POMSTA

Předem upozorňuju, že ti co nemají rádi verše a smutné či procítěné děje, tak si to radši ani nečtěte.V opačném případě, kdo má rád v takovýhto příbězích i nějaký ten verš, a prožívá všechno co čte ohledně představivosti do hloubky, tak ať si radši k této ff přistrčí kapesníčky.
Takže předem chci říct,že nepočítám S tím, že by tato má jednorázovka na někoho nějak zapůsobyla, protože se za ní docela i stydím. Ale na přesvědčení jisté osůbky jsem se jí rozhodla vydat veřejně a to nejen na své stránce, ALE I TADY NA KONOZE.
Jinak tato ff není výslově na anime. Je tak nějak celkově pojatá i do REALU. Ovšem aby se neřeklo, malinko sem si jí sem přizpůsobyla do anime. Ale jinak....mno......pochopíte sami.
Ještě jedna věc... rozhodně nečekejte, že je to krátká jednorázovka Ve wordu mi vyšla na 6 a půl stránky
Tak jo, sem připravená na hrubou kritiku
-----------------------------------------------------------------------------
Lidé mi říkají, že jsem tajemná a nemilosrdná. Já ale vím, že má duše je moc povadlá. Sem osůbka co jen svou neústupnost předstírá. To jen abych zakryla své pocity, které mi neustále v jednom kuse souží mé…slabé já.
Je to už dávno, ale já na to pořád myslím. Má mysl nezapomíná, a já se tím trýzním.
Je to žal, je to zloba. Smutek smíšený s obrovskou bezradností. To vše jen kvůli jednomu pocitu. Kvůli touze, touze po vykonání své pomsty.
S pohledem zkroušeným v okně sedím, a stále si jen jednu vzpomínku před očima přehrávám.
Už to zase cítím, tu zlobu, tu slast z představy toho co jednou s potěšením vykonám.
Je to i láska, je to i žal, to všechno cítím, ale stále přemýšlím dál.
„Už to dál nevydržím!!“ křičí mé vnitřní já. Musím jít, a uspokojit své srdce, jinak se mi na tisíce kousků netrpělivostí roztříští.
S pohledem teď do dáli, křičím jeho jméno s pomyšlením sladkého vykonání.
Vstávám, a můj poslední pohled padá na tu opuštěnou místnost, kde jsme dřív spolu bývali. Už se neohlížím, a s potěchou z představy toho co má mysl plánuje, se má noha odráží z okenní římsy pokoje, kde jsme se spolu dříve milovali.
Cítím, jak mnou prochází ten chladný vánek, co mi zvlažuje mé chutí po pomstě rozpálené srdce.
Už dlouho jsem se překonávala, teď už to ale dál nejde. Říkali mi, že prý ještě není čas, ale já už to nevydržím. Prý ať mám strpení, že jednou i to přebolí. jenže mnou naopak prochází ještě větší nenávist.
Pro mne už čas je. Neznám slabost, neznám bolest. Však jen teď, i když normálně jsem slaboučká jak pozlátko, jak porcelánová panenka.
To ta síla po odplatě mne žene dál, a já vím, tuším, že tady se můj konec nesnesitelného trápení blíží.
Své ruce vzpínám v pěst, a při každém odrazu na protější větev, cítím chakru co mi připomíná tak dávno mnou zapomenutý svět.
„Už se blížím, už jen kousek. Cítím tě, jsi blízko,“ říkám si s přivřenýma očima. Mé srdce od té jisté chvíle už prahne jen po jediném, …..po tobě. „Ne… však nechci už tě znova milovat! Nechci už se znova zklamat! Moje srdce teď už touží jen po jediném….. a to zabít tě!!! Vím, že tě stále miluji, ale to co jsi mi způsobil ti nemohu odpustit. A tak svou lásku projevím ti jen jediným náznakem. Bude to to poslední co uvidíš.
„Proč jen si to udělal??? Proč jsi mi zradil? Proč stále mi říkáš, jak si mně miloval a stále miluješ! Když tak moc jsi mi ublížil, a mou lásku jsi tak zabil??? Zradil jsi mne, a já ti jdu teď dát své díky. Milovala sem tě, a miluju tě pořád, ale naše láska nám byla zakázána tvým osudovým rozhodnutím. „
Jsem tady, konečně už vím, jak moc si se musel cítit, když schováváš se přede mnou v takové dáli.
