V kuchyni

info: Akatsuki se nehorázně opili a Tobi s Deidarou musí připravit lék na kocovinu. Najdou jediný recept... polévku z řepy. Půjde jim to? A jak to nakonec celé skončí?
Songfic na: - Těžkej Pokondr - Míň vody, víc řepy

Povídka

„Říkám ti to naposledy! Ještě jednou strčíš dovnitř ten tvůj sosák, Tobi, a přísahám, že tě…“
Skrček v oranžové masce nemotorně plácal rukama a snažil se uhýbat Deidarově mokré utěrce.
„Já níc! Deidaro-senpai, vy přece víte, že já…!“
„Nehraj to na mě, Tobi! Mám dvě oči a ty vidí víc než dobře,“ procedil ninja mezi zuby.

Ten den panoval v kuchyni nezvyklý chaos. Včerejšího večera se Akatsuki opili natolik, že už se nemohli ani zvednout, jak jim bylo špatně. Hidan prorokoval, že toho překupníka obětuje nadvakrát všemocnému Jashinovi a Itachi mu přizvukoval, že mu ho pomůže držet. Velký šéf byl ještě natolik při smyslech, že nařídil připravit lék jediným dvěma ninjům, kteří z divokého mejdanu vyvázli bez úhony. A to pouze proto, že Tobi po prvním loku znesvětil koupelnu a odmítl dál pít a Deidara neměl náladu, protože po alkoholu se jeho deprese většinou ještě víc prohlubovaly. Opustil tedy Akatsuki v mírně rozladěné náladě a spal až do rána s polštářem přes hlavu.

Zatímco Tobi se nové „mise“ hodlal zhostit s nadšením jemu vlastním, Deidara měl pochybnosti. Rozhodně by se mu lépe pracovalo s Kisamem nebo Zetsuem, než s tímhle… uzlíčkem blbosti. Ale co, teď už to změnit nejde.

Zřejmě další dobrej den,
vůně stoupá z hrnců ven,
míň vody, víc řepy.

Blonďatý umělec hledal v kuchařce lék proti kocovině velmi usilovně, ale jeho pátrání nepřineslo prozatím žádný uspokojivý výsledek. Tobi, který stál za ním, nervózně přešlapoval na místě a z úst se mu linuly zvuky, které měly jen pramálo společného s ptačím zpěvem. Blonďáka to štvalo, až nakonec na něj ukázal prstem. „Dones jeden velký hrnec, Tobi.“
Překvapilo ho, že skrček splnil úkol na výbornou. Poslal ho tedy ještě pro jeden. Ten však byl na něho příliš těžký a ninja si ho nechtěně upustil na nohu. Zoufale zavyl, až musel probudit všechny vlky v okolí.
„Baka!“ mávnul nad tím blonďatý ninja rukou.
„Tobi by to potřeboval pofoukat,“ zakňoural mužíček.
„Já nejsem tvoje máma!“ ohradil se blonďáček. „A vůbec! Takhle se Shinobi nechová!“ Tobi okamžitě přestal fňukat.

Deidara konečně našel řešení problému, starodávný, ale ověřený recept na polévku z řepy. Dali hrnce na plotnu a nalili do nich vodu.

A stačí jeden chybnej krok,
nastane chudej, špatnej rok,
víc vody, míň řepy.

Tobi mžoural a díval se, jak se na vodě v hrnci začínají dělat vlnky a bublinky. A také… jak z ní stoupají bílé obláčky.
„Nečum furt do tý páry! Budeš mít zamlžený voko!“
Mužíček okamžitě couvl. „Ó! Díky za radu, Deidaro-senpai.“
Ten se mezitím opět sklonil nad kuchařkou. „Při správné ko… konzo… konzistenci stačí pouhé dvě lžičky a léčebný efekt bude završen. Fajn, tak to beru!“ Dumal nad receptem a snažil se usmívat.

