Dá se osud změnit?? I.

Probudil se a s mocným výkřikem se posadil. Po čele mu stékaly kapičky potu, srdce bilo jako na poplach a dech se zrychlil. Pro člověka jako byl on... Sobce, kterému záleželo jen na sobě samém. Člověka naprosto bezcitného, vlastně se ani nedalo říci, zda-li to opravdu člověk je, protože ten, kdo má srdce tak moc chladné, je spíš zrůda než lidská bytost... Pro člověka této povahy je nejhorší, když se mu zdá o vlastní smrti. Smrti kruté, pomalé, bolestné a nemilosrdné.

Černovlasý mladík s černýma očima a jménem Hisshi ležel na zemi a svíjel se v bolestech. Na celém těle měl krvácející rány, v ústech cítil pachuť krve. I pod ním byla loužička této rudé tekutiny. Do hlubokých ran mu ninja v černém plášti stojící nad ním, kterému nebylo vidět do obličeje, sypal sůl. Ani křičet nemohl, protože mu neznámý vyřízl jazyk.
„Teď chcípneš!“ slyšel už jen čenooký od muže v plášti. A potom nic. Jen strašidelná, černočerná tma...

'Tenhle sen se mi zdá už asi třetí noc v řadě. Pořád je uplně stejnej. Heh, to abych si radši nebral v nejbližší době žádnou misi. A moh bych taky zajít za tou bábou na kraji vesnice, která se považuje za věštkyni. Třeba mi řekne něco zajímavýho...' ironicky se zasmál v duchu Hisshi. Zvedl se z postele, hodil na sebe oblečení a vyrazil ven do dalšího slunečného dne.

Černovlasý šel zadumaně po ulici, s hlavou zklopenou a...
„Ááá... hej, dávej bacha, ne?“ nadával nesympaticky na dívku, do níž vrazil. Ale to by nebyl on, kdyby uznal svou chybu nebo se snad omluvil.
„Hele, si děláš prču, nebo co, ne?? Vrazíš do mě, ani se neomluvíš a ještě máš kecy?“ modrooká blondýnka zrudla vzteky, „si nemysli, že jsi pánem světa... protože to rozhodně nejsi... tyyy... magore!“
„V klidu... snad se zase tolik nestalo... koneckonců, co ti udělá menší náraz,“ Hisshi se překonal. Tolik slov najednou snad ještě nikdy nikomu neřekl. Byl introvert a věčně sám, s nikým se nebavil, pro nikoho by nehnul ani prstem... tohle bylo o něm po vesnici všeobecně známo.
„Že neudělá? Víc než si myslíš,“ zuřila dívka ve fialovém oblečení.
„Zlomila sis nehet?“ ušklíbl se mladík.
„Nevim, jestli si slepej či co, ale rozsypaly se mi všechny kytky co nesu... A mimochodem, ty asi budeš Hisshi, ten zamlklej kluk, co se nedávno přistěhoval? Já jsem Ino, Yamanaka Ino z květinářství Yamanaka,“ představila se Ino.
„Přesně to jsem já, moc rád bych řek, že tě rád poznávám, že mě těší nebo tak něco, ale lhal bych... jseš otravná,“ arogantně pronesl Hisshi, otočil se k dívce zády a vydal se směrem věštkyně.
„Víš, že mi někoho strašně připomínáš? Někoho, kdo už tu celkem dlouho nežije. Uchihu Sasuke... A to nejenom vzhledem, ale i povahově!“ zavolala za ním ještě z dálky Ino.

