Dá se osud změnit?? II.

Ino se netrpělivě rozhlížela a každou chvíli dívala na hodinky. „Sakra, kde je?“ zašeptala si sama pro sebe. Její týmový společník měl už dobrou čtvrt hodinu zpoždění. V duchu mezitím uvažovala o tom, že to bude asi pěkně nudná mise, koneckonců, rozvinout konverzaci s Hisshim byl nadlidský úkol a jít pořád potichu je nesnesitelné. Z myšlení ji vyrušilo prásknutí oznamující něčí příchod.
„Hele ty, deš o patnáct minut pozdějš!!“ vyhrkla blondýna na černovlasého Shinobiho, který se teprve začal objevovat za ustupujícím rudým kouřem a nadhodil svůj typický nic něříkající výraz.
„No jó, jasně..“ odpověděl znuděně.
„Omluva by se hodila,“ takovýto typ chování doháněl Inu k šílenství, „půjdeme?“ Dodala po chvíli, když usoudila, že se toho zázračného slovíčka nedočká.
„Hm..“ doneslo se jí odpovědi. A tak dva naprosto odlišně vypadající ninjové, jeden černooký se stejnou barvou vlasů, druhý modrooký s vlasy blonďatými, opustili vesnici. Bylo slyšet praskání větviček pod jejich nohama, svištění větru v korunách stromů a nic víc. Nastalo strašidelné a prázdné ticho.
„No a ehm.. kolik ti je?“ nevydržela modroočka tu napjatou atmosféru a zpomalila běh.
„Sedmnáct..“ mladík se díval do země a přemýšlel, jak by se zbavil tý otravný holky.
„Mně je šestnáct... a věř tomu, že bych taky byla radši doma, bavila bych se s lidma, co uměj mluvit a tak prostě, ale stejně nepřemejšlim o tom, jak se Tě zbavit. Takže i přesto, že je zřejmě pod Tvojí úroveň bejt ve společnosti někoho jako jsem já, se můžeš přemoct a někdy říct něco jinýho, než jenom „jo“, „ne“ a ty jednoslovný odpovědi, protože jestli vážně tak strašně moc chceš, můžeš klidně vypadnout a jít někam.. zvládnu to sama!!“ zakřičela na něj. Věděla totiž, co si myslí. Použila svou novou techniku čtení myšlenek, kterou sama vymyslela, „ale kdyby to bylo tim, že se mě bojíš, tak ti můžu zaručit, že nekoušu..“ podle se usmála.
„Vypad bych rád!!“ už na ni křičel taky.
„Tak di.. nejsem neschopná blbá bloncka!!“
Hisshi chtěl odejít, už se otáčel k odchodu, ale nemohl. Sám to nechápal, ale něco v jeho hlavě, daleko v jeho hlavě, odporovalo tomu odchodu. Nějaký slabý hlásek protestoval. Ať se mu to zdálo nemožné sebevíc, ten neúnavný hlásek nechtěl nechat tu uječenou barbínu samotnou a postupně se k němu přidávaly i ostatní hlasy i hlásky a všichni křičely, ať nechodí... Odpor sílil..
„Nepůjdu,“ tohle osudové slovo nakonec vypustil z úst a nechápal sám sebe čím dál víc.
„Proč??“ zeptala se Ino podezřívavě.
„Nevim.“ Vážně nevěděl, nevěděl, proč mu záleží na cizí holce. Tenhle pocit a lidskou vlastnost – starost od druhé, neznal. Vlastně, znal... kdysi dávno. Před více než deseti lety. Ale přece si myslel, že už dávno zapomněl. Zapomněl na svůj 'minulý život'.
„Je Ti něco??“ podivila se, když viděla jeho přemýšlivý a celkem smutný výraz.
„Ne..“ odpověděl Hisshi, ale Ino nadzvedla obočí: „Lhát neumíš..“ podotkla.
„Tak dobře, no.. jenom sem se zamyslel... nad svou minulostí..“ Blondýnka provedla s druhým obočím totéž co s prvním: „minulostí?“ Zeptala se inteligentně.
„Jako co bylo.. chápeš?“
„Jasně že chápu, ale co bylo???“
„Náš klan... napad ho Orochimaru. Stalo se to před dvanácti lety....“ začal vyprávět.

