Trenky

info: Hidan má problém, je moc na ženský. A jedno rande se mu fakticky vymstí... A to ve chvíli, kdy si za objekt svého zájmu vybral... Konan
Songfic na: - Těžkej Pokondr - Aspoň trenky mi hoď! ;-)

Ehm... řekla bych, že by se sem hodilo 15 +

Povídka

V sídle byla opět neskutečná nuda. Rozhodl se jít ven a podniknout malou noční toulku. Navštívit některý z lokálů a jako správný lovec žen svést nějakou tu solidní kost.
Svůj milovaný nástroj nechal doma, však by mu kosa dnes jen překážela. Vyrazil pod rouškou tmy a dbal na to, aby ho nikdo neviděl odcházet.
Vyhlédl si tu nejhorší knajpu ve městě, majiteli hodil pár mincí, poručil si saké a rozhlížel se. Dívek a žen zde bylo dost, ale on mezi nimi uviděl známou tvář a v té chvíli mu poklesla čelist. To je přece… jejich modrovláska! Ano, nemohl se mýlit. Konan seděla u baru, nohu přes nohu a chlápci v lokále jí upřeně hleděli do širokého výstřihu. Tvářila se nepřístupně a naštvaně, přitom si pohrávala se sklenkou, v níž se zrcadlil alkohol.

„Co ty tady, Hidane?“ Vzhlédla, když si k ní přisedl a jediným výhružným zavrčením odehnal ochmelky.
„Spíš nevidím důvod, proč bys tu měla sedět ty,“ opáčil suše.
„Mám svý špatný období. Úzkost, deprese, člověk je bez nálady. Určitě to taky znáš.“ Mávla nad svými starostmi rukou.
Hidan si musel promnout oči. Přistihl se, jak jí lačně hledí na útlé nožky a zrak mu sjíždí k dekoltu. Vlastně… nikdy si neuvědomil, jaká je Konan sexy ženská.
Otevřel malinko pusu, ale protože cítil, že každou chvíli začne slintat, raději ji zase zavřel.
„Chtěl jsi něco říct?“ optala se ho se zjevným nezájmem.
„Hele, ty bys tady neměla utápět žal… Holt se musíme tý blbý nálady nějak zbavit.“

Uměla ho skvěle rozžhavit. Věděl, že je mírně opilá, ale nijak zvlášť mu to nevadilo. Ke slovu se hlásily jeho zvířecí pudy. „Seš děsně sexy!“ vyhrkl neuváženě.
„Jo? Hele, mám chuť se bavit,“ pronesla svůdně. „I když spustit se s tebou… ale proč ne. Trochu povyražení mi neuškodí.“

Vůbec mu nevadilo, že je vdaná, obřad proběhl klidně a oddávajícímu byla následně smazána paměť, svědků bylo po čertech málo. Lézt do zelí Šéfovi, to se nedělá, ale on má rád výzvy. A co by se asi tak mohlo stát?

„Ach, ty zvíře!“ zasténala modrovláska a přitáhla si ho blíž k sobě.
„Teda, ale musím přiznat, žes mi vyrazila dech,“ přikývl nesmrtelný.
„A já zase, že to s ženskejma fakt umíš.“
Hidan se ušklíbl. „To nic neni! Jen… léta praxe.“
„Ty prase!“ Uštědřila mu pár ran, ale nedbal na to.

Do sídla se dostali jedním z tajných vchodů, Šéfova ložnice byla v druhém patře. Něco zarachotilo ve dveřích. „Konan! Ty máš zamčeno?“ Za dveřmi se ozval hromový hlas vůdce Akatsuki.
„To je Pein!“ zasyčela modrovláska. „Zmiz!“
„A kam jako?“
„Na terasu!“ vykázala ho z postele.
„Dyť na sobě nic nemám!“ protestoval.
„A koho to zajímá?“ sykla, ale nahlas zavolala: „Vydrž vteřinku! Teď jsem se vzbudila, ale hned jsem tam!“
S tlumeným klením se Hidan dostal na terasu. Venku mrzlo.

