Sourozenci 03

Sourozenci 03

„Už jsou to čtyři roky,“ pronesl Naruto, když se vrátil z minulosti. „Čtyři roky už nás trénují a my jsme den ode dne silnější, jak jsem zaslechl vyprávět ve vesnici.“
„To jsi slyšel,“ zajímal se Sasuke.
„Jo,“ potvrdil mu to Naruto. Jeho trénoval Jiraiya, který mu svěřil, že kdysi trénoval i jeho otce a snažil se ho naučit některé z technik Yondaimeho i svých vlastních. Jak časem zjistil, Naruto nebyl nijak chytrý, ale doháněl to tím, že se nikdy nevzdával. S touto vlastností se učil jedno jutsu za druhým, ale svým vlastním způsobem. Pod drobnohledem poustevníka se z Naruta stával zručný ninja, který se jednoho dne dokáže vyrovnat svému otci, ale občas měl Jiraiya pocit, že ho i předčí.
Orochimaru si vzal pod svoje křídla Sasukeho. Učil ho jednu techniku za druhou. Jediné co ho ovšem naučit nedokázal, byla jeho vlastní oční technika sharinganu. A právě tehdy přišel na jejich tréninky Kakashi a občas převzal vedení. Naučil mladého Uchihu užívat sharingan a dokonce ho naučil i svoji jedinou originální techniku, chidori. I on měl potenciál překonat svého učitele, nebo přesněji řečeno oba učitele.
A Sakura? Tu si přivlastnila Tsunade a předala jí něco svých znalostí lékařského ninji. Naneštěstí pro kluky, kteří si z ní občas dělali srandu, že z ní bude medik, jí naučila, jak ovládnout téměř nadlidskou sílu, kterou ovládala i ona. Zachovala tuto skutečnost v tajemství a pak, když si jí zase kluci dobírali, vytasila se, se svou sílou a oni museli zahájit rychlý ústup, jinak by mohli dopadnout velmi špatně.
Zkrátka a dobře všichni tři projevili obrovské nadání a sannini si mohli gratulovat, k jejich dobré volbě.
„Jestli zase přijde s nějakou výmluvou,“ soptil Naruto. „Že musel pomáhat stařence přes cestu, tak asi bouchnu a udělám z něho malý kráter.“
„Uklidni se,“ protáhla si Sakura prsty, až zapraskaly.
„Nazdar mládeži,“ zjevil se vedle nich z ničeho nic Kakashi. „Vidím, že už jste tady všichni, takže vyrazíme.“
Nos měl zabořený v nějaké knížce, takže si ani nevšimnul, že se na něho žene Naruto s vražedným výrazem, ale naštěstí ho stihli chytnout Sasuke se Sakurou. Drželi ho ještě notnou chvíli, až si byli jisti, že se uklidnil. Kakashi už byl, ovšem daleko vepředu.
Naruto si povzdychnul, kývnul na ty dva a řekl: „Už jsem klidný. Jdeme!“
Všichni tři se rozběhli, aby dohnali svého učitele. Další mise na obzoru.

Kakashi šel v čele, nikam nespěchal a v klidu si četl svojí knížku, kterou mu věnoval Jiraiya. Ty tři, kteří se pomalinku loudali za ním, vesele ignoroval.
Náhle se kolem nich mihnul něčí stín, Kakashi, i když s nosem zabořeným v knížce, se ho všimnul. Navenek ovšem nedal nic znát, jenom pootočil hlavu, aby si ověřil, jestli si ti tři taky něčeho všimnuli. Ale ti nejevili známky znepokojení. Naruto pořád něco vesele sděloval Sasukemu, Sakura je na půl ucha poslouchala a něčemu se usmívala. Zdání ovšem muže klamat, nejednou už zažil jejich bleskovou změnu z klidu do akce, takže si nemohl být jistý, že o hrozícím nebezpeční nic neví.

