3.Kniha: Díl 11 - další generace

Už to bylo pár dní, co se Tým 1 vrátil z jejich první větší mise.
Daisaku s Taiem už na tom byly mnohem lépe, ale Jaden se stále neprobíral.

Daisaku šel směrem pryč ze sídla Hyuuga a zamyšleně sledoval cestu pod nohama.
Sensei… Vzhlédl k nebi.
Jestli tohle byla naše první mise…tak jaké budou ty další…?
Nebyly jsme tam nic platní…NIC!! Zamračil se a opět se zadíval před sebe.
Takhle to dál nejde…NECHCI aby to tak bylo!! Sevřel dlaně v pěst.
„Daisakůů!! Počkéj!“ ozval se za ním dívčí hlas.
Daisaku na chvíli zavřel oči a zastavil se.
„Čau Kataro.“ Otočil se na dívku.
„Čauky!“ zazubila se na něj udýchaná Katara.
„Šla sem se na tebe podívat, jestli ti je už dobře.“ Pousmála se.
„Děkuji, už jsem v pořádku. Já se jdu podívat na sensei Jadena, jestli se už neprobral.“ Řekl Daisaku a založil si ruce do kapes.
„Jo? Tak to jdu taky!! Nezajdeme ještě pro Taie?“ navrhla Katara.
„Ten už tam asi bude.“ Řekl Daisaku a vykročil.
Katara ho chvilku sledovala a pak vykročila za ním.
„Jsi nějak zaraženej…“ naklonila se před něj a prohlédla si ho.
„Vážně?“ prohodil k ní Daisaku a lehce povytáhl obočí.
„Zapomeň na to.“ Mávla nakonec rukou Katara.
Ty seš zaraženej furt!! Zašklebila se v duchu.
„Hele…“ odmlčela se.
Daisaku se na ní otočil.
„Co se tam vlastně stalo… Ještě mi pořádně nikdo nic neřekl.“ Podívala se na něj zvědavě Katara.
Daisaku opět nasměroval pohled dopředu.
„Podařilo se nám dostat se do hlavního centra kultu…“ začal Daisaku.
„Já s Jadenem jsme se proměnili na několik členů z té skupinky, kterou jsme porazili, aby se nám podařilo se dostat dovnitř.“
„Tai se proměnil na Mihara.“ Řekl Daisaku.
Katara ho zamyšleně poslouchala.
„Přivázali Taie k nějakému sloupu a pak se tam začal konat nějakej ujetej obřad.“
„Po chvilce sem viděl něco co jsem si nikdy ani nepředstavoval…“ řekl Daisaku a zadíval se někam do daleka.
Katara trochu strnula.
„Yamata no Orochi…“ řekl Daisaku trochu divně.
„Takovou chakru sem ještě nikdy neviděl…“
Katara ho poslouchala a skoro ani nedýchala.
„Čirá temnota…prázdnota…a smrt.“ Řekl Daisaku a zadíval se do země.
„Vlastně jsem rád, že jsi odešla s Miharem napřed…“ dodal a pousmál se.
„Znám tě…nevím, jestli by jsi to zvládla…“ podíval se na ní.
Katara na něj valila vyděšeně oči.
„BAF!!“ bafnul na ní najednou Daisaku a Katara zařvala jak kdyby jí někdo vrazil kunai do zadku.
Daisaku se začal smát, když jí sledoval jak křečovitě drtí v náruči strom vedle cesty.
„TY BLBEČKU!!!!! TO NENÍ VTIPNÝ!!!!“ zařvala na něj rudá Katara, pustila se stromu a rozmáchla rukama.
„Promiň-to muselo bejt!“ řekl Daisaku mezi nádechy.

Nami spala na židli v nemocničním pokoji, opírající se o stěnu vedle ní. Stále byla u Jadena…odmítala ho opustit dokud se neprobere.
Po chvilce klesla klika u dveří a někdo vstoupil do pokoje.
Nami pootevřela oči, rychle se narovnala a promnula si oči.
„Ahoj…promiň že ruším.“ Ozvalo se ze dveří.
„Neji? Ne, vůbec ne! Pojď dál!“ nahodila Nami úsměv.
„Slyšel jsem co se stalo…“ zavřel za sebou dveře Neji a přešel k Nami.
„Můžeme vám nějak pomoct? Jakkoliv!“ zadíval se upřeně na Nami.
„Děkuji ti, jsi milí.“ Usmála se na něj Nami.
„Naštěstí nic nepotřebujeme.“ Dodala a zadívala se na Jadena, který stále od té chvíle co se vrátili, byl v bezvědomí.
„Jak je na tom?“ přisunul si k ní druhou židli Neji a sedl si.
„Už se to lepší…ale nemám tušení kdy se probere…“ řekla Nami a úsměv se jí z tváře vytratil.
„Daisaku si to dost vzal…myslím, že se nechce smířit s tím, že nemohli nic dělat…“ řekl Neji.
„Co by chtěl??! Je teprve genin!!“ zasmála se na chvilku Nami.
Neji se taky pousmál.
„Je po tobě co?“ dloubla do něj Nami loktem.
„Možná…“ řekl Neji, ale nakonec se usmál.
„Co Tai…?“ řekl ještě ve dveřích, když se zvedl na odchod.
Nami sklopila pohled.
„On to zvládne.“ Zvedla hlavu a pevně se na Nejiho zadívala.
Neji kývl.
„Nabídka platí…“ pousmál se ještě a odešel.
Nami se dívala na dveře a pak se zase podívala na Jadena.

