Podruhé ztratit - Minulost ožívá 15

Tak jsem ještě dneska rychle splácala další dílek, když odjíždím na ten intr Konečně mám radost z názvu kapitoly, která to podle mě vystihuje No přeji příjemné čtení ;)

Stál strnule a jen jeho vlasy se trochu pohybovaly v nočním vánku. Z druhé strany naproti němu na něj hleděly ty samé oči. Téměř, jako jeho vlastní. Dýchal pomalu a trhavě. Od jeho horkého dechu mu od úst stoupaly obláčky páry. Ty oči se pohnuly! Zamrkaly a pak se zaměřily na něj. Yondaimeho ruka se chytla kraje rakve pevně a těžkopádně. Posunul o kousek nohu, poté druhou, až nakonec stál mimo rakev.

Madarovi oči se zablýskaly. „Výborně Orochimaru!“ Řekl si v duchu a zadíval se někam za Narutovi záda, kde se něco mihlo a za chvíli to zmizelo ve stínech ulice.
„Je čas všechny probudit!“ Zašeptal si Madara sám pro sebe a bavil se pohledem na Naruta neschopného jakéhokoliv pohybu.

Sakura mířila k místu, kde bojoval Sai, když v prázdné ulici ze střechy domu uviděla ležet Hinatu, na níž dopadalo světlo z lamp na ulici.
„Hinato!“ Křikla a seskočila k ní dolů, kde Hinata ležela na prašné, studené zemi. Sakura začala pomocí svého jutsu kontrolovat Hinatin stav, žádné životní orgány nebyly poškozeny a přece tu něco nebylo v pořádku, všimla si její slzami smáčené tváře, pořád ji nemohla přivést k vědomí, kde to už jen viděla?
„To ne!“ Zašeptala zděšeně a přiložila své ruce k Hinatiným spánkům. „To nemůže být pravda!“ Šeptala zděšeně dál, ale vše tomu nasvědčovalo a už se jí to také potvrdilo. Tohle už viděla, bylo to už dávno, ale ona věděla, že si Hinata byla přinucena prožít stejná muka, jako kdysi Sasuke. Tohle byla složitá věc a ona to ještě nikdy nedělala, věděla teoretický postup, ale co kdyby něco udělala špatně? Musí najít Tsunade a to co nejrychleji! Vzala Hinatu a mířila s mí k nejbližším dveřím, ty vykopla a vstoupila s ní do cizího bytu, rozsvítila a položila Hinatu na gauč, který byl ve vedlejší místnosti. Dům byl pěkně zařízený a veškerý nábytek byl ze dřeva, na krbu vystavěné rodinné fotografie v rámečcích a podlahu pokrývaly měkké koberce. Sakura to jen v rychlosti obhlédla a poté vyrazila, co jí síly stačily za Tsunade, která vedla lékařský tým poblíž brány Konohy a pomáhala ninji vyprostit z masožravých kaktusů.

„Tak tu máme takový malý rodinný setkání! Co myslíš Naruto?!“ Trhal Madarův smích jinak snad děsivě dokonalé noční ticho. „Jen ta ženská část osazenstva nám nějak chybí, nemyslíš?“ Dodal Madara už o něco více potichu, avšak zlověstněji. Naruto se v tu ránu probral z toho transu, ve kterém byl uvězněn.
„Hinata….Kde je?!“ Vystartoval na Madaru a zabíjel ho pohledem. Ten ani nemusel otvírat ústa, aby promluvil, vysmíval se mu těma ledově chladnýma očima.
„Něco mi Naruto pověz…co myslíš, má tě vůbec ráda?!“ Zeptal se Madara a čekal, jak se Naruto zachová.
„Jak to myslíš?! Samozřejmě, že má!“ Vztekal se Naruto nad jeho otázkami, které mu pro tuto chvíli připadaly víc než zvláštní. O co se to dopčic Madara snaží?!
„Ale ona ti něco neřekla, že? Proč by ti to zatajovala, když tě má tak ráda a ty ji?“ Pokračoval Madara dál. Naruto se jen nestíhal divit.
„C-co mi neřekla?“ Zeptal se po chvilce.
„No třeba to, že málem přišla o dítě při misi…“
„Co to tady na mě zkoušíš?!“
„Já vím…těžko se tomu věří co?“ Říkal Madara škodolibě a se zájmem si prohlížel svoje nehty, a pak se opět zadíval na Naruta. „Abys věděl, trochu jsem se tvojí milované hrabal ve vzpomínkách, kdyby tě měla opravdu ráda, nemyslíš, že by něco takového neřekla?“ Naruto váhal, jak ještě dlouho bude zraňovat tenhle člověk jeho city? Proč mu Hinata neřekla to o jejich dítěti?! Proč mu nikdo neřekl , že Yondaime Hokage je jeho otec? Tak proč?!! A má mu vůbec věřit?!
„Ty lžeš…“ řekl Naruto potichu se sklopenou hlavou. Poté udělal pečeť a vzápětí držel Madaru pod krkem. „Řekni, že je to lež! Že se Hinatě nikdy nic nestalo a Yondaime není můj otec!“
„Sám víš, že to je pravda!“ Řekl Madara přidušeně a Naruto si na něco vzpomněl. Vzpomínal si na den, kdy byl na střeše budovy Hokage a na třídu, kterou měl. Na povrch toho mu vyplula tvář té holčičky a její slova:

„Ano, ale než odejdu, všiml jste si toho?“ Řekla dívenka a ukázala na hlavy Hokage.
„Čeho?“ Zeptal se Naruto.
„No v obličeji jste hodně podobný Yondaimemu Hokage. Až na ty čárky na tváři. Dokonce bych řekla, že jste jak otec a syn.“

Vzpomínal s hořkostí na ten den, kdy na ulici potkali Sakuru a totálně nalitou Tsunade, jak si něco Sakura s Hinatou špitaly, zatímco on Tsunade zdvihal ze země:

„Je vše v pořádku? Nebolí tě něco? Není ti špatně?“ Chrlila rychle potichu otázky a Naruto zrovna zdvihal Tsunade.
„Je mi dobře Sakuro, věř mi.“ V tom se ozvala rána a Naruto byl v mžiku u těch dvou.
„Proč by Hinatě mělo být špatně? Stalo se něco? Co -“
„- klid Naruto.“ Hrála Hinata o čas zatímco Sakura sbírala Tsunade, kterou Naruto upustil. „To je jenom proto, ž-že některým ženám bývá v těhotenství š-špatně, v-viď Sakuro!“ Koktala ze sebe rychle zmateně.
„Jo..někdy jo. Jsou to jen preventivní otázky.“

Ať chtěl nebo ne, nemohl se ubránit, mohl to svádět na chladný noční vítr, který právě foukl nebo na cokoliv jiného. Vlastně, co jiného by mu zbývalo, než si věci nalhávat sám sobě, když už mu to udělali ostatní. Jeho oči zvlhly a vzápětí se po tváři skutálela slza, která se jemně zaleskla, dojela až na konec jeho obličeje a spadla na zem.
„Tak vidíš, jací lidé jsou, nezáleží na tom, jestli je milujeme, jsou naši přátele nebo nepřátele. Vždy tě obelžou pro vlastní potřeby, aby se oni měli dobře, i když jim ty tolik obětuješ.“ Šeptal mu Madara přidušeně nočním tichem slova, poprvé v nich snad nebyla ta arogance, ta vzteklost, ale jakoby zkušenost sama. Než se Naruto rozhodl co dál, něco ho popadlo za límec od pláště Hokage a obrovskou silou s ním mrštilo o zeď nejbližšího domu, až se zeď v místě kde Naruto narazil začala drolit a pukliny se roztahovaly po celé délce zdi.
„Zaplatíš za to, že jsi věřil a miloval…stejně jako kdysi já…..“

Sakura konečně dorazila i s Tsunade zpátky za Hinatou. Tsunade si ji prohlédla a přiložila jí ruku na čelo.
„Ten zatracenej šmejd jeden!“ Ulevila a nepřestávala v léčení.
„Tsunade-sama, dokážete ji se z toho dostat?“ Zeptala se jí Sakura a smutně hleděla Hinatě do obličeje.
„Jo, ale ten šmejd jí udělal takový psychický útok, že se z toho hned tak nevzpamatuje, ale udělám, co se dá.“ Sakura jen přikývla a pozorovala Tsunade v její práci. Tsunade znala svoji studentku lépe, než kohokoliv jiného a něco jí na ní nesedělo. Normálně by se hned ptala, co má dělat a jak tohle zvládnout, vyléčit. Nyní se však jen zeptala, jestli se z toho Hinata dostane, jakoby v životě už neexistovalo nic jiného.
„Sakuro, nechceš mi něco říct?“ Zeptala se jí. Sakura jen na ni překvapeně pohlédla, ale nakonec se jí rozhodla říct pravdu, co se Hinatě a dítěti stalo tenkrát ve vězení, protože Tsunade umí být pěkně tvrdohlavá. Když skončila Tsunade oddělala ruku Hinatě z čela.
„No tak holka prober se!“ A Hinata opravdu po chvíli zachvěla víčky a její oči se otevřely, nejprve byla úplně v klidu, a pak z ničeho nic vykřikla a prudce si sedla.
„Hinato uklidni se, klid…!“ Utěšovala jí Sakura a Hinata se zbrkle na ní podívala, poté na Tsunade, obhlédla kde je, a pak se chytla za břicho. Oči se jí zachvěly a úlevou z nich vytékaly slzy.
„V pořádku?“ Ptala se Tsunade opatrně a Hinata jen přikývla.
„U-už j-je to d-dobrý…“ Vykoktala a oddechla si.
„Potkala jsi Madaru?“ Pokračovala Tsunade.
„Jak to víte?!“ Vyhrkla Hinata překvapeně.
„Nikdo jiný by tohle nedokázal, kromě Sasukeho a ten je na naší straně. Všechny tři si oddychly a rozhodly se, že odejdou, když se dřevěný nábytek začal klepat.
„Co to je?!“ Vykřikla Sakura, ale nikdo jí nebyl schopen odpovědět. Z dřevěných židlí, stolu, poliček a dalšího nábytku začaly vyrůstat kusy dřeva a než se některá s nich nadály dřeva je spoutaly tak, že se nemohly bránit.
„To je Mokuton!“
„Ale proč by Tenzou…?“ Ozvala se obrovská rána a dům zaplnil vznášející se prach ze zdiva. Výbuch zcela zdemoloval kus stěny a když se prach usadil, uviděly díru s výhledem na poklidnou noční ulici, kde poblikávalo jedno ze světel lampy. Ozvaly se kroky a v díře ve zdi se objevila postava. Všechny tři přestaly zápolit s dřevy a upřely zrak na příchozího, jako první se vzpamatovala Tsunade:
„Dědečku??!!“