Nový život: 01 - Seznámení

Se svým poručníkem a učitelem Kawarim jsme stáli před branou Konohy. Prohlížel si jí s nostalgickým výrazem typu ..tomuhle místu patří moje vzpomínky..
Znuděně jsem se na něj podívala a on pochopil, že je nejvyšší čas konečně vstoupit dovnitř. Kráčeli jsme si to směrem k úřadu hokage, k velké kulaté budově. Na první pohled se mi Konoha vůbec nelíbila. Jak bych to řekla... bylo tu až moc... zeleno, až moc příjemná atmosféra. Mistr Kawari pomalu stoupal po schodech nahoru a já mu byla v patách. Nepřestával se usmívat a nastavovat tvář slunci.
Sakra jak mě tohle štvě. Nemám s tímhle místem naprosto nic společného a musím snášet ty jeho blažené výrazy. A tahle vesnice, že se má stát mým domovem? To snad ne. pomyslela jsem si a zatvářila se značně kysele.
Mistr třikrát zaťukal na dveře pracovny a ozvalo se jen ostré „dále“ ženským rázným hlasem. Sotva jsme vstoupili dovnitř, žena sedící za stolem vyskočila nám přichozím naproti. Byla vysoká, s dlouhými blond vlasy, štíhlým pasem a objemným dekoltem.
„Tsunade-hime!“ vykřikl Kawari nadšeně.
Tsunade se potěšeně usmála: „Kawari, vítám vás v Konoze. Tohle musí být ta mladá dáma, o které jsi mě informoval.“ otočila se na mě a prohlédla si mě. Vskutku z ní šel respekt.
Podala mi ruku: „Tsunade, pátý hokage Listové vesnice.“ pronesla hrdě.
Ona že je hokage?No páááni blýsko mi hlavou, ale ruku jsem ji na oplátku stiskla a představila se.
„Jsem Yarashiro Rai, Tsunade-sama.“
Kývla hlavou na seznámení a otočila se zpět k senseiovi.
„Dlouho jsem přemýšlela o tvé prosbě Kawari a nejsem proti, co se týče tréninku Rai, přidá se k jednomu z naších týmů, k týmu Kakashi, mají o člena míň.“
Kawari se na mě otočil a poslal mě rázně pryč s výmluvou, abych si mohla prohlédnout Konohu. [
Jasně, ale mě vůbec ale vůbec žádná pitomá Konoha nezajímá. V Písečné to bylo vyhovující a zvykat se mi na to děsně zelené, veselé prostředí se mi nechce.
Ale co jiného mi zbývalo než uposlechnout. Procházela jsem se těmi ulicemi a míjela různé lidi. U těch, kteří mi připadali divní, jsem se modlila abych je nikdy nemusela poznat. Byla jsem naprosto ponořená do svých hlubokých myšlenek, že mě probral až tupý náraz. Někdo mi vběhl neomaleně do cesty a srazil mě bolestivě k zemi.
„Au! Co to?...“ zavřeštěla jsem, aniž bych se podívala na osobu co mi tohle provedla, „nemůžes dávat bacha pod nohy nebo co?“ procedila jsem skrz zaťaté zuby a oprášila si zadek.
“Áááá promííň, neviděl jsem tě, zdrhám.“ osoba nasadila omluvný ton. Konečně jsem se podívala na toho, kdo mě srazil. Byl to chlapec přibližně ve stejném věku jako já, s blond vlasy a modrýma očima. Měl přihlouplý, potutelný úsměv, kterým se těď snažil omluvit.
„Naruto, přísahám, že až se mi dostaneš pod ruku, nevyvázneš jenom s mojí pěstí na tváři, ale stane se ti něco mnohem horšího!“ ozvalo se za zády toho blonďáka. Pár metrů za ním stála dívka se zabijáckým pohledem ve tváři a vypadala fakt namíchnutě. Nechápala jsem nic z toho, co se tady děje. Ten kluk se zatvářil hodně zoufale a opět začal zdrhat. Prolítl kolem mě a v závěsu mu byla i ta holka. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou.