Tai šel dopolední hlavní ulicí Konohy.
Kolem něj byl slyšet typický šramot a zvuky pracujících lidí.
Do nosu se mu vkrádali různé vůně, ale i pachy, nad kterými musel ohrnout nos.
Ale zbytek dění moc nevnímal…byl ponořený do myšlenek.
„Čau Taii…“ ozvalo se vedle něj, když s ním vyrovnal krok nějaký muž v černém.
Tai se odtrhl od myšlenek a vzhlédl.
„Strejdo Hiro!!!“ zazubil se na muže.
„Zdravíčko!“ rozcuchal Taiovi Hiro vlasy.
„Nemáš hlad?“ navrhl Hiro, po tom, co Taiovi zakručelo v žaludku.

Tai si přiložil k ústům hůlky a natáhl dovnitř pěknou dávku nudlí.
„Áááh!! Miluju ramen!!“ vydechl vesele a už hrábl zase do misky pro další.
„Jak ti je? Asi už dobře co...? Musím přiznat že stolovací způsoby po své matce vážně nemáš…!“ Řekl sklesle Hiro, když se na něj Tai otočil s plnou pusou a s několika nudlemi, které mu z ní čouhali.
„Uf dobfe!!“ zahuhňal Tai.
„Eh…jo…“ Hirův výraz byl teď docela zajímavý.
„A co tým a tak? Tak se trochu rozmluv!! Takovýhle škvrně si byl, když sem tě viděl naposled!!“ naznačil Hiro dvěma prsty a zazubil se.
„Ale nejdřív polkni!!!“ skočil Taiovi do toho, když už chtěl zase mluvit s plnou pusou.
„V týmu sem s Katarou a Daisakem. Ale to víš, ne? Potkal si nás…před tou misí…“ řekl vesele Tai, ale ke konci se zarazil a posmutněl.
Hiro ho sledoval a taky trochu zvážněl.
„Předpokládám, že ti teď vrtá hlavou, kdy budete zase cvičit a účastnit se misí…“ řekl mimochodem a nabral si porci nudlí.
„No…občas mě to napadlo…“ kývl Tai.
„Tvůj táta by tě asi toho naučil nejvíc…stal se z něj docela moudrý člověk…“ řekl Hiro a hrál si s nudlemi v talíři. Tvářil se při tom trochu ducha nepřítomně.
„…Jakej táta vlastně byl?? Chci říct když byl v mim věku…?“ sedl si čelem k Hirovi Tai a podepřel si zaujatě bradu dlaní.
„Jaden? Heh! Pošuk to byl!!“ zazubil se Hiro.
„Byl hrozně veselej! Kolikrát nás s tim jeho smíchem všechny nakazil.“ Usmál se Hiro.
„Když byl ještě chuunin tak a vedl náš tým, tak sem kolikrát nemohl pochopit, jak to že nás vůbec vede! Kolikrát se vrhl do akce se slovy ,,Nejdřív skoč a pak přemýšlej!“ no a pak sem ho tahal z průserů já a Nami.“ Zasmál se Hiro.
„…Vážně…když tě tak sleduju…připomínáš mi ho čím dál víc…“ otočil se na Taie a usmál se.
Tai se pousmál a otočil se na židli opět dopředu.
„Máma občas říkala, že vypadám jako on, akorát ty vlasy mám hnědé…“ řekl Tai, zatím co si hrál s hůlkami a postrkoval s nimi poslední nudli v jeho misce.
„To měla pravdu…“ souhlasil Hiro.
„No! Konec s bloumáním ve vzpomínkách!! Jinak si budu připadat jako starej dědek!!“ zazubil se na Taie Hiro, načež mu Tai úsměv oplatil.

