Psanec 17 - Potomek čtvrtého

„Gai co je??“ Ohlídl se Neji, když jeho sensei z ničeho nic ztuhnul na jedné z větví, již několik metrů před cílem. Gaiovi začali téct z očí slzy z očí a ukázal před bránu. Neji se nechápavě otočil a pohlédl směrem, na který ho Gai navedl.
„Shikamaru.“ Vydal ze sebe Jounin jen s obtížemi a seskočil z větve stromu. Gai udělal to samé a pomalu se začali blížit k oběma osobám. Naruto seděl na zemi a oplakával mrtvého kamaráda.
„Doháje!“ Vykřikl v zápatí, aniž by si všiml, že před ním ti dva stojí. Pořád se díval na Shikamarovu bledou tvář, do které padali jeho slzy.
„Naruto…“ Řekl polohlasem smutně Neji, aby na svou přítomnost blonďáka upozornil. Naruto zvedl hlavu a na oba se podíval. Ani jeden z nich neskrýval svůj smutek. Ani Neji přes svou snahu nezadržel city na uzdě. Moc dobře si uvědomoval, že přišli o nejlepšího stratéga konohy a hlavně dobrého kamaráda.
„Já…já to tak nenechám…já...já ho pomstím!“ Zalkal se Naruto v slzách.
„Pomůžeme ti.“ Chytil ho Neji za rameno.
„Ne…půjdu sám! Nechci přijít ještě o někoho…“ Zvedl se ze země a vzal Shikamarovo tělo do náručí. Následně ho předal Gaiovi.
„Hádám že chceš, abychom ho odnesli do písečný.“
„Uděláte to? Prosím.“ Nemusel se Naruto ani moc namáhat a Gai bez přemýšlení kývnul.
„Jdeme Neji.“ Nakročil si Maito k odchodu.
„Ale Gai! Nemůžeme ho nechat jít samotného! Už sme je dneska jednou nechali ve štychu a takhle to dopadlo!“ Ukázal se zamračenou tváří Neji na tělo v Gaiově náručí.
„Naruto??“ Raději se Gai zeptal, přesto že blonďákova odpověď mu byla více než jasná.
„Už sem řekl, jdu sám.“ Otočil se k nim zády.
„Tak Neji, jdeme!“
„Ale…“
„Žádné ale! Jdeme.“ Na Nejim byl jasně vidět jeho postoj ke Gaiovo rozhodnutí, ale raději šel.
„Gai…ještě něco!“ Pípl Naruto dokud měl ještě jistotu, že nejsou dost daleko, aby ho neslyšeli.
„Ano?“
„Dohlídni, aby se nikomu nic nestalo a vyřiď Sakuře že…“
„Nechceš se snad nechat zabít?!“ vytřeštil Neji oči.
„Pokud to bude jediná možnost, jak zachránit Konohu od nadvlády Danzoua v čele s Root, tak to udělám.“ Zaťal Naruto pěst. „Mojí prioritou je jen dobro konohy…“
„Je stejný, jako byl jeho otec.“ Pomyslel si Maito. „Naruto…dám ti malou radu. Už ji jistě znáš, ale raději ti jí připomenu.“
„Co je to??“ Otočil se na ně blonďák.“
„Usekni hadovy hlavu a už nevstane.“ Ušklíbl se Gai.
„Ale to přece vím.“ Zatvářil se nechápavě.
„Myslel sem to tak, že když se zbavíš Danzoua, Root už nebude dělat problémy.“ Mrkl na něho Maito.
„Hodně štěstí Naruto.“ Nakročil si Neji naštvaně napřed. Byl naštván nejspíš tím, že Naruto nechce, aby s ním šel. Naruto přece není všemohoucí, taky potřebuje, aby ho někdo podržel.
„Naruto, ještě něco.“ Zamyslel se Gai.
„Co je to tentokrát??“
„Až se příště shledáme, řeknu ti, kdo byl tvůj otec.“ Pousmál se Gai a vykročil za Nejim.
„Tak pro tuhle Informaci má cenu přežit.“ Nasadil na chvíli úsměv na svou tvář, když si však uvědomil, co se stalo v průběhu poslední půl hodiny, úsměv mu spadl a navrátila se zlověstná nálad. Postavil se před dřevěnou bránu konohy, ve které byla díra po jednom z letících Anbu. Naruto se nadechl, a na celou vesnici zařval.
„Danouz!!! Těš se!! Jsem tu, abych tě poslal do pekel horoucíííích!!!“ S těmito slovy se mu v dlani začal tvořit rasengan. Chvíli na něho hleděl, jak se mu v ruce začal zvětšovat. Poté kousek poodstoupil od brány a následně se na ní s napřaženou rukou dopředu rozběhl. Udeřil a vrata se rozletěla na všechny strany v podobě třísek. Lidé uvnitř byli doslova udiveni, kdo se jim to dovnitř dobívá. Všichni Naruta poznali, ale nikdo nezačal panikařit, spíše to vypadalo, že byli rádi, že ho vidí.
„Asi už jim taky Danzou začal lézt krkem.“ Napadlo ho a začal si lidi prohlížet. Všichni by ve špinavých otrhaných šatech. Trochu ho udivilo, že žádní ninjove nikde nejsou. Root, skoro jako by se z vesnice úplně vypařili a jako by v Konoze nikdy nebyla žádná akademie. Nikde kolem žádní genini, chunnini. Nikdo.
„Ehm…promiňte, kde jsou všichni ninjove?“ Nedala mu zvědavost a tak přišel k jedné postarší paní a zeptal se.
„U Budovy hokage vypuklo povstání, obyčejní ninjové se vzepřeli. Nelíbí se jim Danzouova politika. Všem bere majetek, kdo mu ho nechce dát, je donucen násilím. Kolem budovy jsou rozmístěny jednotky rootu a brání ho. Měl bys jim jít pomoci, bojím se, že bez tvé pomoci neuspějí, Uzumaki Naruto.“ Naruto sebou cukl.
„Jak…jak znáte moje jméno?“ Nechápal, jelikož stařenku nikdy neviděl.
„Každý ve vesnici tě již zná…nejdříve se říkalo, že to ty si zabil pátou.“
„To vím.“ Zesmutnil Naruto.
„Se změnou ve vesnici a počátkem utlačování všech vesničanů se začalo říkat, že tě Danzou vyhnal, protože se tě bál. Bál se, že ty jediný máš sílu ho porazit, jako potomek čtvrtého hokage.“
„Co…cože?“ Vykulil oči. „Říkáte, že jsem potomek Namikaze Minata??“
„Ano…čtvrtý byl tvým otcem.“
„Ale proč…proč mi to nikdo neřekl??“ Třeštil Naruto i nadále oči.
„Myslím, že čekali na ten správnej čas, ale já si myslím, že teď je na to ten nejvhodnější doba. Je to pro tebe motivace, ukázat, že jsi prvým synem svého otce, který položil život, když do tebe zapečetil devítiocasou lišku.“ Narutovi se doslova zažehl plamen v očích.
„Máte pravdu…musím ukázat, že jsem alespoň z poloviny dobrý jako byl Yondaime, a teď když vím, že to byl můj otec…budu na to ještě nažhavenější…děkuju!“ Rozloučil se a rozběhl k budově Hokage, kde právě vrcholili boje.
„Na viděnou…náš hrdino.“