Několik zimních dnů Akatsuki 10

Pomalu vstal a rukou se držel za hlavu. Na čele si nahmatal bouli o velikosti tenisového míčku. „Tobi, až tě dostanu pod ruku, tak se těš. Nadělám z tebe sekanou a naservíruju tě vlkům v lese.“ vyhrožoval potichu Deidara Tobimu. „Úuuu,“ zaúpěl. „To je bolest.“ opatrně ohmatával bouli. „Kde vůbec sou?“ Otočil se ke dveřím. V tu chvíli si vzpomněl, proč vlastně má na hlavě bouli. „Ty dveře,“ zamumlal, „nešly otevřít.“ Rozešel se k nim. Okamžitě ho přemohla závrať. Chvilku stál, než se mu přestala točit hlava, pak se znovu rozešel. Udělal několik vrávoravých kroků. Náhle se mu zamotala hlava a znovu se v bezvědomí skácel k zemi. Jeho poslední myšlenka patřila Tobimu a nebyla vůbec lichotivá.

„Hele,“ ozval se ze země Itachi, který se už konečně probral, když vám ten smrad tak vadí, proč jste neotevřeli okna?“
Všichni vzhlédli a podívali se na sebe. Každý měl v obličeji výraz: No jasně, proč jsme neotevřeli okna?
Ozvala se Konan. „Asi proto, že by jsme tu všichni zmrzli. Jestli jsi si neráčil všimnout, tak je zima a mrzne.“ odsekla nevraživě.
Všem se v obličeji objevil výraz: No jasně, protože je zima a mrzne.
„Že je zima jsem si všim, abys věděla.“ odpověděl dotčeně Itachi, „Ale taky jsem si všim, že ve vstupní hale máme krb a také je jeden přímo v této místnosti. Z obou dvou vede potrubí, které rozvádí teplo do všech místností, kromě sklepa, kde je uschované jídlo.“ odpálkoval ji.
Konan vztekle stáhla rty a zle na Itachiho zahlížela. Nejraději by mu ty jeho červený oči vydloubla a hodila někam hodně daleko.
„To je fakt.“ ozval se Hidan. „Kakuzu, dojdi pro nějaké dříví, je vyskládané v zadní chodbě, u druhého východu.“
„Jo, pojď mi pomoct.“
Oba dva opustili místnost.
„Hele,“ začal ve vstupní hale Hidan, „neměli by jsme se pokusit vzbudit Zetsu?
„Jo, a potom se snažit Zetsu zabránit zabít Kisameho a zároveň se bránit Kisamemu, aby on nezabil nás. Ne, bude lepší, až se probere sám a my u toho pokud možno nebudeme.“ pravil moudře Kakuzu. „Raděj vezmem to dříví a tohle necháme být.“ dodal.
Hidan se jenom ušklíbl.

„Fajn Konan. Otevři ta okna. Už je tu docela teplo.“
„Dobrá.“
„Ne, počkej. Nejdřív ještě přesuneme Peina blíž ke krbu. Je v tak špatném stavu, že kdyby nastyd, nemusel by to přežít.“
„Jo, to je dobrej nápad.“ odpověděla. Hlavně rychle. Chci se nadýchat čerstvého vzduchu. Toužebně vyhlédla z okna. Za ní se ozývaly zvuky posunující se pohovky.
„No fůůůůj! Co je tohle?“
„Hidane! Opovaž se k tomu přiblížit.“
„Jé, hele, ono to na mě mrklo.“
„Fakt? Počkej, podívám se…“
„No fakt že jo.“
„Kakuzu, podívej.“
„Je to živý?“
„Itachi, co bys řek, když to na nás mrká…“
„Víš co věcí už na mě mrkalo?“
„Tohle je noha?“
„Hm, nevím, ale tohle by mohl bejt…“
PRÁSK! Kolem hlav jim prolítl smeták a připlácl to pod sebou. Všichni nevěřícně zírali na místo, kde ještě před chvílí mrkal předmět jejich zájmu.
První se vzpamatoval Kisame. „Konan, tys to zabila.“
„Okamžitě přesuňte Peina.“ odsekávala slova Konan. „Hned.“ dodala, přelítla je všechny výhružným pohledem a významně pozvedla smeták.
Všichni se jali okamžitě plnit její rozkaz. Představa smetáku, který jim dopadá na hlavu nebyla vábivá.
Pein byl přesunut během chvilky. Konan rychle otevřela všechna okna. Dovnitř se okamžitě začal valit čistý a čerstvý vzduch, byť mrazivý. Všichni se slastně nadechli.
„Páni, to je boží.“ Ostatní jen přikývli. Další komentáře nebyli třeba.

„Hej, Deidaro, prober se.“ Kopl Zetsu do Deidarou. Před malou chvíli se probudil opřený o dveře. Trochu se mu motala hlava a vevnitř byl takový smrad, že se mu ještě ke všemu začal zvedat žaludek. Zvracel by, ale ten chlapík, co ho ještě dneska měl k snídani byl tak báječný, že mu bylo líto se ho zbavit. Vyšel ven a narazil na Deidaru v bezvědomí a s obrovskou boulí na čele. Teď se ho pokoušel nějakou dobu probudit.
„Tak Deidaro.“ kopl důrazněji. „Deidaro vstávej, už je dávno den.“
„Den? Ale já chci ještě chvíli spát…“ zamumlal Deidara.
„Nezájem, koukej se probrat, je tu zima. Nastydneš.“
„Dej mi pokoj.“
„Nedám.“
„Tak mi aspoň pomož na nohy. Sám to nejspíš nezvládnu.“ Pomalu se posadil. Okamžitě se mu začala strašně motat hlava. Čekal. Stále se nic nedělo. „Tak co je? Říkám, že to sám nezvládnu.“ Žádná reakce. „Tak Zetsu…“ zarazil se při pohledu na Zetsu. Zetsu nad ním stál, ve tváři nic neříkající výraz upřený na Deidaru zabalený v tý svý kytce. „Ehm, ehm,“ odkašlal si Deidara, „myslím, že to přeci jen zvládnu sám.“

„Sasori, já se odtud nemůžu dostat.“
„Neříkej.“ utrousil útrpně Sasori. Už asi hodinu sledoval Tobiho, kterak bezmocně máchá nohama a rukama ve vzduchu. A i tento pohyb byl dost omezen, vzhledem k tomu, že v komíně vězel po ramena.
Co teď? Sám se z toho nedostane, žádné dveře nejdou otevřít, Deidara je v limbu… Co mám dělat?