„Sasuke,“ otočil se Naruto na kamaráda.
„Hmm,“ zamrčel dotyčný.
„Až se vrátíme, půjdeme na rámen,“ zajímal se blonďatý mladík.
Sasuke na sobě ani kouskem svalu nedal znát, že pochopil Narutovu narážku na nebezpečí a jenom odvětil: „Klidně, proč ne.“
„Výborně,“ usmál se na něho. Poté otočil hlavu k Sakuře a zeptal se: „Sakuro, půjdeš taky?“
„Samozřejmě,“ souhlasila. „Přece vás nenechám vyjíst krámek samotné.“
„Už se těším,“ zašklebil se na ní, ale v očích se mu usadil klid.
Všichni tři si všimnuli, že se kolem nich někdo pohybuje, tak aby si ho nevšimnuli. Ale nepočítal s jejich velmi dobře vycvičenými smysly.
„A kolik jich sníš dneska,“ zajímal se Sasuke. „Dvě jako minule?“
„Hmm, spíše tři,“ namítl Naruto a vyvolal tím na tváři Sakury smích.
„Jsi nenažraný,“ ohodnotila jeho apetit. A přitom si předávali informace o jejich nepřátelích.
„Nemůžu za to, že mi tak chutná,“ bránil se Naruto naoko.
Ještě se chvíli bezstarostně smáli, ale pak jediným prudkým pohybem rozdělili a vyslali ostré shurikeny a kunaie směry, kde cítili nepřítele.
„Takže jste si jich všimnuli,“ zkonstatoval Kakashi klidně, když zaujal svojí pozici zády k nim.
„Pch, nedokáží se skrýt,“ odfrknul si Naruto.
„Nebo se o to nesnaží,“ navrhla Sakura a mapovala očima svojí část bitevního boje. Na rukou už měla nasazené rukavice, které používala na směřování svojí síly. A aby byly její útoky ještě více destruktivní, měla na nich kovové proužky, které zvyšovaly její sílu. V rukou tedy nesvírala žádnou zbraň, její ruce byly samotnou zbraní.
„To znamená jedno,“ usoudil Sasuke. I on už pročesával svůj díl pole a hledal případné nebezpečí. Nohy měl rozkročené a tělo napjaté k útoku jakýmkoliv směrem. V rukou svíral dlouhou úzkou katanu a čekal.
„Že jsou si sebou set sakra jistí,“ doplnil myšlenku Naruto. I on hledal nepřítele, ale zatím neměl to štěstí. Zaujal tudíž podobnou pozici jako Sasuke a čekal. Stejně jako Uchiha i on měl v rukou zbraň, ale na rozdíl od něho nebyla jedna, ale dvě. V rukou pevně svíral dvě malé katany. Trénoval s nimi už léta, takže je používal jako jinou část těla. Automaticky, bez rozmyslu, jako když dýcháme.
Kakashi na jejich domněnky nic neříkal a pouze si odkryl levou část obličeje. Na slunci se zaleskl sharingan.

„Jsou to oni,“ řekla jedna z neznámých osob, která se míhala kolem naší skupinky. Dlouhé vlasy za ní jenom zavlály.
„Vyrostli,“ povzdechla si další.
„To jsi jako čekal, že nevyrostou,“ podivila se třetí a zároveň poslední osoba.
„Jdeme,“ zavelela jedna z nich.