„Zabil si je, zabil jsi mé srdce! Ale proč?? Proč jen si to musel udělat?!“ křičím na něj zpovzdálí.
Vidím jak se otáčí, vidím jak se na mne dívá. Mé pocity se opět mísí, a já zas nevím co mám dělat. Už zase se v jeho přítomnosti cítím tak bezradná.
Ale ne, tentokrát už ne. Už neustoupím, místo lásky už jen touhu po tvé krvi cítím. Vidím jak se na mně dívá, vidím ty jeho nádherné oči, které mi vždy na kolena sráželi. „ Ne,….tentokrát už mně neobměkčíš, tentokrát půjdeš do hrobu, i kdybych měla jít s tebou,“ říkám si v mysli.
„Tak přece jen si mne našla. Čekal jsem tě,“ odezní se mezi jeho rty tichý hlas jen mně určený.
„Byl si má naděje, byl si má láska. Tak proč jsi to udělal??!! Dlouho po tom co jsi odešel jsem myslela, že nebudu moct žít bez tebe dál. Ale po čase touha po pomstě nahradila můj žal.“
Vidím ho…Dívám se na jeho teď zkroušenou tvář, jehož smutek nyní dokonale projevuje i jeho výraz.
Smutný pohled se na mne v jeho studánkově modrých očích najednou upírá, a já jsem opět jeho mocí spoutána.
Cítím teplo jeho dlaní, jak přes konečky mých prstů se jemně jeho prsty mezi mými proplétají. Neschopná pohybu, prostě ničeho jen nehybně stojím, a teď už velmi zblízka do jeho čarovných očí omámeně hledím.
Jen jedna věta, co ze svých úst teď vyslovil, ta co mi přivedla zpátky do reálného světa, a sám si tím svůj osud zpečetil.
„Vše je už jen minulost. Prosím…pojď semnou, a spolu stvoříme novou budoucnost. Spolu můžeme dokončit náš sen.“
„Já nemůžu! Nemůžu jít s tebou. Tys opustil vše co jsem milovala, svůj domov, všechno i spolu semnou.“
Lehký vánek mne najednou jen něžně kolem tváře pohladil, a mnou jakoby snad až jakýsi dávno zapomenutý pocit prostoupil.
„Aaaaah……už tak dlouho je to, že si ani nevzpomínám jak se tento pocit nazývá.
„Už vím……je to….něha“ To co jsem tak dlouho necítila.
Mé oči se zalévají blažeností, a já pohlížím před sebe do dáli. Vidím, zas jasně vidím tu jeho milou tvář. Nikdy jsem nezapomněla, i přesto že Jsem to násilím v sobě potlačovala, cítím to už zas.
Cítím jak se najednou ke mně blíží, a zároveň jak se mé srdce rozehřívá.
Je to žár nebo slast. Nevím, ale cítím, jako bych uvnitř sebe slyšela jeho hlas. Studený dotek jak samotný led najednou probudí mne ze snění, a já teď již pohlížím velmi z blízka do jeho očí co vyzařují ze sebe ten bezcitný chlad ukrytý v jeho srdci.
Teprve teď chápu, že už to není skutečně on. Není to ten komu sem své srdce věnovala. Je to muž, který mi ho vzal a nic mi za mou věrnost nevrátil. Jen souznění a zmar, to jediné čím mi obdařil. Za svůj život co jsem mu odevzdala, mi ponechal jen duši co je na věky rozlámaná.
Mé oči se na něj opět upírají a žalostný pohled v jeho tváři vidím. Vnímám každičký jeho pohyb, jeho vydechnutí, ….jeho pocit. Nedokážu si to jinak vysvětlit, jako by v něm byli dvě osobnosti. Zoufalství mně popadá, když má pokožka cítí jak se jeho dlaň mé tváře dotýká.
Stále sleduji jeho pohled. Ty oči…jsou jako dřív plné přesvědčení, plné něhy. Ale jeho srdce je nakažené, pohlcené temnotou, tou zhoubou co nás od sebe oddělila. Já vnímám jak s tím bojuje, ale zároveň že i ta jeho horší stránka už dávno zvítězila.
„Co to dělám!“ říkám si. Vždyť už dávno není možné vrátit vše zpátky. Je to jen sen. Tak nádherný sen, který se mi i teď pod dlaněmi rozplývá. Je to jen touha, která už dávno není uskutečnitelná.