S takovýma lidma já mám žít v jedné vesnici? Vždyť jsou tady všichni blázni. Doufám, že aspoň ten tým, do kterého mě hokage zařadila, bude méně... ehm... nápadný.
Po dvacetiminutovém procházení, které se zdálo být nekonečné, jsem se konečně opět střetla se svým poručníkem.
„Tady jsi Rai, hledal jsem tě. Promiň, že jsem tě poslal pryč, ale probírali jsme pak už jen nedůležité formality.“ věnoval mi dobrácký úsměv, který jsem s nucením oplatila. Podal mi klíček.
„Tohle je klíč od tvého nového domova, zavedu tě tam.“
„Budu bydlet sama?“ ptala jsem se nevěřícně.
„Jistě, je ti sedmnáct let a jsi schopný ninja, přece nebudeš bydlet se mnou.“ usmál se.
Aspoň něco pozitivního na tomhle pitomém dni. Prošli jsme další tři ulice, než jsme se zastavili u dveří, které jsem si sama vlastnoručně odemkla. Bylo tam útulno. Pousmála jsem se.
„Děkuji, mistře.“
„Ode dneška už nejsem tvůj mistr Rai, ode dneška jsme přátelé a mimo to, zítra v jedenáct dopoledne máš sraz se svým novým týmem.“ poplácal mě po rameni a měl se k odchodu, ještě na poslední chvílí se otočil.
„Málem bych zapomněl, tu máš,“ a vtiskl mi do ruky čelenku se znakem Listové, „to ti posílá Tsunade.“ a zmizel za rohem.
Než jsem si vybalila věci a uložila si je, byl pozdní podvečer. Hlady mi kručelo v břiše a hádal se můj vnitřní hlas s mým hladem, který nakonec vyhrál a já se vydala napříč večerní Konohou, abych mohla utišit svůj nenasytný žaludek. Nakonec mě kroky, za zvuků, které vydával, zavedly k restauraci Ichiraku, kde se podával především rámen.
No dobře, rámen, to není špatný, to snad snesu. Zamířila jsem tam v naději, že snad budu jediná, která si ten rámen dopřeje. Ovšem jako vždy jsem se mýlila, a to dost hrubě. Nejen, že jsem tam nebyla sama, ale ještě ke všemu na barové židli seděl ten chlapec, který mě dneska srazil. Cpal se, jako by mu to měl někdo každou chvílí sníst nebo ukrást. Bylo tak nechutné, jak do sebe naházel ty nudle a zavolal „další!“, že se mi chtělo zvracet. Chvílí jsem přemýšlela, jestli nemám odejít, ale můj žaludek už doslova brečel hladem. Sedla jsem si na nejvzdálenější židli a doufala, že si mě třeba nevšimne. Po chvíli jsem stejně cítila, jak na mě zírá a uhýbala pohledem kamkoliv. Když to už byl fakt opruz a jeho rentgenující pohled pořád nepřestával, otočila jsem se na něj se vzteklým obličejem a nabručeně jsem se zeptala: „Co je? Děje se něco nebo na mě zíráš jen tak?“
„Jen tak.“ odpověděl ledabyle.
To mě vytočilo ještě víc. Protočila jsem oči v sloup.
„Byla bych moc moc moc ráda, kdyby sis hleděl svého a nechal mě a moje jídlo napokoji.“
„Já tobě ani tvému jídlu nic nedělám.“ pronesl nechápavě.
Je vážně tak hloupý nebo se mě snaží naštvat? pomyslela jsem si.
V rychlosti jsem do sebe naházela rámen,abych mohla vypadnout co nejrychleji ze společnosti toho floutka. Začínala jsem se těšit na ten tým, abych už nemusela nikdy nikdy potkat tohohle týpka.
Když jsem odcházela, nevraživě se na mě podíval a já mu pohled s radostí opětovala.
To byla ale protivná, namyšlená holka, co si to o sobě myslí, vlastně.řekl si v duchu Naruto a dojedl zbytek rámenu.