Další kapitola část 12

Ehm.. zase krapet vic pozde ja se vazne omlouvam, nedostatek času xD přišti dil odhaduju tak na přespříští týden xD

Obito místo odpovědi jen vytřeštil oči.
„Každý má rodiče!! Jste vážně divný, jdu pryč!“ Řekl a šel ke dveřím.
„Ne!! Ty odsud NESMÍŠ odejít!“
Obito už svíral kliku v ruce.
„Co?!“ Otořil se na starce.
Muž zíral do země a něco si mumlal.
„Proč jako?! Můžu si jít kam chci! Nejsem váš majetek!“
„Nemůžeš…“ stařík odlepil oči od podlahy „… pochopíš to, až budeš starší. Ale jestli se chceš vydat za těmi muži ze zvučné, prosím.“ Řekl a mávnul rukou směrem k oknu.
„Znám jejich vůdce, můžu to s nimi..“ BUCH BUCH BUCH „rychle, schovej se!“
Obito zalezl do velké truhlice v temném koutu místnosti.
„Kaime- sama, neviděl jste tady poblíž malého chlapce? Malý asi 150 centimetrů, stříbrné vlasy…?“
„Ne Daisuke, musím tě zklamat, nikoho takového jsem tady neviděl.“
„Hai!“ Křiknul muž a celá skupinka ninjů zmizela.
„Už můžeš vylézt…“
Obito nadzvednul výho a vyškrábal se ven. Začal si prohlížet místnost. U dveří byl postavený polorozpadlý stolek a u něj jedna židle. Pod oknem byla postel s peřinamy prokousaných od molů. V pravém rohu byla postavená truhlice, ve které před chvílí byl. Nikde si nevšimnul žádného vařiče, nebo něčeho kde by se dalo připravit jídlo.
„Proč si to tady tak prohlížíš?“ Zeptal se muž a s povzdychem si sednul na židli.
„Je to tu zvláštní…“
-
Krajinu kolem zahalila tma. Jednotka ninjů ze zvučné se vrátila z hledání Obita.
Orochimaru podřimoval na svém trůnu.
„Orochimaru-sama…“ Vzdychnul velitel.
„C..co co..?“ Začal se Orochimaru probírat.
„Nikde jsme ho nenašli, prohledávali jsme okolí bývalé Koniny, ale nikde nic. Jako kdyby se do země propadnul.“ Řekl a sklopil zrak.
„JAK nenašli!!? Musíte ho najít! Dobře… Zítra si vezmete s sebou další dvě jednotky a půjdete hledat znova. A teď mi zmiz z očí.“
„Hai…“ zašeptal ninja a odešel. Orochimaru se zvedl a odešel do své ložnice.
-
Sakura sedla v rohu věznice a zírala do zdi. Po chvíli si k ní přisedl Kakashi.
„Myslíš že je v pohodě?“ Zeptal se.
„Myslím že jo… Ale… ne, to nic… Prosím běž pryč.“ Vzdychla a z očí jí začali téct slzy.
„Ne, to nepůjde, všichni už spí a já bych je vzbudil…“ Řekl a vzal Sakuru kolem ramen.
„Proč?“ Vzlykla Sakura a opřela si hlavu o jeho rameno.
„Proč se to všechno stalo? Proč jsi musel umřít? Proč se to všechno stalo…?“ Vzlykala.
„To bude v pohodě, uvidíš…“
„Ne, tak blbá ještě nejsem. Náš domov je zničenej… Domy vypálené většina lidí mrtvá. A co bude s námi? Zabijou nás? Nebo nás nechají žít jako otroky? Co bude dál??
„Nevím… Na to nedokážu odpovědět.“