Voda se zdárně dovařila. Deidara popadl hrnec s vařící vodou a pomalu kráčel na opačnou stranu kuchyně, kde si připravil další ingredience. „Né! Tobi, nepleť se mi pod nohy…!“ Blonďáček musel vyskočit a část vody ohodila strop, pár kapek dopadlo na Tobiho záda, jak ležel rozplácnutý na zemi.
Deidara vzdychl. Ne, tohle opravdu nepředpokládal… skutečně, doopravdy ne… ale co si to namlouvá, vždyť to věděl moc dobře.

A tak vím, že přijde zas
požehnaný dobrý čas,
míň vody, víc řepy.

„Hm, tolik vody je v tahu,“ zabručel Deidara a zalistoval v knize. „I když… stejně tu píšou, že jí nemusí být moc, že tak čtvrtina hrnce stačí, nanejvýš půlka… Takže fajn, ještě trochu odlijeme a bude tam… víc vody a míň řepy.“
„Tobi souhlasí!“ zasalutoval mužíček.

Pod Deidarovým vedením vyhledal lahvičku s olejem. „Nalej tam toho drobet!“ napomínal ho blonďáček. Ninja vylil čtvrtinu obsahu. „To je moc! Chceš je snad otrávit?“ zděsil se blonďatý umělec.
Ozvalo se toužebné: „Můžu?“
„Ne!“ Vytrhl mu lahvičku z ruky. „A můžem to celý vylejt.“

Chystala se druhá várka léčivé tekutiny (a možná bude i poživatelná). „Tak nedávej tam tolik vody, já tam pak chci dát víc řepy!“ peskoval nejnovějšího člena v Akatsuki ten nejvýbušnější. „Prosím tě, jestli nevíš, kolik dát přesně vody, tak…“ Pak tě tu klidně můžu oběsit nebo zapíchnout a vyjde to úplně nastejno. Došla mu hořká pravda.

Byli v té kuchyni už málem celé dopoledne. Podařilo se jim znovu uvařit vodu a dát do té polévky i správné množství oleje. Zbývala jen nakrájet řepa (a nutno říci, že s tou nebezpečnou kluzkou zeleninou se Deidara raději potýkal sám), uvařit ji v nachystané vodě a podávat.

Když jsi na dně a máš chuť,
trpělivý, silný buď,
míň vody, víc řepy.

„Fajn, mám dokrájeno!“ zamnul si Deidara ruce. Když začala voda opět vařit a malinko nadnášet řepu nakrájenou na nudličky, rozhodl se blonďáček jít chvíli na vzduch. „Hele, Tobi, musím teď na chvíli vypadnout, ale hned budu zpátky. Ne abys nechal ten plamen zhasnout! A co je důležitý, neodcházej od toho. Pořád u toho buď, nebo se ti to zdrcne a můžeš to vylejt, a to přísahám, že tě pak roztrhnu jako hada!“

Blonďáček zmizel v koupelně. Z dnešního dne mu bylo na zvracení. Když –se vracel, řekl ostatním, že je čas si sednout aspoň do kruhu na koberec, že se bude podávat jídlo. Záměrně neřekl lék, protože dobře věděl, jak moc se Akatsuki děsí slova medicína.
S úlevou viděl, že Tobi s největší opatrností nalévá polévku do talířů. Hlasitě ho pochválil a za odměnu ho nechal odnést tác.
Akatsuki seděli na koberci a čekali, co bude. Už to vypadalo nadějně, když se Tobimu zamotaly nohy, tác mu vyklouzl z ruky a ninjové a jedna kunoichi byli okamžitě všichni zlití od hlavy až k patě. Vyskočili, začali se otřepávat a vypadali neobvykle čile.
„Hm, tak to zřejmě zabralo,“ uchechtl se Deidara.
To už se ale Šéf napřímil a zařval na celou místnost: „Tobi!“

KONEC