Má mysl se navrací zpět. I když jsem se na chvíli ztrácela v jeho přítomnosti z reality, nyní jsem zde a znova vnímám naplno nynější svět. „Už to není možné vrátit zpátky.“
Ano hrozně to bolí, ale i mé srdce je pohlcené zlobou. Už delší dobu je zaobalené jen jednou touhou. A ta teď přemáhá tu bezmoc co cítím. Jsem zas silná jako před tím.
Náhle odtrhávám jeho hřejivé dlaně od své pokožky, i když vím že jsem tím právě zpečetila osud náš. Mé silné já ví, že nejlepší to byla volba. Že právě teď již nastal ten správný čas.
Jeden krok, dva kroky. Já odstoupím pomalím krůčkem tiše od něj, a hledím teď na ty jeho jemné rty co my tiše říkají, jak moc chyběla jsem jim.
Nedám se však a tasím hbitě svou zbraň proti němu. Vím, že je to chyba, že se to příčí mým pocitům. Ale neubráním se své touze po pomstě a svým úmyslům co plánuji už tak dlouhou dobu. Od doby co mi mou čistou duši pošpinil a temným oblakem jediné touhy zahalil. Tou sladkou odplatou.
Z mých úst najednou vzteky vyjde věta tolika procítěná. „Nenávidím tě!!!“
„Lžeš! Vidím to na tobě, že mně stále uvnitř miluješ!“
Slyším jeho slova, jsou tak plná…..toho co už dlouho jsem neslyšela ani necítila.
„Odpusť mi , ale i já už necítím …. Tak jako ty zradil jsi svou vesnici , svůj život, svou lásku a předsevzetí, tak já zradila své srdce čisté a oddala jsem ho už jen pomyšlení o pomstě.“
„O které pomstě?!“ ptá se mně.
Sklopím svůj zrak až k nejhlubší zemi a tiše mu odpovím: „Jen a jen o pomstě k tobě…“
„Spatřím teď jeho zlobu, či žal???“ Ptám se sama sebe, jak teď, co se bude dít teď dál…
„Už nemůžu… nemůžu už čekat na znamení co ty dál uděláš, když já tady před tebou stojím, a mnou se prolíná láska stejně velká jako zášť!“
„Odpusť mi mé staré já, ale nevydržím už tu touho po krvi dál potlačovat! Já …snažila jsem se, ale už to dál nejde. Prosím odpust mi, za to co se teď stane.“
Ostří se teď v mých rukách leskne jako já svírám svou lásku hluboko ve svém srdci. Tak moc to i teď bolí, i přesto jak moc se mi opět zachtělo po pomstě.
Já vím že spravedlnost v rukách držím. Ale váhavě teď tluče mé srdce v době kdy k rozhodující chvíli má dojít.
Najedou však můj zrak i má mysl zpozoruje, jak usmívá se náhle na mne.
NECHÁPU. Nechápu smysl jeho chování. Co to může být? Snad že stále ví co uvnitř ve svém nitru skutečně cítím?
Srdce váhá, ale mou ruku teď ovládá má mysl již dávno zrazená. Náhle se můj pohled plný bolesti opět promění v úsměv zasypaný slastí a radostí… … To z potěchy..jak sladká bude odplata. Ta co se mi tak dlouze připomíná.
„Vždy jsi byla silná a neoblomná. Tak jako tenkrát , i teď jsi to stále ty , i když si to nechceš přiznat…..Tvůj úsměv i pohled o tom za tebe vypovídá. Jsi stále stejná, plná lásky.“ zaslechnu jeho hlas tak plný citů a útěchy.
Mé obočí vyjadřuje náhle pocit zloby, tak jako můj meč je plný touhy.
Touží jen po jediném…Po tobě. Po Tvé krvi!
Náhle však hlas silný z jeho úst vyjde…: „Co? Chceš mně snad opravdu zabít? Zapomněla jsi co jsme spolu prožili? Už si nepamatuješ náš společný sen? Ty a já….Přála sis aby jsme spolu žili. Teď je ta možnost tak proč se jí nechytíš? Proč nechceš?“
„To ty jsi zabil náš sen!! Stejně jako jsi zabil i mé srdce, mou naději, rodiče…. Svůj životní sen, co nás mohl navždy spojit! To ty jsi to všechno opustil! A mně uvrhnul do temnot, plných zloby a zoufalství.“
Dnes už mám toho všeho dost! Už nastal ten správný čas. Nyní se opět setkáváme, ale tentokrát každý na jiné straně.
