Pomník na hřbitově

Vidím svíčku na hřbitově, ano. Je to svíčka pro toho člověka, pro člověka, který zemřel. Sama přistupuji k k jednomu hrobu.
Pokládám svíčku a vytahuji krabičku sirek, škrtnu jí. Pohlédnu na plamínek, který mně chrání před naprostou tmou.

Na hřbitově hoří svíčka,
Hraje si plamínek s větrem..
Přivřu na chvíli víčka,
Uteču před tím světlem.

Stojím a hledím na jeho pomník, přečtu nahlas ten text:
„Naděje nikdy neumírá.“
Cítím slzy na své tváří, chci jej zpět! Nevím, proč mně opustil, slíbil, že už tu zůstane se mnou, proč ten slib nesplnil?
„Naruto-kun…“ zašeptám jeho jméno.

Odešel bez rozloučení,
Bez sbohem.
Nedostali ani vyvolení,
Stojí teď před bohem.

Svíčka se mihotá, svití na pomník. Na hrob dopadají slzy mé… Jedna… Druhá… Třetí… Čtvrtá… Slzy stékají po chladném mramoru, tak chladném jako vítr.
„Naděje umírá jako poslední, říkal jsi mi, Naruto-kun.“ Špitla jsem.
Mé srdce puká při pomyšlení, že už tu jsi. Mé srdce puká jen při pomyšlení. Ale je to skutečnost! Kéž by to byl jenom zlý sen a já se probudila… A zjistila, že to byl jenom přelud.

Stojím a doufám,
Že to byl jenom sen.
Se smrtí smlouvám,
Že neumřel on jen.

Tělem mi projedou smíšené pocity… Smutek, žal, nenávist a touha po pomstě. Ne, já nejsem dost silná abych se mohla pomstít. Jsem sice Hyuuga, ale nejslabší.
I Hanabi… má mladší sestřička je silnější.
„Uchiho, proč jsi ho zabil?! Byl Tvůj přítel…“ vzlykla jsem-
Podlomila se mi kolena a já sletěla na zem, zakryla jsem si obličej dlaněmi. Dala průchod svému vzteku i smutku.

Pláču, truchlím,
Oči mi slzí.
Temné jak uhlí,
Budoucnost mlží.

Z mých očích vycházejí perličky pláče, cítím samotu. Tuším, že dál jít nemůžu, chci běžet dál a dál… Nezastavit, neohlížet se, nemít proč se bát.
Má vztek na něj i na sebe, mohli jsme žít společně. Ale to se nestalo, on odešel bez rozloučení, bez slůvka:
„Sbohem.“

Chci to slůvko slyšet ještě jednou,
Chci abys mi řekl: „Neodcházej!“
Jenom Tvé ruce mně zvednou,
Chci abys řekl: „Přísahej!“

Pohlédnu na to jméno, na jméno své lásky. Je tak krásné, jemné a smutné ho vyslovit.
„Uzumaki… Naruto-kun… Šestý Hokage-sama.“ Zašeptala jsem.
Splnil svůj sen, ale zemřel při boji se svým nejlepším přítelem. Den co den, ptám se, den co den pláči pro něj, den co den vyčítám si.
„Proč?“ ptám se pokaždé, když můj zrak spočine na jeho pomníku.

Nejsem schopna ani Ti říct,
Že miluji Tě více než kohokoliv.
Mohl jsi mi vyjít vstříc,
Přijít odkudkoliv.

Přicházejí dětinské otázky, já sama na ně nezvládám odpovědět. Chci aby Uchiha trpěl za co udělal, jak ho mohl zabít?
„Jak?“ ptám se každý den, přestože odpověď neznám.
Otázek je tolik a já mám tak málo odpovědí, chci plakat. Chci truchlit? Chci si to vyčítat?
„Ne!“ zašeptám rozhodně.
Nechci si to vyčítat, ale…
„Naruto-kun…“ špitnu.

Láska je zrádná,
Nikdy nevíš, kdo jí propadne.
Známost nemusí být žádná,
Přesto však ten květ neuvadne.

Pohlédnu na vázu přede mnou, je tam květů mnoho. Kdo je sem dal? Já tady chodím, každý den a ještě před chvílí tu nebyly.
Před chvilkou tu nebyl ani jeden, zahledím se na kvítka, jedno vezmu do ruky. Vidím v nich jeho oči a úsměv.
„Naruto-kun…“ hlesnu ještě.
Zavřu oči, cítím, že odcházím… Umírám, ale já vím, že je to dobře. On na mně čeká na druhém břehu.