Páni Bijuů 15

,,Hezké dobré ráno, princezno.‘‘ pozdravil Hirotsoki ještě polehávající princeznu.
,,Měla by jste už vstávat. Je akorát čas ke snídani.‘‘
Namieto se ještě párkrát převalila a pak se posadila, protáhla a zhluboka nadechla.
,,Dobré ráno Tenshuro.‘‘ konečně promluvila když se zvedala z postele odkud směřovala přímo k oknu.
,,Dnes se něco bude dít.‘‘ zašeptala a usmála se natěšeně.
,,Co máme dnes v plánu Tenshuro?‘‘ zeptala se chvíli po snídani.
,,Dnes nám Lady Tsunade nabídla, že by nám ukázala město. Konkrétně školu a další důležité části, které se účastní obrany vesnice.‘‘ odpověděl Hirotsuki sledujíc nepořádek po princezně.
,,A můj vzkaz? Dostala Kazumi můj vzkaz?‘‘ zeptala se trochu nesměle.
,,Omlouvám se, já osobně ji nenašel. Slyšel jsem, že tábořila někde mimo vesnici. Rozhodně ji ho dneska vyřídím.‘‘
,,To nevadí. Určitě ji dneska uvidím.‘‘ odpověděla Namieto ve dveřích, přichystaná k odchodu.
,,Ano, také si myslím.‘‘ následoval ji Hirotsuki.
Ve městě bylo krásně. Všichni se chovali úžasně. Princeznu zdravili a klaněli se jí, až si připadala zase jako doma. Když dorazila do ninjí školy, kde se ji také dostalo neuvěřitelného uvítání, vzpoměla si na svou školu. Na období, kdy ještě nebyla princeznou. Kdy jediná její povinost byla poslouchat rodiče....né nesmí na ně myslet. Oni už nejsou. A vlastně ani nikdy nebyli. Trochu ji to rozesmutnělo, ale hned na to ji rozesmál chlapec s nudlí u nosu, který vypadal, že má astmatický záchvat a zatím to bylo jen obyčejné kýchnutí. Po prohlídce školy si konečně mohla odpočinout. Posadila se proto na houpačku u školy a relaxovala osamotě. Vlastně né v úplné samotě. Měla své ochránce o kterých už ani nevěděla. Byli s ní ve dne v noci. A už ji to ani nepřišlo zvláštní. Pomalu se houpala a pozorovala větve ve větru. Sem tam se ji podařilo ucítit něčí přítomnost. Byla si celkem jistá tím, kdo to je. Kromě jiného její ochránci by určitě reagovali kdyby byla v nebezpěčí. Jomei musela stát blízko. Bylo sice její povinností ji strážit, ale vzhledem k její povaze by se nedivila kdyby všechno vložila do rukou Hirotsukiho.
Princezna Namieto byla na oběd pozvána k rodině Hyuuga. I když byla nesmírně unavená pozvání od tak vlivného a silného klanu nemohla podle svého rádce Hirotsukiho odmítnout. Musela jen udělat dobrý dojem, takže se usmívat a nic jiného než se jen usmívat. Po obědě se princezna rozhodla, že se projde. Po pravdě, věděla přesně kam půjde. Na hřbitov. Jediné místo kde si může odpočinout. Aby měla dobrý výhled postavila se na kraj srázu, ze kterého byl dokonalý pohled na hřbitov a na většinu vesnice.
,,Jak se ti daří Kazumi?‘‘ řekla princezna jakoby do prázdna.
,,Jak vidíš.... žiji, bohužel.‘‘ odpověděla přicházející Jomei ze stínů.
Namieto se na ni podívala a usmála se. ,,Vypadáš stejně, Jomei.‘‘
,,Ano, to ano. Ty však bohužel také.‘‘přistoupila k ní Jomei.
Obě stály a pozorovaly podle nich překrásný výhled za přítomnosti čtyř ochránců. Obě je dokonale ignorovaly, jen stály a hleděly. Nechaly vánek se o ně opírat. V jedné chvíli se dokonce zvedl tak silný vítr až to vypadalo že z hrázu spadnou. Místo toho se obě hluboce nadechly.
Jomei jakoby plná radosti tiše vyhrkla: ,,Něco se stane!‘‘
,,Ano, taky to cítím.‘‘ přidala se Namieto.
Chvíli takhle ještě stály, pak se Jomei po dlouhém přemáhání rozhodla, že by měla Namieto informovat o zvláštnostech této vesnice. Něž by však šla přímo k věci radši se hlavnímu tématu snažila vyhnout.