Jen slabý posměch jsem zaslechla. To jediné co dal mi nyní najevo. Jaká je to pravda, že ty už dávno nejsi tím kdo byl mou jedinou láskou,…koho sem tak milovala… Teď už vím…Že ty už jím dávno opravdu nejsi. O to snažší bude odplata!
Tak jako ostří,… se po této myšlence mnou zableskla i síla a odhodlání.
„Už ne!! Tady a teď ….všemu trápení už konečně uděláme konec.“
Uchopím svou zbraň do rukou, jako bych v nich svůj vlastní život svírala.
To vše jen díky této osudové chvíli. Vše co bylo a je … všechno zahazuji, a už jen na to jediné se soustředím…. Na tuto rozhodující chvíli co o našem bytí rozhodne jak dál kdo budeme žít. O tom, co dál se stane..
Polední záchvěv, poslední pohledy.. to všechno se my teď hlavou mísí ve vzpomínkách na ty chvíle, které jsme spolu naposledy tenkrát trávili.
Najednou úder cítím jak mnou záhy prochází. To ze zad velká bolest my k zemi klátí, a já svírám o to víc svou zbraň, s kterou se již podpírám. Je to jeho práce. To co mi zasáhlo tak nepozorovaně.
Tu bolest v zádech cítím stále. „ Jak to dokázal, tak rychle a tak nečekaně náhle?“
„To je jen výstraha za tvé opovážení“ plyne z jeho úst klidné oznámení.“
„Ty…!!!“ Rozhněvám se , a teprv teď se v mých žilách zlost rozproudí a krev zhořklá zlostí začne protékat v ní.
Tentokrát ještě silněji stisknu svou zbraň v níž držím svůj osud. Tak pevně až stékají mi na zem pramínky krve z mé dlaně. Již neznám už zábran ani žádných citů či pochybností. Je to už jen hněv a zlost, to co sílu mi celou dobu dává. To díky čemu držím nyní ve svých rukou všechnu moc.
„Teď! Teď!! Právě nyní…“
Právě teď se to stane….?
Má síla neochabne, a jen cítím jak se ostří našich čepelí spolu sráží.
Je to nezvyk, zároveň tak dlouze očekávané přání. Konečně jsme opět spolu. Zas jen mi dva spolu a sami.
Už není to ale jako dřív. Je to jiné ….
Jsem teď proti tobě. Už nehladíš mne po tváři a nevdechuješ vůni mých vlasů jako tenkrát. Když cítila jsem chuť tvých polibků, a cítila jsem tvůj dotek mnohokrát, podobně jako i teď tebe, jen…..již jinak.
Nyní jsme proti sobě. Ty a já,…jen my dva, ale právě teď určíme kdo celou tu dobu pravdu měl. Však byla jsem to já a ty to víš. Přiznat to však stále nedokážeš... nebo snad nesmíš či neumíš??
Cítím jak se s každým nárazem kříží naše ostří, jak mne každý náraz uvnitř srdce tiše bolí. Nesmím to ale dát najevo, i když lásku k tobě stále cítím, touha po odplatě je teď silnější. Tak snad jednou pochopíš a snad i jednou odpustíš my způsob kým jsem tě kdy milovala.
Už hodnou chvíli střetávají se naše obličeje. Tak blízko při boji, až se obávám co se stane, když se naše duše opět zřeknou sami sebe. Znamená to, že upustím od své touhy zabít tě?
„Ne to nestane se ! Nesmí…“ Když opět obměkčíš mé srdce, já opět propadnu se do té tmy a všechny naděje… vše kolem mne znovu zhasne a uvadne.
Cítím, já cítím ty kapky deště, jako pláč mé duše, které se na naše těla z nebes právě spustili. Jakoby až snad nahoře za naši zlomenou lásku bozi plakali.
Ah…ano…Tady na tomto místě skutečně učiníme všemu konec. Už bylo na čase.
Slyším, cítím, to vše vnímám v tanci deště jak se naše těla o sebe zblízka při boji otírají. Jak se laskají a přitom navzájem hladí. I když vzápětí je tu i ostří našich zbraní… I přesto že se tak nenávidí, já se v tvé přítomnosti stále cítím krásně. A to mne právě uvnitř oslabuje.
Nedokážu to. Teď už to vím. Při boji, přítomnosti s tebou se má duše vždy ochabí. Jsem teď opět slabá. Při každém pohledu, při kterém se s tebou zblízka střetávám.
