Chlapec z pekla 12 - Jak ninja k novým šatům přišel

Akatsuki nám právě vstali z mrtvých, tedy vlastně vyšli z pekla... A mezitím v Konoze nastal den, kdy se Tsunade vzdá postu Hokage ve prospěch Naruta...

Poté, co si mladý pan Yakushi pořídil kontaktní čočky, vydal se na nákup do supermarketu. Ne že by nákupy tak miloval, on tam prostě musel. Sice ho unavovalo pořád Orochimarovi podstrojovat, chystat mu snídaně do postele, každý den shánět čerstvé jahody a podobné výmysly, ale co nadělal... Oro byl jeho sensei, mistr, pán, šéf, náčelník, boss, papaláš, numero uno, tak co jiného mu zbývalo.
Právě se potloukal u chladicích boxů, aby vybral to správně veliké a správně masité kuřátko k obědu, když jeho nově nabytý, čočkami podpořený, ostrý zrak spatřil něco nádherného.
Tmavé vlasy, světlá pleť. V předklonu se opírala o madlo vozíku, hedvábné šaty splývaly po ladné křivce jejích zad. Neviděl jí do obličeje, ale jistě byla krásná, přímo to z ní vyzařovalo. Její charisma se kolem ní tetelilo jako horký vzduch... Ach, kéž by tam byl horký vzduch a na její jemné kůži se zaperlily kapky potu... Kabuto zamrkal, aby zahnal hříšné myšlenky a odhodlaně vyrazil k ní. Jak se pomalu blížil, víc a více si uvědomoval vlastní dech a divoce bušící srdce. Už ji měl skoro na dosah, když v tom se jeho srdce zastavilo. Ona plakala! Slzy jako hrachy jí stékaly po něžné tváři a každá z nich smutně zazvonila na studené dlažbě z leštěného mramoru. Pak si ho všimla. Zatřásla hlavou a pozvedla k němu zrak. A jeho srdce se znova rozběhlo.
“Stalo se vám něco?” optal se nesměle.
Zdálo se, že dívka není jeho dotazem dvakrát nadšena. “Bože, to je snad zlej sen.”
Kabuto znejistěl, ale nenechal se odbýt. Zachraňovat krásné ženy v nouzi je jeho osud. “Můžu vám nějak pomoct?”
“Ne, jsem v pořádku,” odsekla a zuřivě si otírala oči.
Najednou se vedle nich objevil hubený prodavač v červeném čepečku a fešné zástěře s logem nejmenovaného obchodního řetězce. (Kaufland, ale pssst!) “Tenhle člověk vás obtěžuje?”
Kabuto se po něm ohnal jako po obtížném hmyzu. “Cože?!”
“Co jste jí řekl?” pokračoval neohroženě svědomitý zaměstnanec.
“Hele, vystřel, mládenče, dělej! Běž bojovat proti zlu na kasu číslo dvanáct.”
Prodavač se uraženě odšoural. Kráska si stále otírala slzy, ale aspoň už se netvářila jako kdyby chtěla nebohého šedovlasého ninju zabít. “Kdybyste jen tušil, jak to nenávidím.”
“Co?”
“Plačící ženy. Chlap má okamžitě převahu.”
“Necítím převahu, já brečím pořád.”
“Opravdu?”
“Jsem tím proslavený. V supermarketu jsem sice nikdy nebrečel, ale co není, může být. Já obrečím všechno. Staré filmy, staré šlágry, svatby, já bulím jako děcko.”
Nepatrně se usmála, ale pak její pohled znova ztvrdl. “Ah... Nevím, proč se s váma vůbec bavím, co je cizímu chlapovi po mně a mým pláči...” Otočila se na podpatku a zamířila do oddělení drogerie.
Kabuto popadl svůj vozík a cupital za ní. “Ne, počkejte, já... nechci být nijak vtíravý, jen mi vás bylo líto a tak jsem si říkal, že bych vás někam pozval. Třeba na kávu... na čaj... na rohlík co ukradneme támhle z toho regálu...”
“Nepotřebuju vaši lítost, sbohem!”
“No tak, nechoďte, aspoň...,” zarazil se mladý intelektuál. “Aspoň mě nechte, abych vás doprovázel, dokud budete nakupovat. Ve dvou je to větší sranda!”
Znova se mírně pousmála. Několik vteřin váhala, než konečně kývla. “Tak dobře, jo. Vy jste vážně vtíravej jak Alpa.”

O pár hodin později v úseku oděvů...

“Věř mi, to bude ono.”
“Já ti nevím... černá nikdy nebyla moje barva...”
“Kabuto! Neštvi mě a zkus si to!”
“Ne! Až mi řekneš, proč jsi vlastně brečela.”
Dívka se zamračila. “Tomu se ale říká vydírání, vážený pane!”
“Neee. Tomu se říká použití jemných donucovacích prostředků k získání vytoužených informací.”
Zkušební kabinkou se rozlehl zvonivý smích. “Proč musíš všechno tak moc komplikovat? No dobře... brečela jsem, protože... protože mi umřela kytka!”
Kabuto vyprsknul: “Umřela ti kytka?”
“A co je na tom? Ty brečíš u blbých filmů, já k tomu mám aspoň pádnej důvod. Měla jsem ji moc ráda!”
“Dobře, tak se nezlob. Co to bylo za kytku?”
“Phalaneopsis.”
“Takže orchidej. Hm, kvůli té bych taky uronil nejednu slzu.”
“Nedělej si ze mě srandu!”
“Áu! Netahej mě za vlasy! Ne! Stejně si to neobleču! Nervi na mě to tričkooo!”

