledám tě, přece,“ obořila se na něj. „Tebe a Fushieho.“ Deidaru v tu chvíli nepatrně bodlo u srdce. Teprve teď si opravdu uvědomil, co udělal. Eli ho prostě vrátila do reality.
Už nikdy spolu nebudeme závodit...ti dva už se spolu nebudou smát...ti dva...byli si navzájem bližší než my...
„Nevím, kde je...když jsme se vrátili z lesa, každej jsme šli svou vlastní cestou,“ prohlásil Deidara.
„Takže Fushie už je v Kamenné?“
„Jo, je.“
Eli se usmála.
„Bezva! Tak díky, Deidei-i.“
„Un...“

„Někam se chystáš?“
Deidara sebou trhl. Málem zapomněl, že matka je dole v dílně a dělá další sochu Tsuchikageho.
„A-ano. Máme...máme s týmem další misi.“
„Výborně,“ usmála se na něj, „jen takdál a budou z vás skvělí ninjové.“
„Jo, to budou...ale už musím jít, mám spoždění.“
Matka na něj pohlédla.
„Bude to dlouhá mise? Ten batoh se zdá být opravdu velký.“
Deidara přikývl. „Ano, dlouhá...takže, ahoj,“ rozloučil se s ní když ji objal, a potom rychle vyběhl ze dveří. Ještě se zarazil a vrátil se na okamžik zpět.
„A řekni tátovi, že mě to mrzí.“
„Co tě mrzí?“ nechápala. „Něco jsi zkazil?“
„Un...on už bude vědět, co.“
„Tak se měj hezky, Deidaro!“
Zbohem, matko...navždycky. Deidara ty myšlenky rychle zaplašil a vyběhl ze dveří ven. Vytáhl z kapsy jednu figurku rychle letícího ptáka, kterou vymodeloval už kdysi dávno.
„Támhle je!“
Ohlédl se. Běželo k němu několik ninjů. Lidé se otáčeli, netušili, co se děje. A za rohem se zrovna znovu objevila Eli.
„Hej Deidaro, nemůžu Fushieho najít, nevíš, kde -“ Zarazil ji pohled na hromadu ninjů směřujících přímo k Deidarovi.
Usmál se jejím směrem, když udělal pečeť a už poněkolikáté za tenhle den vyskočil na hřbet velkého, jílového ptáka.
„Zbohem, Eli! Zbohem, Kamenná!“ zavolal, kdy se rozletěl vstříc nebi.
„Deidaro! DEIDARO!“
Naposledy se ohlédl. Naposledy se na ni zadíval, vyhnul se zbraním, které po něm ninjové vrhali a na hřbetu jílového orla se rozlětěl vstříc prozatím nepoznaným místům.