,,Chtěla bych vědět kde se zrovna nachází skupina Tabetai bourei. Zda-li pak nemají něco důležitého na práci? Třeba někde poblíž?‘‘
,,Proč tě to tak zajímá?‘‘ zeptala se nevrle Namieto.V duchu si pomyslela, že by chtěla Jomei zase změnit misi, protože nestrpí mít za úkol chránit zrovna ji.
,,Ne... Jen ze zvědavosti. Zajímá to hlavně Dyiraiu a mě vlastně také. ‘‘odpověděla trochu vyvedená z míry.
Princezně se ulevilo a jen těžko skrývala radost: ,,Je poblíž, jestli je potřeba bude mi potěšením ji sem zavolat.‘‘ pak si vzpoměla na Dyiraiu a úsměv ji zmizel z tváře: ,,Stalo se snad něco Dyiraiovi? Jestli je někdo v ohrožení, měla bych pro ni co nejdříve poslat.‘‘
Když nad tím tak Jomei přemýšlela, nemohla to udělat. Přece nenechá toho chlapce Haragamamikimovi. Ten by ho určitě zabil jen pro zábavu a zdůvodnil by to tím, že je nesmírně nebezpěčný, což se Jomei vůbec nezdálo. Teď si však uvědomila, že i kdyby to řekla jen Namieto určitě by se o Uzumakiho nesmírném množství chakry Haragamamikimo nějak dozvěděl.
,,Ne nic. ‘‘ rozhodla se zatloukat a vypadat při tom co nejklidněji: ,,Dyiraia má jen zvláštní pocit, že se blíží něco strašného v podobě 200kg starce. Víš o kom mluvím, že?‘‘
,,Ach ano, myslíš Haragamamikima. Jejich velitele, toho nevrlého muže?‘‘při tom se usmívala, protože si vzpoměla na grimasy, které dělá Dyiraia, vždycky když se o Haragamamikimovi někdo zmíní.
,,Ano toho. Doufám, že nemá v plánu tě navštívit?‘‘
,,To rozhodně ne, my se ani neznáme. Dostávám od něj jen písemné hlášení a ani jsem s ním nikdy nepotřebovala mluvit. Svou práci vykonává na výbornou.‘‘
Když to Jomei slyšela udělalo se ji samou zlostí zle, ale nemůže ji přece nic říct. Namieto by s tím nic nezmohla, jen by se dostala do problémů.
,,Je to výborný voják.‘‘ při tom zatla pěst.
,,Bohužel ale nic víc. Teď mě omluv, musím jít uklidnit Dyiraiu.‘‘
Když se otočila z ničeho nic byla slyšet rána. Obě dychtivě namířily pohled směrem k oné události.
,,Tak už.‘‘ vydechla v napětí Namieto.
,,Konečně. To napětí bylo k nevydržení.‘‘ přidala se Jomei.
Obě se pak rozloučili. Namieto ještě chvíli chtěla pozorovat krajinu zatím co Jomei se šla domluvit o mlčenlivosti s Dyiraiou. Po cestě potkávala lidi se smutnými výrary. Ona sama byla nesmírně šťastná. Lidi totiž nevěděli to, co ona. Zrovna procházela okolo velkého shromáždění. Viděla mrtvé tělo, které bylo zrovna vytahováno z trosek malého domku jehož základy nevydžely náraz vozu - který podle všeho ujel majiteli nešťastnou náhodou - a tím pohřbily čtyři lidi. Chtěla se na chvíli zastavit a sledovat jejich pokusy, né z posměchu nad beznadějnou snahou ani neměla nutkání vidět další mrtvé tělo. Uvědomila si, že kdyby učinila co ji instinkty radí a to se přidat k přihlížejícím jak mezi obyčejnými lidmi tak i třech členů Desu, určitě by to vzbudilo nemilé ohlasy mezi nově získanými spojenci. Když už to vypadalo, že své nutkání přelstila, objevil se na místě nehody Uzumaki. S verbou se chytl záchraných akcí. Pomocí klonů odhazoval sutiny. Teď už se Jomei neubránila a musela vše sledovat. Postavila se na střechu protějšího domu a jen pozorovala Uzumakiho oči plné napětí.
,,Je hodně zvláštní, že Jomei?‘‘
,,Ano Dyiraio.... Je opravdu zvláštní.‘‘ odpověděla Jomei hltajíc Narutovi oči. Jakoby ty oči vysílaly signály, kterým nikdo nemůže odolat.
,,Podle mého by jsme neměli ještě nic princezně říkat. Určitě tady existuje nějaká šance úniku informací a to by nebylo dobré.‘‘ spustil Dyiraia aniž odtrhl zrak z neštěstí.
,,Souhlasím....nikomu nic neřekneme.‘‘ narovnala se a konečně odtrhla zrak od těch očí již směrem ke všem čtyřem nalezeným mrtvolám.
,,Nikomu nic.‘‘