Bez šatů a v mrazu, to není právě nejlepší kombinace. Uvědomil si, že takhle zůstat nemůže.

Pein trpělivě čekal. Věděl, jak strašně Konan nesnáší, když ji vyruší z hezkého snu. „Che, zdá se mi, že jsi den ode dne krásnější.“
„Nepřeháněj, Peine!“ usmála se. „Nevěděla jsem, že se vrátíš tak brzo. Nedařilo se?“
„Ale ano, všechno v nejlepším pořádku. A teď jsem si vzpomněl, že se ještě navečeřím, než půjdu spát.“
„Tak já si zase zamknu, pro jistotu.“
„Dobrý nápad, šelmičko,“ ušklíbl se a vyšel z ložnice.

Hidan zatím na terase prožíval muka, která by mu ani samotný Jashin nedokázal připravit. Modrovláska zamkla a přitočila se k oknu. Zaslechla zoufalé: „Aspoň trenky mi hoď!“
„Nevím, kde jsou!“ odsekla. „Ve víru vášně jsi je někam odhodil.“
Hidan se zamračil. „No tak se mrkni po košili, já tu přece nemůžu takhle zůstat!“
Uchechtla se. „To sis měl rozmyslet dřív, než sis se mnou začal. A počítám, že ani tvá nesmrtelnost ti nepomůže.“
„Sklapni, ženská, a jdi hledat!“ zlobil se. Zmizela mu z očí.

Hidan se otřepal. Proč jen se odmítal naučit to mizící jutsu, jaké ovládají Jouninové? Mohl se teď vypařit a objevit se ve svém pokoji, kde na něj pro všechny případy čekalo náhradní oblečení. Teď mrzne a konec muk je v nedohlednu.

Měl strach jenom ze dvou věcí. Že se vrátí Pein, nebo ho uvidí někdo jiný z Akatsuki. To by byla tragédie, kdyby ho viděli bez oblečení. Stal by se terčem posměšků a kanadských žertíků. Já jsem ale vůl! Nadával si v duchu.

„Nemůžu je najít!“ volala Konan a přitom neustále se strachem v očích pozorovala dveře ložnice.
„A co teda nějakou sukni nebo něco?“ naléhal. Radši aby ho považovali za homosexuála, než viděli jeho obnažené tělo.
„Svý hadry ti nepučim!“ rozkřikla se modrovláska.
„Otevři to okno, nebo se neznám!“ rámusil ninja, který se musel poníženě schovávat na terase.

Pustila ho dovnitř. Začal běhat po pokoji a prohledávat každý kout. Své oblečení našel rychlostí blesku. Košili na věšáku, kalhoty vhodil omylem pod postel. V mžiku byl převlečený, nebylo ani stopy po tom, že by s Konan něco měl.
„Potřeboval bych kus papíru.“
„Na co?“ podivila se modrovláska.
„Sakra, ženská, přestaň se tak blbě ptát a prostě mi dones kus papíru!“
Podala mu ho včetně pera, něco na něj rychle načmáral a pošeptal jí do ucha několik slov. Souhlasila.

Pein se vrátil a trochu se podivil, když našel v ložnici sedět Hidana. „Jak ten se sem dostal?“ nechápal.
„Jednoduše. Zaklepal, řekl, že ti musí něco předat, a tak jsem ho pozvala dovnitř.“
Hidan k němu přistoupil s lejstrem. „Ehm… to jsou ty informace z minulýho tejdne, co sem zapomněl odevzdat.“
Pein se mračil, ale mlčel.
„Takže mizím, mějte se tu fajn! Sbohem par… Šéfe!“ Vylezl za dveře, vrazil si pořádnou facku a v duchu si umínil, že to bylo naposledy, co se pokusil svést kunoichi.

KONEC