„Už jdou,“ šeptl Naruto ostatním. Ale to nemusel. Sakura stejně tak Sasuke zahlédli ve svých částech pole pohyb. Nepřátelé se rozhodli ukázat.
„Sláva, už jsem myslel, že tady umřu,“ ucedil Sasuke k Narutovi. Ten se jenom ušklíbl a soustředil se na situaci. Nepřátelé totiž vyšli ze stínu stromů kolem cesty.
Byli tři. Podle postav zahalených v černých pláštích s červenými mraky, se dalo rozeznat jenom, zda před nimi stojí muž či žena. A tady byli dva muži a jedna žena. Na hlavách měli slaměné klobouky s látkou, která jim kryla obličeje. Rozestavili se tak, aby měli ženu uprostřed, ale nevypadalo, že by byla nějaká slabší než ti dva. Nebyly vidět žádné zbraně, ale to neznamenalo, že by nějaké neměli.
Kakashi si je chvíli prohlížel a pak zavrčel: „Akatsuki.“
„Těší nás, že jsi to poznal Kakashi-san,“ ozvalo se od muže vlevo.
„My se známe,“ zajímal se Hatake a znovu si je pozorně proměřil. Ale neshledal je povědomými.
„Před deseti lety jsme se znali,“ promluvila ta žena. Stále ani jeden z nich neučinil jediný pohyb na znamení útoku, ale taky ani na odhalení totožnosti.
„Deset let,“ zopakoval Kakashi. Až teď si uvědomil, že Sasuke a spol. jsou nějak potichu. Riskoval otočení, ale uviděl, jen upřené pohledy na nepříteli.
„Ano, deset let,“ řekl muž napravo mazlivě. „Tolik let už uplynulo, co jsme odešli z Konohy.“
„Cože,“ vyprskl Naruto. Nikdy nedokázal pochopit, že někdo dokáže opustit vesnici, svůj domov. On stejně jako jeho otec, byl pro vesnici ochoten zemřít, aby ji ochránil. Takže tohle nechápal. Zradit vesnici, zradit svůj domov.
Kakashi nic neříkal, navenek působil klidně, ale v hlavě mu běhala jedna myšlenka za druhou. Přemýšlel, co se dělo před deseti lety. Pak mu to došlo. Oči se mu rozšířily překvapením.
Jeden z mužů zaregistroval, že je asi poznal a řekl: „Vidím, že jsi na to už přišel.“
„Takže vy jste,“ zavrčel vztekle. Sakura se na něho překvapeně podívala, nikdy nezažila, že by se jejich sensei takhle naštval. Znala ho jako klidného člověka.
„Ano jsme,“ potvrdila mu to ona žena.
„Kakashi-sensei, vy je znáte,“ zeptal se Naruto nechápavě.
„Ne, neznám,“ odvětil Kakashi. „Myslel jsem si, že je znám.“
„Jak to,“ nechápal Naruto dál.
„Byli to nejlepší ninjové ve vesnici,“ začal vyprávět. „Všichni tři byli považování za příští sanniny, ale pak se změnili a uprchli z vesnice.“
„Řečeno ve zkrácené verzi,“ oznámil muž napravo.
Nikdo z dotyčných si nestačil ničeho všimnout a ten muž stál přímo před Narutem.
„Ech,“ zmohla se Sakura, když tu před ní stála ta žena.
To samé se opakovalo i se Sasukem, jenom Kakashi zůstal neobklíčený. Prudce se otočil a dál sledoval jejich počínání. Ale ani za mák se mu to nelíbilo.
„Dejte si pozor,“ varoval svoje žáky.
„Ale Kakashi-san,“ zasmál se jeden z mužů, ale stále neprozrazující, kým je. „Přece nebudeš poučovat chunniny, aby si dávali pozor. Na to už jsou trošku velcí.“
V Kakashim krapet hrklo: „Oni vědí, že jsou z nich už chunnini. To není dobré. Musí něco udělat.“
„Jak víte, že nejsme gennini,“ zeptal se Sasuke a nezpustil pohled z látky na slamáku před sebou.
„Jak,“ zopakoval jeho otázku. „Jednoduše. Sledovali jsme vás.“
„Proč,“ vypálil otázku Naruto.
„Museli jsme přece dávat pozor na svoje malé sourozence,“ odvětila klidně žena.
Na cestě se rozhostilo ticho, nikdo nepromluvil. Kakashi ztuhnul děsem, to se mu ještě nestalo: „Proboha, proč jim to řekli? Proč? Proč je chtějí znovu trápit?“
Nakonec se první vzpamatovala Sakura: „Cože?“
„Sourozence,“ zopakoval Naruto s vyvaleným pohledem.
„Co je to za blbost, my žádné sourozence nemáme,“ vyštěkl Sasuke, ale tak jistý si sebou nebyl. Už od jejich příchodu mu byli strašně povědomí, ale nevěděl proč. A podle občasného nepatrného pohybu Sakury a Naruta poznal, že i oni jsou z nich nervózní. To se ještě nikdy nestalo.
„Ale máte,“ promluvil ten muž před ním, nadzvedl látku a nabídnul tím Sasukemu pohled na svojí tvář. Mladší Uchiha překvapeně zalapal po dechu. Díval se do tváře tolik podobné jemu. Stejné oči, stejná barva, stejné vlasy, akorát dlouhé.
„To není možné,“ zalapal po dechu, když mu došlo, že se opravdu dívá do tváře, která je mu tak neskutečně podobná.
„Zdravím tě, bratříčku,“ usmál se ten muž.

