Bez tebe ani krok

Spolu jsme nejšťastnější na světě. Známe se odmalička a čteme v sobě jako v knize. Vždycky jsme si rozuměli a když jsme byli malí, tak jsme se dokonce měli rádi. Byli jsme opravdu nejlepší přátelé. Měli jsme taky spolu hodně společného, tak že jsme většinu věcí dělali společně. Proto by mě v životě nenapadlo co se tehdy stalo…
Byli jsme malé děti, které si spolu hrály a smály se. Byli jsme spolu od té doby, co jsme se narodili, byli jsme jako sourozenci. Připadalo, mi že jsme byli i tak trochu propojeni. Je to asi k smíchu, ale my jsme to tak cítili. Když jeden byl smutný ten druhý taky. Vše jsme prožívali spolu. Smutek, radost, dokonce jsme spolu pokaždé brečeli a to bylo hodně často. Když si na to vzpomenu, mám úsměv na tváři.
Jak jsme rostli, nic se mezi námi neměnilo, bylo to možná i silnější než předtím. Pomáhali jsme si, bránili jsme se navzájem a on byl strašně roztomilý, když dělal, že je nejsilnější a že mě vždy ochrání. Bylo to absurdní, ale před lety to pro mě hodně znamenalo. Dělali jsme strašný lumpárny, někde jsme dokonce měli přezdívky, jako ničitelé sousedů a nervů. Byli jsme vážně zlobiví a nikdy jsme nebyli unavení. Rodiče už si s námi nevěděli rady. A jak se říká, kde není rady, tam není pomoci. To nás přesně vystihovalo.
Když nám bylo dvanáct let a naše přátelství rostlo pořád víš a víš, tak mi rodiče sdělili novinu. Tu novinu jsem už nikdy v životě nechtěla slyšet. Zasáhla mě jako šíp, do levé poloviny mého těla, přesně tam kde jsem měla srdce. Sesypala jsem se, nevěděla jsem co budu dělat, rodiče řekli…
,,Ino, tvůj otec dostal důležitou misi, která bude na několik let. Tak jsme se rozhodli… že se odstěhujeme do jiné vesnice. Bude to tak všechno jednodušší.” Já jsem se rozbrečela a s křikem jsem běžela pryč. Nevěděla jsem kam, ale hlavně daleko od té strašné myšlenky, že už Shikamara možná nikdy neuvidím. Nechtěla jsem si to přiznat, ale tomuhle se nešlo nijak vyhnout. Rodiče byli už rozhodnutí. Nechápala jsem jak mi to mohli po těch letech prožitých s ním udělat. Zachovali se vůči mě tak krutě a sobecky. Tenkrát jsem si to myslela byla jsem ještě hloupá malá holka. Tenkrát jsem nevěděla, že se nedalo nic dělat.
Když jsme si sbalili všechny věci, tak jsme se rozloučili a měli jsme vyrazit. Ale já jsem se s Shikamarem odejmula a nechtěli jsme se od sebe odloučit. Chtěli jsme být stále spolu a dělat to, co doposud. Bylo to pro nás jako když jednomu zůstane duše a druhému tělo, ale jedno bez druhého nemůže existovat. Stejně jsme se museli nakonec pustit a s uplakanýma očima jsme odešli na dalekou cestu. Brečela jsem celé hodiny, nedokázala jsem si to bez něj vůbec představit. Ale co se stalo, stalo se.
Když jsme dorazili do vesnice, která se měla stát mým novým domovem, nenáviděla jsem ji. Pořád jsem ji srovnávala s Listovou, i když byla Vodopádová vesnice v něčem lepší a hezčí, než můj původní domov. Přece jen jsem v ní žila 12 let a měla jsem ji ráda a všechny lidi v ní. Byli jsme taková jedna velká rodina. A teď jsem byla sama, neměla jsem přátele a ani jsem je nechtěla mít, jen jsem trucovala a byla naštvaná na celý svět.
Jak roky plynuli, našla jsem si postupem času nové přátele, ale Shikamaru pořád měl své místo v mém srdci. Bylo my už 15 a od té doby co jsme se neviděli, jsem se hodně změnila. Už jsem nebyla ta malá holka, která se nejdřív rozbrečí a tím věci řeší. Teď už jsem ani jedou za celé, dlouhé tři roky nebrečela. V těle jsem si udělala dost pevnou schránku, do které se jen tak něco nedostane. Vyrostla jsem v tvrdou dívku a tak jsem to taky chtěla. Mé zážitky z dětství mě hnaly kupředu. Chtěla jsem ho ještě spatřit i kdyby to mělo znamenat vše. Jednoho dne, jsem si sbalila pár věcí a s nechaným dopisem na našem stole, jsem odešla.
Šla jsem přesně ten samý kus cesty, jako předtím, když jsem odcházela. Ale s tím rozdílem, že teď cesta ubíhala mnohem rychleji. Někdy jsem i běžela, jak jsem se těšila že už ho konečně uvidím. Cítila jsem, že už jsme od sebe jen malý kousek. Zastavila jsem se před vstupní bránou do Listové vesnice, nadechla jsem se a tím jedním nádechem, mi hlavou proběhly všechny mé vzpomínky, spojeny s touto vesnicí. Zavřela jsem oči a udělala první krok v Listové, poprvé po třech letech. Byl to zvláštní a nádherný pocit. Každého koho jsem potkala, i nové tváře jsem zdravila a smála se na ně. Šla jsem a nestačila jsem se ani otáčet za všemi pohledy, které směřovaly ke mně. Dívala jsem se všude, jen ne dopředu a najednou rána a já ležela na zemi. Ani jsem nevěděla co se stalo, jen jsem tam seděla v prachu na zemi. Slyšela jsem jen něčí hlas, jak říká…
,,Promiň neviděl jsem tě.”
