Od soumraku do úsvitu - 02.

„Zatraceně!“ Zavrčel vztekle Naruto spíš pro sebe, ale i tak ho někdo zaslechl.
„Co se děje Naruto?“ zeptal se ho bývalý ANBU obezřetně.
„Ale nic Sensei.“ Odpověděl zpátky mladík až příliš zbrkle na to, aby to starší muž přešel jen tak bez povšimnutí.
„Naruto…“ Zaznělo pouze od něj.

Tázaný okamžitě věděl, která bije a jak se dotyčný asi tváří. Za nic na světě by ho teď nikdo nedonutil se na muže podívat. Znal jeho výraz v tyto okamžiky a pranic se mu nelíbil. Upřímně řečeno ho děsil. Yamato-sensei se totiž dovedl tvářit velmi, ale skutečně velmi strašidelně, když chtěl. Blonďák odevzdaně svěsil hlavu a pospíšil si s doplňujícím vysvětlením.

„Nevím, čím to je, ale připadá mi, že jsem poslední dobou nějak slabší.“
„Jak to myslíš?“ Zeptal se ho se zaujetím Sensei.

Hyperaktivní ninja se podvědomě rozhlédl kolem sebe. Pořád ještě si nezvykl mluvit o Kyuubim otevřeně a přede všemi. Nejiho vůbec neviděl a Hinata spala opřená o kmen stromu kousek od Senseie. Pak doplnil informaci.

„Je to jako by Kyuubiho chakra byla slabší nebo jako kdyby mi opět vzdoroval. Nevím.“
„Cože?“ Vyhrkl starší muž okamžitě. „Jak dlouho to trvá? A jak se to projevuje? Myslel jsem, že ses ho dávno naučil ovládat.“
„To je právě ono. Ne že bych ho přímo ovládal, ale on pochopil, že beze mne nepřežije ani on. A že já mu nedovolím nikdy plně ovládat místo mne moje tělo. Prostě se navzájem respektujeme. Jenže poslední měsíc mi trvá o něco déle, než ho k něčemu přesvědčím. Je jako hádavé dítě, které musí mít milion otázek typu proč.“
„Hm, to by mohlo být nebezpečné.“ Brumlal si polohlasem Yamato. „Poslyš Naruto, než se vrátíme z mise, bude lepší, když ho budeme považovat za hrozbu. Napřed musíme přijít na to, co se děje a pak se uvidí.“

Naruto pouze přikývl a jal se pokračovat v tréninku. Celá věc pro něho tímto skončila. Jenže jiné lidi kolem toto zajímalo i nadále. Prvním z nich byl Yamato-sensei. Přemýšlel nad všemi možnými scénáři a jediné nač přišel, bylo to, že bude muset být po dost dlouhé době zase velmi opatrný a obezřetný. Trochu se zamračil. Bože, jak rychle si zvykl na myšlenku, že nemusí číhat na každé nebezpečí a Narutovu proměnu. No, zdá se, že chvíle klidu jsou pryč. Alespoň prozatím. Nejspíš ale nemá cenu se tomu poddávat předem.

Druhou osobou v pořadí byla Hinata, která spánek pouze předstírala a vše kolem pečlivě registrovala. Nyní se rozhodla, že potřebuje být na moment sama. Opatrně otevřela oči, pomaličku se zvedla a směrem k Yamatovi pronesla: „Sensei, zajdu si tady kousíček stranou. Než jsme zastavili, všimla jsem si, že je tam vodopád s menším jezírkem. Ráda bych se trochu opláchla, pokud nemáte nic proti.“

Odpovědí jí bylo pouze slabé přikývnutí, ostatně ani nic jiného nečekala. Okamžitě se doslova otočila na podpatku a zmizela v lese za sebou. K vodě doběhla skoro bez dechu. A bylo to jen tak tak, protože vzápětí jí po tvářích tekly potoky slz. Padla na břehu na kolena a prostě jen brečela. Nevydávala u toho žádné typické zvuky a ani neposmrkávala, jen prostě plakala. Slané kapky jejích slz se mísily s klidnou hladinou vody a zanechávaly za sebou postupně se zvětšující a náhle mizející kruhy. Co budu dělat? Co jen budu proboha dělat? Nevěděla, ale tahle náhlá bezmoc ji děsila. Bylo to už dlouho, co si připadala takto bezmocná. Její slabost a beznaděj, to vše se vzápětí změnilo ve vztek. Zatnula pravou ruku v pěst a silně s ní uhodila vedle sebe do trávy. A znovu. A zase. A pak ještě jednou.