Starší paní, odhadem už asi tak sedmdesátiletá, seděla v křesle a zřejmě o něčem přemýšlela. V tom ji ale vyrušilo zaklepání.
„Pojď dál, Hisshi, věděla jsem, že přijdeš,“ pronesla stařenka a ani nezvedla oči od šálku čaje.
„Jakto? Vy jste bystrozraká???“ divil se mladík a nedůvěři si veštkyni prohlížel.
„Prosím tě, chlapče, já nevidím ani metr dopředu,“ zasmála se.
„Chtěl bych se na něco zeptat...“ černovlasý začal vyprávět svůj sen, nevynechal snad ani jednu podrobnost. Asi po deseti minutách, kdy dovyprávěl, zvedl tázavě oči ke stařence: „Občas se stalo, že se moje sny vyplnily, vážně mám umřít?“
„Podej mi ruku, levou... čára života bude mluvit za vše.“ Po chvilce zkoumání se věštkyně napřímila a pohřebním tónem předpověděla: „Smrt tě čeká a nemine... Pozítří do půlnoci nastane tvá poslední hodina. Věř tomu nebo nevěř... Ale ještě jedna věc, hvězdy ukazují, že můžeš ovlivnit způsob smrti. Pokud nechceš zemřít pomalu, v bolestech, jak říká tvůj sen, nemusíš... Sekej dobrotu a možná tě stihne lepší smrt,“ zatvářila se maximálně vážně, „nevyhneš se tomu, ani když celý den z domu nevyjdeš, vyletíš do vesmíru či se zakopeš pod zem!“ Dodala ještě, když viděla Hisshiho tvář, která říkala něco na způsob toho: 'Tý babče šplouchá na maják.'
„Ehm... no... tak teda, moc vám děkuju,“ zaironizoval mladík a vycouval ze dveří. Přítomnost té strá, zvláštní paní mu nebyla příjemná a i přesto, že se snažil to nedat najevo, hodně se bál a v duchu plánoval závěť, když na něj někdo zavolal: „Hisshi-kun, máš se okamžitě dostavit k Tsunade-sama. Máš misi!“ V Hisshim to hrklo, zrovna přemýšlel, kam jinam než pod zem by se mohl schovat a přebývat tam až do čtvrtka do půlnoci. Dnes bylo úterý.
„A pospěš si!“
„Hai, Shizune-san!“ vykřikl a zmizel v oblaku rudého dýmu.

„Volala jste mě, Tsunade-sa - ... Hele, počkat, co ta tu dělá??“ zděsil se pozítří již stoprocentní nebožtík a s otevřenou pusou ukazoval na Inu stojící v rohu místnosti jako na zjevení.
„Tak už jsi tady.. Máš misi, jak už určitě víš. A protože je typu A, nemůžeš jít sám, i když už jseš jounin. Takže tady Ino ti bude pomáhat. Úkol je jednoduchý - do tří dnů se dostat na most Nebe a Země, kdy vyslechnete rozhovor nepřátelských ninjů ze Zvučné, kteří by se měli bavit o tom, kde se momentálně nachází Orochimaru. Potom je chytit, případně zabít. Jsou to jedni z nejsilnějších Orochimarových přívrženců, jeden z nich má prokletou pečet a velmi silné kekkei genkai. Druhý je zdatný lékařský ninja. Víc by jich být nemělo. Tuto informaci máme od jednoho ze členů Akatsuki, Sasoriho, který ji Sakuře předtím, než ho zabila, prozradil. Takže to může klidně být i léčka. Dejte si bacha. Nějaké otázky?“ vychrlila jedním dechem Pátá Hokage, „velitelem na téhle misi budeš ty, Hisshi.“ Dodala ještě.
„No... nemohl by na tu misi jít někdo jiný než já??“ optal se nevinně černovlasý mladík.
„A to jako z jakého důvodu?“ nadzvihla Tsunade obočí.
„Ehm... žádného, Tsunade-sama,“ odpověděl a v duchu proklínal svou smůlu.
„Neříkej, že se mě bojíš...“ zareagovala okamžitě Ino se svou kousavou poznámkou.
„Pche.. seš ta poslední, koho bych se bál.“
„Pokecat můžete jindy, sbalte si a za hodinu před hlavní branou,“ uzavřela Pátá debatu a oba dva zmizeli.

'Co si vzít s sebou?' Touhle otázkou se Hisshi zabýval už hodnou chvíli. Kunaie, shurikeny, katanu, něco k první pomoci a... závěť?? Možná, kdo ví... Osud je nevyzpytatelný...
Po chvilce uvažování nad tím, co je nemožné zjistit, se podivil: „Cože?? To už je tolik??“ A zmizel v oblaku, pro sebe typického, rudého dýmu.