Co všechno se ještě ve zkušební kabince dělo raději vynecháme a posuneme malou ručičku imaginárních hodin o kousek dále... Příjemný teplý podvečer, Ichiraku ramen bar...

Před restaurací jsou postavené dva velké bílé zahradní stany plné lidí. Samotný bar také praská ve švech; všichni se smějí, povykují, pojídají své oblíbené nudle a Teuchi s Ayame mají fofry jako nikdy předtím. Ještěže některé obětavé ženy jim přišly na pomoc. Chouji se původně nabídl taky a dostal na starost míchání těsta, ale poté, co do něj nadrobil chipsy, byl z kuchyně nadobro vykázán.
Mladé kunoichi se tísnily kolem navrátivšího se hrdiny Sasukeho a obdivovaly ho za to, jak se mu krásně zdařila jeho pomsta. Kupodivu tentokrát evendžr neprotáčel oči v sloup, naopak mu chvála dělala velice dobře. Ovšem jen do chvíle, než se ve dveřích objevili Naruto s Orochimarem. V tu chvíli zmizel jako pára nad hrncem a děvčatům zbyly jen oči pro pláč.
Oro ihned zamířil k baru – kde jinde by také mohl nalézt svou milovanou. Hrbila se nad hromádkou papírů a čas od času vztekle usrkla saké.
“BAF!” zařval jí Oro do ucha, které jí vzápětí láskyplně olíznul.
“Jseš normální?! Napřed mě lekáš, a pak mě celou oslintáš!” vyvřískla křehká blondýnka a ladným pravým hákem poslala Orouška do nejbližšího kouta. Pak si znova řádně přihnula z bílé porcelánové lahvičky, načež smetla všechny papíry z baru.
“Tsunade-sama, co to děláte?” zhrozila se vedle sedící Shizune.
“Kvík?!” podivila se TonTon, při dnešní slavností příležitosti oděná ve fosforově zelené vestičce.
“Co to tu kvičí?” otočila hlavu opřes rameno Kurenai stolující se svým přítelem Asumou a jeho týmem.
“Kdo tady ječí?!” zahřímal mohutný vysoký muž, jež právě vešel do dveří.
V místnosti se okamžitě rozhostilo hrobové ticho. Říká se, že by bylo slyšet spadnout špendlík, ale v tomto případě byste zaznamenali i osaměle dopadnuvší smítko prachu... Nově příchozí se rozhlédl po bledých tvářích vesničanů. Ano, byli konsternováni a vyděšeni, protože to byl ON! Postrach všech podvratných živlů, ztělesněná spravedlnost, drsný velitel ANBU Gomon Jinmon Butai, Morino Ibiki!
Morino Ibiki – černý šíp, letící do nebezpečného světa lidí. Morino Ibiki – neohrožený muž, který jako bájný rytíř stojí na straně nevinných, bezbranných a bezmocných ve světě zločinců, pro které neplatí zákon. Morino Ibiki – osamělý bojovník a...
“Co vám je? Rozbil vám někdo oblíbenou hračku nebo čekáte, že začnu recitovat?” rozesmál se na celé kolo a zamával na Teuchiho. “Jednou Tonkotsu ramen! Jo, kdyby přišli Izumo a Kotetsu, tak mi dejte vědět, ještě jsme nedořešili ten nešťastný incident u brány. Díky!”
Všichni si oddechli, vrátili se ke svým pokrmům a tak náhle přeťatým konverzacím. Klid a mír však neměl dlouhého trvání, neboť do baru vrazil další černě oděný živel. Hlavy obyvatel Vesnice ukryté v listí se znova otočily, ale tentokrát nikdo nezůstal perplex proto, že by dotyčného znal. Ne, tohle byl opravdový cizinec!
Nepříliš vysoký, ale přesto budící respekt. Široká ramena, úzké boky. Vysoké černé boty, na bocích okované drobnými cvočky. Upnuté kožené kalhoty, které zaručeně musí slušet každému štíhlému muži. Rozepnutá bunda zdobená širokými přezkami, které o sebe zvonily při každém jeho sebejistém kroku, odhalovala ploché vypracované břicho a hrudník. Hříva šedých vlasů sestříhaných do obličeje zvýrazňovala jeho krásné ostré rysy. Velké hluboké inkoustově černé oči připomínaly letní půlnoční nebe... Málokdo vydržel jejich pevný pohled. Jeden po druhém se vesničané odvraceli nebo sklápěli zrak k podlaze. Jen jedna osoba v místnosti hypnotizujícímu pohledu neuhnula.
A tak tam stáli, muž proti... ehm... tak dobře, dejme tomu... muži. Dva černé korálky proti dvěma smaragdům. Napětí dostoupilo vrcholu, když zelenooký ninja promluvil. “Kabuto!”
“Orochimaru-sama!”
Do probíhající výměny názorů se zapojila třetí osoba s očima barvy jantaru. “Teda, Oro, tvému podřízenému to zatraceně sekne! Asi bys měl taky změnit šatník. Chtěla jsem ti to říct už dávno... fialová ti nesluší. Vypadáš jak vyblutý lečo!” rozesmála se Godaime Hokage a nabídla Kabutovi kalíšek saké...