"Proč ale nezasáhneš mne, když už tolikrát možnost jsi měl? Proč nevykonáš to, co jsi zřejmě od počátku chtěl?" v mysli při pohledu na něj s odrazem každé rány říkám si.
Pochopila jsem. I ty to tak cítíš.. nejsem sama ani jediná. I ty přezevšechnu tu hořkost v sobě něco stále cítíš ke mně. Já ale nedokážu jako ty se ti dále stavět.
Odpust mi prosím to opovážení, ale už nemohu dál takto žít. Když vím, že mi spolu již nikdy nebudeme, a já bez tebe už nemohu být.
Dám ti teď ten největší projev lásky jaký jen lze dát. Dávám ti svobodu, i tvému srdci. To co já už nikdy nebudu moci poznat. To jen tobě patří,… to čeho se vzdávám, jen tobě dávám, a já to už nikdy nepocítím.
Silné bodnutí náhle zacítím,… můj hořký úsměv se poté smísí s něčím jiným, a já na něj teď z blízka velmi mile hledím.
„Ahh!!“ Cítím.. já zas cítím tu krutou bolest, jako tenkrát. Jak mnou prostupuje, ale nyní již jinak. Už to není jen pocit, je to bolest ze skutečné lásky. Ze zklamání. Ze všeho co cítím.
Potůček krve náhle řine se z mých ňader, když pohlédnu jen a jen na něj.
„Ano, je to tak… Dala sem svůj život za jeho. Jen aby pochopil jak moc pro mne vždy a stále znamenal. Abysi vzpoměl proč mne vlastně kdy miloval.“
Tak jako tenkrát , dala jsem mu své srdce i teď. Dávám mu své tělo, svou duši…prostě sama sebe...své srdce teď už krví zbrocené...ale to je mi jedno, tak jako tak chci a dám mu všechno.
Vidím ten jeho překvapený výraz, jak hledí na mne záhy bez přestání. A jen lehký záblesk bolesti, jak nechala jsem se ůmyslně probodnout jeho ostrou čepelí…
vnímám jak ho to uvnitř i snad trápí. Už není tak pohlcený hořkostí jako před tou chvílí, než jsem mu srdce své odevzdala na krvavém podnose. "A však netrap se lásko moje....To já to tak chtěla." říkám mu svým pohledem jak sem teď v blízkosti jeho těla.
Ano,… stálo to za to. Teprve teď ho vidím opět takového jako dřív. Jeho černá duše se náhle vytratila a teď už vnímám jen jeho sladký pohled plný něhy smíšený s bolestí tak jako dřív.
Pramínek krve začíná mi téct z úst. Už to cítím…to blíží se všemu můj tak vytoužený konec.
Věnuji mu i já ten sladký pohled co tak miloval.
Jediná slza ukápla mi na jeho dlaň, při pohledu na něj, když poslední slova jsem mu věnovala. Jediné a úplně poslední co mé teď již vláčné tělo cítí je jak mne zachytí jeho silná ruka a naposledy se na mně mile ač s obrovskou bolestí v očích zahledí.
Ztratila jsem ho . Jsou to muka, Ale jednou..jednou zas možná ho zas uvidím. Až shledáme se opět mile se na mne už bude od srdce ničím netížen usmívat.Věřím v to...Budu na tebe stále čekat.
„Je to to poslední ….co ti dám,,,, Považuj to za můj dar, který jen tobě věnuji, který ti na věky svěřuji a vzápětí dávám. Vždycky jsem tě milovala a stále miluj tě. Už zase jsem prohrála. Svou bezmoc jsem ti opět odevzdala a své srdce jen tobě na věky darovala. Tentokrát však již naposledy.
Jednou…jednou zas možná shledáme se, Já budu na tebe čekat stále, a věřit že nezapomeneš, že své srdce mi jedou na konci své cesty životem také daruješ.
Vždy budu jen tvá… lásko moje……...Prosííím!….nezapomeň na mne…Moje srdce vždy bilo, bije a bude bít jen a jen pro tebe…….SBOHEM…Sasori“ jsou má poslední slůvka,tak tichá jako slabý potůček co si mou duši do nebes právě na loďce mrtvýh odváží.
Omlouvám se sama sobě, že znova sem to nedokázala.Za to že sem znova selhala. Ta má pomsta byl vlastně pro něj můj dar, co klíč k jeho ledovému, zamčenénu srdci opět našel a na věky daroval.

ARIGATOU ZA VŠEHNO A VŠEM