Naruto, který stál vedle Sasukeho nalevo, ucítil, jak se jeho tělo napjalo při pohledu do tváře protivníka, ale bohužel jemu zůstala skryta.
„Copak nejsi zvědavý,“ zajímal se muž před ním.
„Na co,“ nechápal Naruto.
„Na svého staršího bratra,“ nadhodil jen tak do vzduchu.
„Nevím, proč bych ti měl věřit,“ odsekl Naruto. Ale hlavou se mu táhlo: „Opravdu mám bratra? To
znamená, že nejsem na světě sám.“
„Třeba proto,“ pronesl neznámý a stejně jako jeho společník odhalil mu svoji tvář. Stejně jako Sasuke i Naruto celý ztuhnul a hlavou se mu táhlo: „Ten obličej. Panebože. Má krátké vlasy, stejné barvy jako já. Vlastně vypadá úplně jako já, až na ty oči. Ty má zelené. Ale jinak si připadám, jako bych koukal do zrcadla. Ale to přece není možné.“

A ani Sakura nebyla ušetřena tohohle setkání. Žena před ní jemným gestem odhrnula látku před obličejem a její pohled se zabodl do Sakuřiného.
„Sestřičko,“ usmála se na Sakuru. Ta jenom pootevřela překvapeně ústa a přitiskla k nim prsty v rukavici.
Připadalo jí, že se dívala na svou starší verzi, až na to, že ona neměla dlouhé vlasy a hnědé oči. Stejný inteligentní pohled, stejné rysy.
„Bože,“ vyrazila ze sebe Sakura.
„To zrovna nejsem,“ zůstala jí na tváři úsměv.

„Okamžitě toho nechte,“ výkřik proťal tohle setkání po deseti letech. Všichni tři znovu zahalili svoje tváře a stáhli se do pozic, kde byli předtím. Kakashi se otočil po svých studentech a viděl, že jsou absolutně v šoku z toho bizardního setkání.
„Ale to je neslušné,“ pronesl pobaveně Sasukeho starší bratr.
„Ty nemáš, co mluvit o slušnosti, Itachi,“ odsekl Kakashi.
„Itachi?“ chytnul se okamžitě Sasuke. „Takže vy víte, že máme sourozence a nic jste nám neřekl.“
„Na to není čas,“ snažil se Kakashi uklidnit hrozící bouři.
„Není čas,“ opakovala nevěřícně Sakura. „A kdy bude? Až budeme umírat?“
Kakashi se na ně zoufale zadíval, tohle nebyla situace, aby jim vysvětlil všechny podrobnosti. Musí se s nimi okamžitě vrátit do vesnice. Ale nevěděl, jestli mu to ti tři starší dovolí.
„Vezmi je zpátky do vesnice,“ překvapil ho znovu muž, kterého pojmenoval Itachi.
„Vše jim vysvětli,“ řekla Sakuřina sestra.
„A nezapomeň na nejdůležitější,“ zasmál se Itachi.
„Na co,“ nechápal Naruto.
„To my jsme vybili klanu Uchiha,“ pronesl jeho bratr. A s tímhle zmizeli.
Kakashi je nebyl schopen samotný zastavit, tak je nechal jít. Větší starost měl o své tři žáky. Podíval se na ně a viděl, že prohlášení jejich tří starších sourozenců nechalo stopy.