Bitva démonů //5. část//

Mezitím...
Konožští byli již téměř poraženi. Z posledních sil se drželi jen ti nejschopnější. Což byli Kakashi, Gai, Kurenai, Neji, Lee, Shino, Kiba a ještě několik Jouninů, Geninů a vůdců klanů. Bylo to jen několik ninjů, co se do hrsti vešlo a proti nim se z lesa řítili stále noví a noví nepřátelé, kterých nebralo konce.
Náhle se však všichni zasekli. Ozvala se ohromná rána, která přerušila všechen probíhající děj. Všichni se zastavili a trhly hlavami směrem, odkud se ozvala ta rána. Zvedl se oblak prachu a pohltil je. Když už bylo jakžtakž vidět, opět všichni zkoprněli.
Nad korunami stromů se tyčilo ohromné monstrum. Rezavá srst ve večerním větru povlávala jako oheň, ohromné tlapy ničily vše, na co šláply, bílé tesáky se ve tmě leskly, rudé oči žhnuly, devět ocasů zasvištělo vzduchem a odmetlo z bitevního pole mnoho shinobi za Orochimarovými zády.
Byl tu a byl volný. Kyuubi.
„Hloupý kluku!“ zahromoval Narutovi v mysli lišky hlas doprovázen hrozivým chrapotem.
„Prosím, zachraň... Konohu,“ zasýpal blonďák.
Démon se opět zasmál a velkým skokem se přemístil k okraji lesa, kde se vesnice setkaly v bojové linii a začal šířit zmatek.
„Hokage-sama! Co je vám?!“ zavřeštěl medic ninja, který se nad Uzumakim nakláněl.
Naruto nevnímal. Ležel na zemi, přerývavě dýchal, kašlal, z úst se mu valila krev, kterou co chvíli musel vyplivávat, aby se neudusil. Rozklepané ruce si položil na hruď a pevně sevřel plášť. Ta prázdnota, ta neskutečná prázdnota! Ani pevný stisk nepomohl, jeho ruce se klepaly čím dál víc. Za chvíli se klepal po celém těle. Cítil se, jakoby z jeho těla vyrvaly srdce... Ne, srdce ne, jakoby z jeho těla vyrvaly všechny orgány, jakoby tam zůstal jen hrudní koš, možná i ten byl vyrván. Cítil se jako prázdná schránka, která je již k neužitku. Byl náhle tak ztracen!
„Hokage-sama!“ Namáhavě pohnul hlavou, aby viděl ninjův zoufalý výraz. „Řekněte, co je s...“ Víc neslyšel, protože jeho slova se ztratila v řevu, který rval uši.
Kyuubi právě udeřil do Shukaku smrtelnou ranou. Jednoocasý s řevem padal k zemi a stále se zmenšoval. Když dopadl na zem, nebyl to démon, ale rusovlasý chlapec, se znamením lásky na čele. Vrhl na ohromnou lišku poslední nenávistní pohled, než se jeho tyrkysové oči plné zloby, nenávisti, bezradnosti a utrpení zavřely navždy.
Další démon byl poražen a Kyuubiho chrapot se roznesl nad krajinou. Léta, která strávil za mřížemi v temnotě pominula, nebyl tu nikdo, kdo by ho opět mohl zapečetit. Teď tu vládl on! A teď, když zabije Orochimara, už mu nebude v cestě stát nikdo, kdo by ho dokázal porazit, i Akatsuki rozmetá jediným pohledem.
Velkým skokem se přemístil před Orochimara. Ten sannin byl proti němu tak malý! Stačí, když máchne tlapou a bude mrtev.
Než ho však stačil zabít, Orochimaru se napřáhl, v dlani se mu objevila černo-zelená Chakra a uhodil do Kyuubiho tlapy. Ten náraz byl tak silný, že liška odlétla o několik stovek metrů do lesa a tvrdě dopadla na rozlámané stromy. Kde se jen v Orochimarovi vzala taková síla? Byl to snad dar od osmiocasého?
„Lhal...“ Naruto se pokusil posadit, ale nešlo to, prázdnota a zranění mu to nedovolila. „říkal, že jsem v pořádku!“ Pohlédl na svou zlomenou nohu. Nebyl vůbec v pořádku, cítil, jak se uvnitř něho vše bouří, měl naražená záda, proto se nemohl ani pohnout, v uších mu pískalo a měl pocit, jakoby mu měla každou chvílí bouchnout hlava, jak pulzující krev tlačila na jeho spánky. Pomalu ale jistě se mu zavíraly oči, ne únavou, ale cítil, že když je zavře, bude mu lépe.
„Hokage-sama!“ Zoufalý křik medica byl zbytečný, Uzumaki sotva vnímal jeho hlas. Přes polozavřené oči viděl, jak nad ním přelétl velký stín a potom slyšel dopad mohutného těla někde za ním, až se zem otřásla.
Zhluboka se nadechl. „Kyuubi!!!!!“ zaječel z plných plic nenávistně, démon mu lhal. Jediné, po čem toužil bylo dostat se ven, na něm mu vůbec nezáleželo, byl to jen malý kluk, ve kterém byl uvězněn, nic víc.
Jeho výkřik se nesl lesem a na okamžik přehlušil vše. Lidé zastavili svůj boj. Kyuubi se uprostřed zvedání zasekl. Ten křik byl tak srdceryvný, bylo v něm tolik bolesti a nenávisti a přesto úlevy. Byl to poražený křik Hokageho, která přijal svůj osud.
Naruto se zakuckal, ten výkřik ho stál veškerou jeho zbývající sílu, teď již musel jen jediné.
Lehký úsměv se mihl jeho tváří a vrhl poslední pohled na oblohu, která byla téměř temně modrá, avšak jí ještě trochu šlehaly červánky. Brzy se sejde se svou milovanou...
„Hoka...“
Hokage ninju zastavil povzbudivým stiskem ruky. „Ostatní... po—třebují pomoc...“ zašeptal sotva slyšitelně.
„Hokage-sama, vy jste ten...“
„Sbohem... Datte-ba-y...“ Jeho slovní hříčka, která k němu neoddělitelně patřila, bez které si ho nikdo nedokázal ani představit, zůstala nedořečena a v uších Medica ninji zněla hodně dlouho, ozývala se stále dokola jako ozvěna. Narutovi dokonale modré oči zeskelnatěly do mléčně modré a poté se jeho víčka pomalu zavřela.
Hokage byl mrtev.
Zemřel pro dobro své vesnice, sice vypustil démona na svobodu, ale pouze s jedinou myšlenkou a nadějí. Obětoval se pro Konohu jako pravý Hokage-sama.
„Ano... Hokage-sama,“ zašeptal ninja, zvedl se a rychle utíkal zpět na bojiště, poslední přání musí být splněno!