Ozval se výbuch.
„Kdo je tam?? A co chcete??“ Zavolal z horního patra ke dveřím muž okolo třiceti pěti let, otec Hisshiho, vytasil kunai a seběhl ze schodů, kde už stáli v bojových pozicích všichni členové klanu.
„Možná by ssstálo za zzmínku moje jméno, když to budu já, kdo vásss zabije nebo já, komu budete sssloužit.. jssem Orochimaru, pro vás Orochimaru-sama,“ zasyčel muž s bílou kůží a celkovým vzhledem hada a jazykem si olízl rty.
„Dám vám na výběr, vyberte ssi dobře. Vaššše Kekkei genkai se mi hodí. Buď ssse přidáte ke mně a budete mi sssloužit a nebo váss na mísstě zabiju. Važte si nabídky, větššinou rovnou vraždím.. a nemá cenu se bránit, předvedu Vám mojí ssílu.“ a na důkaz svých slov zaútočil na muže nejblíž stojícímu k němu, který okamžitě padl mrtvý k zemi, z krku mu vystřikovala krev a hlava se odkutálela pryč.
„Ááá,“ vykřikli zděšením někteří a povolili bojové postoje.
„Takže kdo ssse přidá??“ slizce se zasmál Orochimaru a chystal se k dalšímu útoku. Většina lidí z klanu se okamžitě začali překřikovat, že oni budou těmi nejlepšími služebníky. Služebníky na život i na smrt. Pár shinobi a i jedna kunoichi ovšem nechtěli být pouhou loutkou a nástrojem toho vraha a zůstali s tvrdými rysy stát.
„Takže vy sse nepřidáte?“ řekl Oro předstíraně smutným hlasem a utřel si imaginární slzičku.
„Nikdy!!“ Zakřičelo těch pět odvážlivců a vrhlo se do boje, k jasné smrti. Protože všichni z klanu Zoro (Viva Zoro tajemná tvář xD) měli větrnou postatu chakry, tak se na Orochimara hrnuly vzdušné víry, tornáda a podobné útoky. Ten je ale všechny hravě obrátil ohněm proti jejich stvořitelům a ti všichni pod silou žáru padli ohořelí a černí k zemi, kde se rozpadli v popel.
„Tak tohle bylo jednoduchý,“ ušklíbl se hadí muž a zmizel společně se svými novými sluhy. Ale netušil, že ještě jeden člen klanu žije..

„Nesnášim ty lidi, co k němu odešli!! Odešli oba moji rodiče a sestra i všichni ostatní. Bojovali jenom teta, tři strejdové a děda, ale neměli šanci. Ty ostatní byli srabi!! Hrozný srabi!! Upřímně je nesnášim!! Kvůli vlastnímu životu se byli schopní přidat k chladnokrevnýmu vrahovi!! Nikdy to nepochopim, jak někdo může.. A stejně už jsou určitě všichni mrtví, zabil je při první vhodný příležitosti, když už je nepotřeboval. Snažil jsem se na ně zapomenout, je strašný někoho ztratit. Během jedný hodiny přijdeš o všechny, který máš. A právě proto je lepší nikoho nemít, protože pak nemáš co ztratit!! Proto jsem takovej, jakej jsem. Pak nebudu muset truchlit pro ty, který mi zabijou. Truchlit pro někoho, kdo už stejně nikdy nebude. Život je zlej!“ křičel Hisshi se vztekem v očích. Pak nastalo ticho. Ino nevěděla, co na to říct.
„A jakto, že ty žiješ?? zeptala se nakonec potichu.
„Ptám se sebe na to samý, měli mě tam taky zabít.. Byl jsem nahoře v pokoji a dolu jsem nepřišel. Ale všechno jsem viděl, měl jsem v podlaze díru a tou se koukal.. neměl jsem na to přijít dolu pomoct, byl jsem taky srab. Když zmizeli, odešel jsem z vesničky do Písečný a tam jsem byl až do tý doby, než jsem se odstěhoval do Listový...“ odpověděl taky potichu.
„Aha.. já.. no.. je mi to líto,“ vykoktala a pak ještě potišeji dodala: „život je sice zlej, ale právě to, že máš někoho o koho se bojíš, tě dělá člověkem..“