Trvalo to tak dlouho, že si ani nevšimla, jak má pravou ruku obalenou od hlíny. Přestala teprve tehdy, když pocítila první intenzívnější bolest v zápěstí. Otevřela oči a podívala se na svoji ruku. Chvěla se jí a ze všeho nejvíc jí teď připomínala krtčí kopeček, který znala ze zahrady. Velmi opatrně zatočila rukou v jejím zápěstí, ale nic nepocítila. Pak postupně protáhla, zatnula a znovu natáhla každý jeden prst za druhým. Opět nic. Takže nic zlomeného nemam, napadlo ji pouze. Natáhla ruku před sebe a ponořila ji do chladné vody. Příjemné. To jediné ji okamžitě napadlo, když ucítila to chladné objetí. Ponořila do vody i druhou ruku a promnula je mezi sebou tak, aby smyla veškeré stopy hlíny. Poté je vytáhla ven a mírným, ale svižným gestem je oklepala ve vzduchu. Pak se dlaněmi opřela o svá stehna a koukala na svůj vlastní obraz ve zklidňující se hladině. Odraz jejího obličeje dostával čím dál jasnější obrysy. Již podruhé za sebou ji napadla ta samá otázka. Co jen budu dělat? A stále ji naprosto nic nenapadalo. Mírně na své druhé já nakrčila nos a pozvedla pravé obočí.

„To jsme to ale vymňoukli, že jo? No nic, tak ti aspoň trochu omyju obličej, ať vypadáš k světu.“

Spojené ruce opět ponořila do vody a nabrala ji do dlaní. Pak se mírně předklonila a chrstla si vodu na obličej. Takto to udělala několikrát za sebou, než byla konečně spokojená. Poté nastavila tvář větříku a dovolila mu osušit i ty nejposlednější stopy po vodě. Naposledy se na sebe podívala do vodního zrcadla a povzdechla si. Pak se postavila a chtěla jít zpátky do tábora. Když se ale otočila čelem zpět k té správné cestě, střetla se pohledem s třetím zvědavcem. Neji. Právě on byl nyní tím posledním, kterého toužila potkat. Ten pohled, napadlo ji vzápětí. Možná to bylo pod vlivem únavy z poslední doby a možná že jí prostě mozek nefungoval dost pružně. Nedošlo jí dostatečně rychle, co se děje a jaké to bude mít následky. Pro ni, ale i pro ostatní.

„Nedalas mi na vybranou.“ Ozvalo se pouze od tmavovlasého mladíka s podobnými rysy ve tváři.

Viděla jeho oči a věděla přesně, co dělá. Neměla sílu a ani čas s tím něco provést, i kdyby bývala chtěla. Cítila se slabá a unavená a dost možná si v duchu přála, aby to někdo věděl. Už na to nechtěla být sama. Proč ale právě on, napadlo ji. A čemu se divíš? Ozvalo se její vnitřní já. Kdo jiný by měl pravděpodobně největší šanci něco zjistit a všimnout si toho, když ne on. Připadalo jí, že to trvá neskutečně dlouho dobu, než zaslechla jeho šokovaný křik.

„Hinato!“

Otevřela svoje oči a znovu mu pohlédla do těch jeho. Viděla v nich šok, ale i něco jiného. Něco, co neuměla dost dobře pojmenovat. Unaveným gestem si promnula ukazováčkem a prostředníčkem pravé ruky spánek.

„Co… co to… jak… jak…“ Snažil se ze sebe aspoň něco vykoktat její bratranec.

Hinatu napadlo, že kdyby se to netýkalo přímo jí, bylo by to vlastně velmi směšné. Ještě nikdy ho nezažila tak nesmělého a naprosto v rozpacích.

„Musíme to říct ostatním.“ Dostal ze sebe konečně Neji.

To ji naprosto probralo a vrátilo zpět na zem. Najednou byla plně při vědomí a veškerá únava a beznaděj byla tatam. Prudkým gestem ho chytla pod krkem za cípy jeho tuniky a přitáhla si ho blíž k sobě. Musela k němu sice zvednout oči, ale i tak z těch jejích šlehaly blesky na kilometry daleko. Její tvář měla kamenný výraz a smrtelně vážným a striktním hlasem k němu promluvila. „Tak na to rychle zapomeň. Nikomu nebudeš nic vykládat, slyšíš? Neohrozím tuhle misi za nic na světě. Konečně nejsem pro své okolí pouze přítěží a naprosto nic na světě mne nedonutí, abych se jí stala. Rozumíš!“

Poslední slovo na něho doslova zařvala, ale přesto její hlas zněl neskutečně pevně, rozhodně a klidně. Vycítil v něm skrytou hrozbu. Nejimu z této její reakce podvědomě přeběhl mráz po zádech. Takto ji neznal. To nebyla prostě ona, nemohla být. Proboha, vždyť on se jí na vteřinu snad i bál. V tom samém okamžiku ho napadlo, že toto jsou přesně ty povahové rysy hlavní rodiny, které u ní kdysi předpokládal. A když to nenašel, cítil se obelhaný a ona mu připadala neskutečně slabá. Teď tu před ním stála – ztělesněná rozhodnost, tvrdost a neústupnost. Každé její mrknutí připomínalo tichou a nepředstavitelnou výstrahu. Byla nebezpečná a nevyzpytatelná najednou. Slabě a potichu polknul. Došlo mu, že bude muset moc opatrně našlapovat, ale něco podniknout prostě bude muset.