„Tady seš!!!“ praštil najednou Taie někdo po hlavě.
„Hledali jsme tě všude možně a ty se tu láduješ!!!“ zaječela na něj Katara, když se Tai chytl bolestivě za hlavu.
„Ty seš vážně-!!!“ nadechovala se zase Katara, ale pak si všimla Hira…
Ale najednou jí něčí ruce zakryly oči.
„Heeeej???!!“ prskala dotčeně.
„Na to zapomeň!!! My tě zase sbírat nebudeme!!“ řekl Daisaku, který stál za ní a držel jí dlaně na očích.
Hiro se rozesmál.

„Už jste o tom přemýšleli…?“ řekl Hiro, když už do sebe Tai ládoval třetí misku ramen.
Daisaku seděl vedle něj a sledoval ho jíst s podobným výrazem jako Hiro.
Katara seděla hned vedle Hira, byla celá rudá, ale alespoň se držela při smyslech.
„O čem?“ otázal se Daisaku.
„O tom přihlásit se k chuuninským zkouškám…“ řekl Hiro.
Katara s Daisakem na něj vrhl udivený pohled a Tai se začal dusit ramenem.

„My??!!! Vždyť jsme se stali nedávno geniny!!!“ řekla rozčarovaně Katara.
„To je pravda…“ kývl Hiro.
„Ale myslím si, že na to máte potenciál…“ pousmál se na ní, ta na to hned zrudla, a pak i na kluky.
„Vážně????“ rozzářil se Tai, když konečně spolkl to sousto.
„Super!!!!! Jestli si tohle myslí Legendární Gonin tak jsme vážně úžasní!!!!“ zajásal Tai a nafoukl se jako balón.
„Uklidni se…minule jsme se akorát schovávali za balvanem…“ utnul ho Daisaku.
„A co by jste chtěli, jako geninové v boji proti démonovy, dělat…?“ zadíval se na něj Hiro.
„Alespoň něco!! A ne jenom být koule na noze!!!“ odvětil Daisaku a pohledl někam před sebe.
„Neříkám, že to bude procházka rájem…ale tady budete bojovat s ninji a ne s něčím nadpřirozeným…nemůžeš měřit všechno podle jednoho měřítka.“ Řekl Hiro.
Daisaku si odfrkl.
„A navíc…teď nemáte na dobu senseie…“ řekl zase jen tak Hiro.
„To je pravda…!“ sklopila pohled zamyšleně Katara.
„Možná bych vám v tomhle mohl eventuelně pomoct…“ prohodil k nim jen tak Hiro a dopil svůj ramen.
„V-vy??!!!“ vykulila na něj oči Katara, načež zrudla jako rajče.
„Možná…“ napínal je Hiro.
Jupííííííííí!!!! To je snad sen… Začala se rozplývat na židli Katara.
„Tak…nešli jste někam?“ podíval se po trojici Hiro.
„No jo!! Za Sensei Jadenem!! My vás už nebudeme zdržovat!! Nashle!!“ vzpamatovala se rázem Katara a už vlekla Taie za rukáv pryč, který jenom něco prskal a klopýtal za ní.
„Nashledanou…“ slezl ze židle Daisaku, uklonil se a vykročil za těmi dvěma.
„Nová generace jo…?“ díval se za nimi Hiro, pousmál se kopl do sebe zbytek saké.

„Jdi už taky domů…“ pohladil Nami někdo po rameni.
Nami se opět probrala ze spánku a podívala se dotyčnému do tváře.
„Hiro…???“ rozkoukala se.
„Doma máš už určitě ,,nesnesitelné vrstvy prachu“ !“ zazubil se na ní Hiro, s humorem v hlase.
„Zas tak závislá na uklízení nejsem…!“ zašklebila se na něj Nami, ale hned se usmála.
„No tak…myslím to vážně…“ dřepl si vedle ní Hiro.
„Ten kluk taky potřebuje vidět svojí mámu veselou a ne jenom unavenou a ustaranou…“ řekl a sklouzl pohledem na Jadena.
„…Máš pravdu…“ sklopila Nami hlavu a po chvíli se zvedla.
„Jak mu je?“ otázal se jí Hiro, když pomalím krokem přešla ke dveřím.
„Už se to lepší…“ pousmála se a zadívala se na Jadena.
„…Nami…“ promluvil na ní, když viděl jak se tváří.
„…Ano?“ odtrhal od Jaden pohled Nami.
„Vyspi se…“ řekl Hiro konejšivě.
Nami se děkovně usmála.
„Jo…díky Hiro…“
„Můžu s tebou zítra něco probrat…?“ řekl Hiro, když se narovnal a přešel k oknu.
„Jistě…! Zatím nashledanou.“ Kývla Nami a odešla z pokoje.
Šla chodbou, ale po chvilce sklopila zamyšleně hlavu.