,,To nic.” Podal mi ruku a já na ní sáhla. Konečně jsem zvedla hlavu, abych si ho mohla pořádně prohlédnout. Naše pohledy se ihned spojili a spatřila jsem…
,,Shi-Shikamaru?!” Koukala jsem na něho jako na zjevení s pusou dokořán.
,,Ino?! Jsi to ty?” Ani jeden druhého jsme nemohli až na pár stejných věcí poznat. Tolik se změnil. Nechtěla jsem tomu ani uvěřit. Stál přede mnou velký, svalnatý a krásný kluk s dlouhými vlasy, staženými do culíku.
,,Ty jsi se ale změnila! Nemůžu tomu uvěřit, jsi…” Začervenal se.
,,Jsi jiná.” Nespustil ze mě oči. Tohle slovo jsem sice nechtěla slyšet, ale na tom v téhle chvíli nezáleželo.
,,Ty už taky nejsi ten malý klouček, kterého jsem znala, ale doufám že uvnitř jsi pořád on…” Mrkla jsem na něj a věřila tomu, že se vůbec nezměnil. Měl pořád v očích jeho laskavý pohled, a jiskra mu také nechyběla. Pousmál se a zvedl mě ze země.
,,Co tady děláš?” Zeptal se.
,,Chtěla jsem tě vidět. Bez tebe to bylo strašné, pamatuji si naše loučení a vše před ním. Myslela jsem na naše setkání každý den a konečně tady přede mnou stojíš a nejsi přelud.” Nedokázala jsem ani slovy vyjádřit jak jsem šťastná. Teď už jsem ho nikdy nechtěla opustit. Celý život chci být jen s ním.
,,Strašně si mi chyběla.” Jen co to dořekl, objal mě. Bylo to přesně jako před lety. To objetí bylo přesně tak pevné a dlouhé, znamenalo ,,už tě nikdy nepustím”.
Mě začala po tváři stékat moje první slza, od doby co jsem odešla. A byla oprávněná. Taky on nezůstal ze suchýma očima. Jeho krásné oči se leskly jako večerní voda, když na ní dopadá měsíční světlo. Nikdy jsem si nevšimla jak má nádherné oči. Uvědomila jsem si, o co všechno mě rodiče připravili. Připravili mě o nádherné tři roky strávené po boku Shikamara. Měla jsem tendenci se ho pořád dotýkat a třít si oči, jestli se mi jen nezdá krásný sen.
Po cestě jsme se zastavili u našeho domu, kde jsme předtím z rodiči bydleli. Nemohla jsem ale dovnitř. Dávno tam bydleli jiní lidé. Chtěla jsem jen znovu spatřit můj pokoj a vidět, jestli se nic nezměnilo. Ale bylo už pozdě v noci a já jsem nechtěla otravovat. Shikamaru mě chytil za ruku, jako když jsme byli malí a táhl mě od toho domu pryč. Když už jsme byli dost daleko, tak mi ruku stejně nepustil. Držel mě za ní tak jemně, jako nikdo. Potom z ničeho nic, dal do své ruky větší sílu, kterou využil k tomu abych se k němu dostala blíž. Řekl mi…
,,Pojď blíž, něco ti pošeptám.” Já jsem z něho nespustila oči a přiblížila se k němu.
,,Jsi tak nádherná…” Zašeptal mi do ucha a já se zachvěla. To jsem opravdu nečekala. Podívala jsem se na něho nechápavě, ale za chviličku mi všechno vysvětlil, ale ne slovy…
Uchopil mě zezadu za krk a přitiskl jeho rty k mým. Oba jsme zavřeli oči a nechali se unášet rozkoší našich polibků. Bylo to nádherné, nepopsatelně nádherné. Když jsem sem šla v životě by mě nenapadlo… Že pocítím jeho vášnivé polibky a budu chtít, aby mě líbal stále a pořád ze stejným prožitkem jako právě teď.
Když se naše ústa rozdělila využil to k tomu, aby mi řekl…
,,Zamiloval jsem se do tebe na první pohled, už když jsme do sebe vrazili, tak jsem věděl že něco velkého začalo. Věděl jsem že patříš ke mně a já k tobě. Věděl jsem že už nejsme ty malé děti. Věděl jsem že bez sebe nebudeme moci žít a až teď jsem poznal, proč to tak bylo a je. Odpověď zní, že bych pro tebe udělal cokoliv a že tě do smrti, budu milovat jako nikoho.
Jsi můj celý život a konečně po třech dlouhých letech, budu moct zase žít. Ale ne obyčejným životem, ale s tebou, ty která mi děláš život neobyčejný a dáváš mu nějaký smysl…”
Já ho přerušila a dala mu prst k jeho sladkým rtům a svojí odpověď jsem mu zodpověděla polibkem.